Recenze podniku
Chateau st. Havel

Hedvika
3/5

Prostředí/Personál/Kvalita: 3/3/4
Sepsala Hedvika z 1 návštěvy
Napsáno 29. září 2011

Chvályhodná snaha o nápaditou kuchyni je vidět jak v jídelním lístku, tak na talíři samotném.

V Chateau St. Havel jsme se ocitli jednoho večera na speciální menu Mléko na talíři – a, upřímně řečeno, nebýt této reklamní akce, asi bychom tam hned tak nezamířili. Celý zámecký hotel je tak důsledně utopený mezi Jižní spojkou a železniční stanicí Praha – Krč, že nás návštěva nikdy ani nenapadla (ač jsme asi dva roky bydleli vzdáleni nějakých 800 m vzdušnou čarou). Už jen vypátrat komplex uprostřed parku s golfovým hřištěm bylo docela dobrodružné. Když se nám konečně podařilo objekt objevit, vstoupili jsme do recepce a odchytili jednoho z probíhajících číšníků s tím, že máme rezervovaný stůl. Za normálních okolností bych možná jeho dlouhé mlčení, vytrvalý pohled a potutelný úsměv považovala za laskavé šprýmování, ale teď, když jsem si nebyla jistá ani tím, jestli jsem vůbec ve správném baráku, váhala jsem mezi únikem a útokem. Číšník nakonec promluvil, zeptal se na jméno a pak nás uvedl do skoro prázdné restaurace (večeřel tu jediný pár), kde jsme si stejně mohli vybrat stůl sami. No, asi nějaký vtípek.

Celou restauraci – nepočítáme li terasu – tvoří jen nějakých osm či deset stolů, prostředí je tedy spíše intimní. Zámecký interiér se nemusí každému zamlouvat, na brokátové tapety a šestiramenné svícny je třeba mít zvláštní náladu, nicméně místnost není nijak přeplácaná rádoby historickými artefakty, u bytelných dřevěných stolů je dostatek místa na pohodlné sezení, a zabořit se do řádně polstrovaného sedáku a nechat si na stole zapálit tlustou svíci má občas taky něco do sebe. A chcete-li si užít dojem skutečného luxusu, zamiřte na toalety!

Jídelní lístek jsme nedostali. Což o to, nám to nijak nevadilo, mléčné menu jsme měli objednané a rezervované předem. Když už se ale restaurace účastní podobné osvětově-propagační akce, přijde mi škoda, že nedá hostům nahlédnout do své běžné nabídky. Takhle jsme až po večeři u východu náhodně nakoukli do degustačního menu a zjistili, že zdejší kuchyně mívá docela zajímavé nápady.

A i jejich realizace se dá považovat za zdařilou. Na stole se nám záhy objevily kromě francouzské bagety i nadýchané domácí houstičky a bylinkové máslo (bohužel přišlo rovnou z lednice, takže jsme s ním museli svést svými předkrmovými noži docela divoký šavlový tanec). A potom už jsme zjišťovali, jaké podoby může mít na talíři mléko. Menu zahájil gratinovaný kozí sýr ve směsi salátů. Tvarohovitá chuť sýra byla doplněna křupavou karameloou vrstvičkou na povrchu a kombinace se štiplavým ochucením salátů ladila výborně. Možná vypadá divně, že se rozplývám nad tím, když někde dokážou dobře namíchat (rukola, polníček,…) a ochutit salát, ale s tímhle chodem jsem byla opravdu nadmíru spokojená.

Vepřový hřbet pomalu tažený v mléce ve vakuu – náš hlavní chod – dal vyniknout hlavně samotné chuti vepřového masa. Překvapila mě jeho docela tuhá konzistence, ale maso bylo šťavnaté a ještě podpořené na jedné straně silnou šťávou a na straně druhé houbovým ragú. Přílohové bramborové pyré bylo přiostřené hrubozrnnou hořčicí, což se k jemně chutnajícímu masu docela dobře hodilo.

Pohanková kaše, které triádu uzavírala, byla asi nejslabším momentem celé nabídky. Body si kuchař jistě zaslouží za odvahu (pohanka v zámecké restauraci!), kaše byla zajímavá především konzistencí s celými, měkkými, ale ještě chrupajícími zrníčky, po chuti byla ovšem především sladká, stejně jako omáčka z lesního ovoce. Všechny porce se povedlo naservírovat ve zcela přiměřené velikosti – večeři jsme končili s pocitem příjemného najedení, ale nikoli přecpání. Káva, kterou jsme k dezertu objednali, se na našem stole objevila trochu se zpožděním, hlavně ale bylo cappuccino z Dallmayra připraveno zcela průměrně, s bublinami v pěně, a naše dojmy z podniku tedy dále klesaly. Moc je nepozvedla ani domácí pralinka, jejíž domáckost jsme vypozorovali spíš z drobných nepřesností ve výrobě než z chuti samotné. Její mléčná čokoláda byla zbytečně sladká a nijak zvlášť kakaová. Hřebík do večeře nakonec zarazilo hejno (dobrých dvacet!) octomilek, které přistálo na jedné z našich dosud nedopitých vinných sklenic, zřejmě coby publikum dvěma nejodvážnějším, jež se do Kosíkova modrého portugalu vrhly půlvrutem skrčmo.

V průběhu večera se u našeho stolu objevilo hned několik číšníků a byla znát, že pro obsluhování hostů dostali své instrukce. Každý chod nám byl (více či méně) představen, po každém chodu jsme byli (více či méně) dotázáni na spokojenost, servis probíhal (více či méně) s úsměvem. Chybělo mi ale trochu větší zaujetí, nadšení pro věc, hrdá prezentace toho, co všechno pro nás v kuchyni připravili – zkrátka méně metodiky a více opravdovosti.

Všimněte si, jak je nyní obtížné se přes všechna zmíněná zaváhání a škobrtnutí rozpomenout, že se nám naše večeře zpočátku po gastronomické stránce velmi zamlouvala a že nám jednotlivé talíře připadaly jak nápadité, tak chuťově i vizuálně zvládnuté. Doufám tedy, že na dezertech a kávě v Chateau St. Havel ještě trochu zapracují. Já si totiž dokážu reálně představit, že nějakou jejich zajímavou sezónní nabídkou se klidně (tedy, pokud tam vyhubí ten obtížný hmyz!) nechám znovu zlákat.

Sepsáno na základě návštěv

3/5
29. září 2011


Scuk blog

Milujete sýry? Festival Pravá chuť Dolce Vita přijel do Prahy!

12. říjen 2016

Kam na business snídani? 9 perfektních míst na schůzky

25. duben 2016

Dubnové Scuk Očko - budoucí i právě otevřené podniky

6. duben 2016