Shrnutí: „Před osmdesáti lety bylo v Zemance asi veseleji. Kvůli dortíkům sem dnes už těžko poběžíte. Pokud se tu však přeci jen za tímhle účelem ocitnete, nemyslete při konzumaci místního Sachru na to, jaký kousek by vám přinesl vídeňský tatíček Franz.“
Jako místo rodinného předvánočně „dortíkového“ posezení jsme si letos vybrali Zemanku. Brněnský genius loci prvorepublikového šarmu. Alespoň tak jsme si Zemanovu kavárnu všichni představovali, když jsme k ní mířili.
Málokdo projde kolem Zemanky bez povšimnutí . Nevšední funkcionalistický styl kavárny, který má věrně kopírovat původní stavbu výjimečného architekta Bohuslava Fuchse z poloviny 20.let minulého století, nutí jestli ne přímo k pozastavení, tak alespoň ke zpomalení kroku. Prosklená, něžně elegantní a v duchu svého architektonického slohu také geometricky panensky čistá budova lahodí oku. O to víc člověka zamrzí takové nedotažené detaily exteriéru jako přítomnost „pivních promoslunečníků“.
Z obav, abychom si měli v lukrativní termín (podvečer před Štědrým dnem) kam sednout, zarezervovali jsme stůl již 14 dní předem. Ukázalo se, že naprosto zbytečně. Kolem osmnácté hodiny, tedy v čase ideálním pro spokojeně dřímající kavárenské povaleče, jsme tuto prvorepublikovou perlu, jak se o Zemance v době její největší slávy mluvilo a psalo, našli úplně prázdnou. Obsluha nás mile přivítala, ochotně usadila a nabídla nápojový a menu lístek. Bylo nás šest a každý dostal svůj lístek se zvukovým doprovodem v podobě onoho dlouhého fistulkového „prosíííííím“. Během večera nás obsluhovali celkem tři číšníci.
Objednali jsme si kávu a několik dortíků. Coffee Cardamom ovoněné při extrakci kardamomovými semínky bylo silnější, příjemně aromatické a hořčí. Trochu jsem obsluhu podezírala, zda nebyla káva umleta příliš najemno, nebo vystavena vysoké teplotě. Nechci však být nefér, na přípravu kávy jsem neviděla. Navíc s kávou Damiana nemám osobní zkušenosti. Dodatečně jsem tedy z důvodu zjemnění chuti požádala o mléko, které v mžiku obsluha přinesla, aniž by si jej však posléze naúčtovala. Nutno podotknout, že obsluhující personál kavárny se o nás po celou dobu staral vzorně, přicházel ve správný čas, reagoval na naše pohledy, nebyl vtíravý. Usmíval se, hbitě odpovídal na naše dotazy, byl decentní a šarmantní. Takže v tomto ohledu nemám větších výčitek.
Nabídku dortů v Zemance nenajdete v žádném lístku (ani na webu), průběžně ji obměňují a denně prý pečou nové kousky. Dorty a další dezerty jsou vystaveny v otáčivé vitrínce na začátku baru u vchodu, takže jsme se k nim všichni vydali. Raději postupně, abychom neděsili baristy, že se na ně žene nějaká vzpoura.
Začala jsem Sachrem. Na pohled pěkně vysoký dortík, tradičně zabalený v čokoládové polevě se šlehačkovou pusinkou. Chutově mírně nadprůměrný, sladší, meruňková marmeláda by si zasloužila určitě více prostoru, stejně jako čokoládová poleva. Velikým zklamáním pro mne byla ztuhlá pusinka ze šlehačky, která tak evokovala spíše označení „pusa“ než „pusinka“. Ze ztuhovačem tady tedy nešetří. Kdyby místo toho dali vedle dezertu úhledný kopeček čerstvě našlehané šlehačky, zůstal by v člověku při posledním soustu úplně jiný dojem. Druhý dezertík v podobě italské panna cotty s malinami dopadl lépe. Jemná želatinová struktura smetanového dezertu s voňavou stopou vanilkových lusků pod sebou skrývala slušnou nadílku malinové omáčky. Bylo to pěkně vyladěné, lehké, ale poněkud předvídatelné.
Zkrátka ono „unesení zpátky časem, do doby, kdy kavárny měly lesk a doba byla jiskřivá“, na které láká Zemanka na svých webových stránkách, se nedělo. Spíš jsem si připadala jako v trochu smutné, pohasínající kavárenské hvězdě. Během našeho posezení přibylo pár hostů, i tak však kavárna zůstala více než poloprázdná. Stejně jako „oblemcaná“ mísa s ovocem, která stála na baru a o jejímž smyslu si doteď lámu hlavu. Jakože si tu můžu ke kávě koupit pomeranč a banán? Nezeptala jsem se. Možná jsem měla…