Kdybych měla tenhle podnik charakterizovat jedinou větou, je hodně blízký japonské restauraci Katsura v hotelu Diplomat. Také má punc domáckosti, také nabízí velmi široké spektrum japonských pokrmů, jen zdejší prostředí – včetně voňavého grilu – se povedlo zařídit výrazně tradičněji. Právě japonská autentičnost zaujme hned po vstupu za typickou dělenou záclonku ve vchodových dveřích. Usadit se můžete buď do samostatných boxů, oddělených posuvnými stěnami šódži (sice se tam sedí na polštářcích, ale s prohlubní pro nohy ve vyvýšené podlaze, čili šanci mají i hosté s artrózou), nebo si lze vybrat posezení u běžných dřevěných stolů.

Jídelním lístkem lze listovat dlouhé minuty. Najdete tam všechno, od drobných japonských chuťovek přes plnohodnotné porce až po kompletní menu včetně polévky a salátu, v závěru pak samozřejmě nechybějí nápoje, včetně typického rýžového vína saké a bramborové pálenky šóčú, a zkrátka nepřijdou ani dezerty. Aby toho nebylo málo, každý host ještě dostane k prostudování zcela samostatný list zaměřený pouze na špízky – kuřecí, hovězí, zeleninové, jaké si jen dovedete představit. A to jsme vůbec nevěnovali pozornost aktuální nabídce, která je na typických svislých papírových proužcích napsaná japonskými znaky přímo nad barem.

Mám dojem, že přiměřenou míru roztomilé nešikovnosti mají Japonci jaksi genově zakódovanou – obsluha je vstřícná, hovoří ovšem zvláštní lámanou češtino-angličtino-japonštinou a je tu potřeba počítat s drobnými zaváháními. Nedivte se, když má číšník potíž udržet na tácu tři sklenice najednou, decentně se připomeňte, když se nakládaná zelenina ani v samém závěru večeře stále ne a ne objevit, a až příští grilované špízky dorazí znovu v omáčce tare, i když jste je výslovně objednávali pouze se solí, dejte si další pivo a moc to neřešte. Celá atmosféra podniku se totiž nese ve velmi neformálním duchu, jak už to u japonských hospod tohohle typu bývá.

Z místní nabídky jsme snědli kdeco. Jen samotné špízkové menu jsme stihli ochutnat skoro celé odshora až dolů. Chuťově velmi neobvyklé jsou špízy s kousky mazlavého rýžového těsta moči, obalené v křupavé slanině. Zaujaly nás i špízy z velmi jemně mletého libového vepřového ochucené extra pikantně. A, koneckonců, ani kousky hovězí svíčkové proložené na špejli štiplavými osminkami cibule nebyly k zahození.

Kromě špízů jsme ale testovali i klasická jídla: polévku miso s řasami a jemným tófu, šťavnaté kuřecí terijaki, jen velmi mírně sladkou rolovanou omeletu tamagojaki, trochu nevýraznou nakládanou zeleninu a další a další. Všechna jídla působí jako domácí – žádné velké ozdoby, žádné složitosti, nic rafinovaného. Jen poctivě zvládnutá japonská kuchyně. Z druhé strany vzato, když bychom rozpočítali náš účet za večeři, vešel by se do 500 Kč na osobu, a to jsme se v ochutnávání skutečně nijak zvlášť neomezovali. Nezapomněli jsme vyzkoušet samozřejmě ani obligátní zmrzlinu ze zeleného čaje či sezamu (ve skutečnosti tady obě zmrzliny chutnají jen velmi jemně, odvážnější a intenzivnější chuť přísad by jim vůbec neškodila, a kopeček byl snad vůbec ten nejmenší, jaký jsem kdy viděla).

Původně jsem si myslela, že by Yakumo mohlo být příjemnou zastávkou po práci, jen na nějaké to pivo a pár špízů – tomu ovšem nenahrává půllitr v ceně 50 Kč. Spíš se tedy stane občasnou večeřovou destinací, kde špízky sehrají roli předkrmu a hlavním chodem bude některá z japonských klasik. Slibnou oblastí jsou prý také polední nabídky jídelních krabic obentó (do 200 Kč), ty jsou pro mě ale zatím krajinou zcela neprobádanou. Tak tedy příště.

Při návštěvě Kyota před pár lety jsme navštívili jeden podnik, který vypadal pro evropana trochu jako vstup do hampejzu – spousta červených lamp v průčelí, šero a kouřmo. Byla to ale restaurace, ve které japonci popíjeli saké a k tomu přikusovali různé pochoutky na malých špízech a vzhledem k převažující nabídce kuřecího jsme ji překřtili na „pipigril“. Jenže vše má svoje správné názvy a důvody. Takový podnik se jmenuje izakaya od slova posedět, zastavit se („i“) a saké-shop, takže je to vlastně saké-bar. Aby se saké nepilo samotné, v baru připravují malé špízy (yaki) a to buď kuřecí (yakitori) a nebo jinak masové, zeleninové (kushiyaki). A někdy se takovému baru říká akachōchin podle červených lamp před vchodem. Krása.

A takový bar teď máme v Praze! Hurá! Je otevřený pár dní, ale ví o něm snad všichni japonci/asiati v širém okolí. Kontakt na ně je pouze(!) na facebooku. A bez rezervačky to nemá cenu… (tel. 233931698, nelekněte se – zvedne to obvykle japonec japonsky – ale stačí začít česky nebo anglicky a předají vás na ucho někomu, kdo rozumí).

Bar se jmenuje Yakumo a sídlí v prostorách hotelu Belveder na Letné. Vstup je přes hotelovou chodbu, ale samotný příchod do baru je typicky japonský s krátkým závěsem ve dveřích, který přesně zakrývá kolemjdoucím výhled do restaurace. V hlavní místnosti restaurace je bar, u kterého se dá i sedět a dále řada stolů a klasických židlí pod okny. Zadní část je oddělitelná a za zašupovacími dveřmi jsou dva boxy s tatami. Interiér je strohý, sem tam bambus, neagresivní japonské dekorace, nad barem policový systém na láhve se saké.
Přímo na baru je i gril na špízy, takže po zaplnění restaurace se dostavilo ono kouřmo, které jsem zaznamenali i v Japonsku, to když se najednou smažily desítky špízů. Měla jsem ale možnost kuchaře pozorovat a po každé várce špízů gril pečlivě vydrhnul a znovu zapálil.
Ke kouřmu je tu ještě jeden důvod – podnik je kuřácký!

Po příchodu jsme byli uvedeni mladým japoncem s brilantní češtinou, ale s japonskou úslužností. Stolek byl už vzhledem k rezervaci přichystaný – hůlky, odkládací kalíšek na špízové špejle, menu a vzápětí jsme dostali i mokrý froté ubrousek na očistu! Špízové menu je barevné a zatavené, další nabídka je zatím provizorně nakopírovaná a založená ve foliích.

Špízy (60Kč/2 ks) jsou různého typu – kuřecí křidýlka, prsíčka, jatérka, srdíčka…ale je tu i rýžový bochánek, bůček, lilek aj. – u části si lze vybrat zda jen v soli nebo v omáčce. Vybrali jsme si tori liver (jatérka), buto bara (bůček) a mochi bacon (rýžový bochánek ve slanině), vše s omáčkou. Ke špízům jsme se rozhodli popíjet horké saké (shochikubai, 120 ml/100 Kč). Jinak v nabídce mají asi 7 druhů saké, některé rozlévané, jiné pouze v lahvi a cena se dokáže vyšplhat až k 5000 Kč.

Abychom nečekali na špízy na sucho dostali jsme jako pozornost salát s dušeného čínského zelí se slaninou, který byl nasládlý a lehce mazlavý, zdálo se, že se škrobem. Saké jsme dostali v malé keramické karafce s kalíškem, každý svoji barvu…Moc hezké. Saké jsem doposud obvykle pila studené (resp. při normální teplotě), ale je pravda, že trochu evokuje aroma ironu. V ohřátém saké se tento jev ztratí a zůstane jen lehká slanost v chuti.
Špízky doráželi postupně, ale protože jsme je šérovali, bylo to fajn. Nejlepší byl asi rýžový bochánek, jehož základem je rýžové těsto mochi, které se dělá z převařené rýže stloukáním v nádobě usu (proces je velmi tradiční, symbolický a hlučný – při stloukání se dost křičí a heká – a lze ho zažít při oslavách bodaidžu macuri (svátku lip) v červnu na Vyšehradě). Bochánek z tohoto těstíčka byl obalený ve slanině a kombinace byla křupavě hutně pružná…
Druhá nejlepší byla jatýrka – křehoučké kousky skvělé s pikantní omáčkou. Bůčkové yaki byly trochu tužší a možná by jim lépe seděla samotná sůl.

Protože jsme byli stále hladoví, pročetli jsme se dosti obsáhlým menu s různými předkrmy, polévkami, saláty, sushi, sashimi i většími jídly z mas i ryb (sekce japonská čína mě rozesmála) a vybrali nakonec menu s vepřovým řízkem po japonsku (miso polévka, salát a rýže je v ceně/vše 250 Kč) a pečenou sanma no shiyokai (ryba sajra, 250 Kč) s přílohovou onigiri ume (rýžová hnětenka s nakládanou švestkou). K pití jsme už pak zvolili pivo (Plzeň a Gambrinus, dál ještě točí černého Kozla). Řízek byl sice obalovaný a smažený a vypadal jako náš český, ale v kombinaci se švestkovou omáčkou byl neuvěřitelný. Polévka miso bylo standardní. U mojí ryby, která na mě nevinně koukala z talíře, byl hlavní problém, jak vyřešit páteř a tenké a pichlavé kostičky pomocí hůlek. Nakonec jsem se s tím poprala úspěšně. Ryba byla makreloidní, ale méně tučná a křehčí. Zkoušela jsme jí i namočit do švestkové omáčky a i to fungovalo výborně. Jediný error se mi povedl ke konci, kdy jsem dolovala poslední maso za hlavou ryby a nevšimla jsem si, že jsem prorazila hůlkami žlučníček a poslední sousto „mi hnulo žlučí“, jak bylo hořké.

Večer jsme zakončili účtem na 1080 Kč/2 osoby a šálkem čaje coby pozornost podniku. Za večer se o nás staral převážně japonský mladík, druhá servírka – japonsky mluvící češka se starala více o hosty na tatami. Při největším frmolu uprostřed večera jednou zapomněli na objednaná piva, ale s upřímnou omluvou došlo k rychlé nápravě. Jinak je ale obsluha vcelku všímavá, jen občas pomalejší.

Recenzi nemůžu zakončit jinak, než projevem upřímného nadšení, které ve mě už dlouho žádný podnik nezanechal. Příště dorazím k obědu na udon nebo soba nudle a zas někdy večer s hromadou přátel projíst všechny špízy!

Yakumo je po třech týdnech teprve v záběhu a já mám za sebou tři velmi spokojené návštěvy. Berte, prosím, zatím spíše jako preview a upozornění na nadějný podnik. Nová japonská restaurace v Praze by sama o sobě takovou pozornost nepotřebovala. Yakumo ale do města přináší uvolněný styl podniků izakaya, ve kterých se kombinuje bar s drobným jídlem vhodným k popíjení a grilem na kushiaki (yakitori).

Právě tenhle gril je tu lákadlo číslo jedna. Mají ho hned na baru, kde místní chef griluje malé špízky přímo před vámi. V menu jsou po dvou kusech za 60 Kč, od kuřecích jatýrek a drůbků (žaludek, srdíčko), až po bůček nebo rýžové knedlíčky obalené ve slanině. Měl jsem jich už asi polovinu z nabídky a všechny byly připravené absolutně na jedničku — na povrchu křupavé, voňavé, uvnitř hodně šťavnaté a tak akorát ochucené solí nebo glazováním v tmavé slané omáčce taré, která připomíná výpek. Když to nakombinujete s pivem (čepují spíše průměrnou Plzeň) nebo s uvolněným popíjením saké, stačí to samo o sobě.

Není to ale všechno, Yakumo má v menu pěknou zásobu klasické japonské kuchně. Řeknu vám jen moje dva nejoblíbenější: buta kakuni (150 Kč) — miska s krásně se rozpadajícím vepřovým bůčkem, vajíčkem a zeleninou v silném miso vývaru a bangbangji (90 Kč) — na studeno podávané plátky kuřecího s trochou svěží okurky a perfektně vyladěnou zálivkou se sezamem. Obojí v malých miskách tak akorát k pivu. Navzdory značnému večernímu frmolu tu kuchyně stíhá a v samotné přípravě nebo ochucení jsem tu zatím nenarazil na problém.

Jediné co mi zatím na Yakumo silně vadí, je kuřácký provoz. Samotný servis se navzdory mládí provozu už začíná pomalu rozjíždět. Co občas nestihnout nebo popletou, to bohatě vynahradí vstřícnou komunikací a úsměvem. Ně úplně to platí pro rezervace po telefonu, kdy chvíli trvá, než se v češtině v pořádku domluvíte. Podnik ale zatím navštěvují převážně Japonci, smiřte se s tím, že tu budete menšina! :)