Tak za prvé – je to při ruce. A přiznejme si upřímně, máloco je v Praze tak neuvěřitelně při ruce jako Pánská pasáž, spojující Příkopy a Ovocný trh. Ze druhé – prostor bistra je spletitý, možná trochu úzký, možná trochu stísněný, ale rozhodně ne neútulný. Možnost pojíst přímo mezi vystavenými italskými produkty a pod krásnými trámovými malovanými stropy se mi opravdu zamlouvá. No a do třetice: těstoviny (a ne ledajaké) si tu dáte za 99 Kč. I večer. I o víkendu. Kdykoliv.

Navíc – jaké těstoviny! Ve WFM baru totiž pochopíte, že rozdílně tvarované těstoviny skutečně i rozdílně chutnají, tedy že například špagety a tagliatelle nejsou po chuti totéž. Naučíte se, že se k různým těstovinám hodí různé omáčky, a na vlastní kůži můžete kromě klasik (špagety uvařené učebnicově al dente – je úplně slyšet, jak tvrdší prostředek při skusu křupne – doplněné štiplavou omáčkou z čerstvých rajčat a hrstí velkých nakládaných kaparů) vyzkoušet i odvážnější kombinace (o poznání vláčnější tagliatelle s nadrobno namletým vařeným květákem, dotaženým jen sýrem a bylinkami). Jídlo je sice servírováno v misce z plastu, ale nad tím by snad v bistru ohrnuli nos jen zapřisáhlí šťouralové. Karafa s kohoutkovou vodou je na požádání samozřejmostí, většina hostů dá ale přednost skleničce vína – a mám dojem, že zdejší atmosféra k němu svede i celé rodiny s malými dětmi.

Kromě těstovin podnik nabízí i polévky a také dezerty, které si můžete před nákupem důkladně prohlédnout v prosklené vitríně. Mě ale láká především možnost nechat si z lahůdek vystavených v prodejním pultu (bistro je zároveň prodejnou) sestavit obložený talíř plný sýrů, šunek, salámů, oliv a dalších dobrot přesně podle představ zákazníka.

Žehrat tak mohu vlastně jen na zmatený způsob objednávání a placení jídla. Pokladna pro bistro a pokladna pro obchod fungují odděleně a na první pohled není zřejmé, jak to celé vlastně probíhá. Může se tedy stát, že budete pár chvil nerozhodně postávat u pultu a personál vám příliš nepomůže, protože má obvykle plné ruce leštění misek, mytí pánví a zběsilého pobíhání. Než se tedy dopátráte té správné osoby, u které objednáte jídlo, zaplatíte a vyzvednete si pořadové číslo, bude vás to stát trochu času a námahy. Každému se taky nemusí zamlouvat, že zatímco si vychutnáváte své gnocchi, kolem vás se další zákazníci prosmýkají s olivovým tapenádám a artyčokům. Jakmile ale člověk jednou celý systém prokoukne, je zatraceně snadné si na něj zvyknout.

Myslím, že tyhle rychlé, dobré a cenově příznivé obědy v samém srdci Prahy si velmi rychle najdou své stabilní příznivce. A tuším, že se k nim zvolna začínám řadit i já.

Wine Food Market impérium se 18.8.2011 konečně rozrostlo o novou provozovnu, které říkám „bistro", ale ve skutečnosti má 3 samostatné sekce. Kávový a vinný bar, bistro úsek s teplou i studenou kuchyní a klasický WFM obchod s italskými lahůdkami, víny apod.. Poprvé jsem tam byla hned při otevření a od té doby se vracím tak 2× týdně na oběd. Hrozně mi tady totiž chutná a ještě mám pocit, že je to "skoro zadarmo“.

Podnik hodnotím z hlediska jídla a nápojů, sekci obchodu vynechám. Standardní nabídku tvoří 2 polévky (kolem 60 Kč/opravdu velká porce), několik druhů těstovin (99–119 Kč), čerstvé panini a jiné plněné sendviče a hrozně dobře vypadající saláty (vše kolem 90 Kč). K jídlu si můžete dát poměrně příznivě naceněné skleničky vína nebo prosecca, po jídle pak kávu Goppion a něco sladkého k tomu, včetně vlastních pralinek a zmrzliny.

Z polévek je mým favoritem tomatová se sýrem, s lístečkem snad uzené/sušené/smažené bazalky (chutná hrozně zvláštně a dobře). Vyvážená sladkost a kyselost téhle rajčatové polévky, spolu s bylinkami a sýrem, z ní dělá položku menu, které málokdy odolám. Leda snad když mají karotkovou polévku s krevetou, která je možná ještě lepší. Slaďoučká, ale dobře kořeněná, doplněná pár kapkami olivového oleje. Nabídka těstovin se rozrostla z původních 2 na tak 5–6 druhů. Mezi mé nejmilejší patří spaghetti con ragú di salsiccia a ravioli con burro e salvia. Ragú tu mají vždycky skvěle dochucené a opravdu si při jeho konzumaci můžete představovat, že sedíte v Boloňi v malé restauraci, třeba hned u dvou věží, které jsou dominantou města. Ravioli mě naopak baví svou jednoduchostí, která dá snadno vyniknout jednotlivým složkám a lehko poznáte, jestli kuchař použil kvalitní suroviny. Tady tedy ano!

Skoro vždycky si tu dávám po obědě kávu, umí jí tu udělat velmi slušně. Ke kávě pak testuju kde co. Měla jsem zmrzlinu, prý „pravou italskou“, což nevím, jak mám chápat, každopádně nadstandardně dobrou. Také jsem měla dokonalé tiramisu (29 Kč!!!), které připravoval sám Marco Fadiga, hvězdičkami oceněný kuchař právě z Boloňi, který je duchovním/kuchařským otcem bistra, pár pralinek (112 Kč/100 g), které mě neuchvátily a sicilskou plněnou trubičku – cannolo siciliano (45 Kč), která byla opravdu dobrá, ale ne úplně autentická.

Nutno upozornit na to, že jídlo se podává v papírových krabičkách/kelímcích a konzumuje se plastovým příborem. Velikost prostor asi neumožňuje jiný typ provozu, za to se můžete koukat kuchaři pod ruce, jak vám připravuje jídlo a třeba se i něco naučit. Marco Fadiga jezdí na inspekce, a když budete mít kliku, uvidíte v akci přímo jeho. Sezení je rozdělené na pár vysokých stolků venku, pár vevnitř, ale když půjdete mezi regály s dobrotami až úplně dozadu, projdete napravo dveřmi, najdete tam klid a pár klasických stolů.

K celému podniku mám jednu zásadní výtku, dost často tam objednávka a zaplacení neuvěřitelně dlouho trvá. Na to, že se prostě nahlásí přání u kasy a rovnou zaplatí, je to pro mě nepochopitelné. Jídlo naopak obvykle dostanete velmi rychle a můžete si být jistí, že vám bude chutnat.