Do Vily Primavesi jsme zašli druhý den po absolvování olomouckého půlmaratonu, takže jsme měli určitě kapacitu na tři chody.

Úvodní předkrm a polévka se povedly. Jako předkrm jsem si dal grilované kalamáry v česnekové omáčce (152 Kč) – byly krásně měkké a šťavnaté, žádná guma a česneková omáčka s čerstvými bylinkami byla tak dobře ochucená, že jsem ji celou vytřel bagetou (což nevím, jestli mají opravdu zapotřebí tenhle „couvert“ v podobě chleba a pomazánky účtovat, ale asi ano, jinak by to nedělali, že?).

Rybí polévka bouillabaise (96 Kč) se též povedla. Čerstvá rajčata a bylinky, kousky tuňáka, lolosa, tři slávky, pár krevet a pidikousků chobotniček.

Předkrmová část mě tak nadchla, že jsem se nemohl dočkat hlavního jídla, což byl bohužel kámen úrazu. Steak z tuňáka – označený na lístku jako „sashimi" byl opravdu krásný kousek tuňáka, s jednou velkou nevýhodou. Byl tzv. "ugrilován k smrti“, nebo po německu durchgemacht. Informace o posypání sezamem, na který je žena alergická, by se možná také v lístku hodila (u lolosa tato informace je), ale sezam jsme v pořádku odstranili kusem bagety. Z napůl snědeného tuňáka (za 369 Kč + kaše za 33 Kč) jsme si tak chtěli druhý den udělat pomazánku. Samotný tuňák nebyl nijak ochucen a upečený k smrti ničím nevynikal, snad kromě ceny – jedná se o nejdražší rybí pokrm).

Já jsem si dal – již trochu lepší (mělo to chuť!) jídlo, a to „filovanou" kachnu. Nejsem znalec termínů, ale možná by ty plátky kachny měly být spíše "filírované“. Problém s kachnou byl, že nebyla medium ani zdaleka, z těch pěti kousků (289 Kč) byl uprostřed červený tak jeden a půl, zbytek byl opět udělán až moc. Chuť kachně obstarávala docela obstojná omáčka z lišek. Já i žena jsme měli bramborovou kaši, která tedy ničím neoplývala (asi málo smetany/másla).

Po tomhle debaklu, jsme tedy řekli, ať nám více jak polovinu steaku z tuňáka zabalí (když už stál 400 Kč, tak ať si nekupujeme druhý den Rio Mare plechovku na pomazánku), číšník odvětil, že to není problém a pak se ptal, pročpak je ten tuňák nedojedený. Tak jsme řekli, že pod slovem „sashimi" si představujeme něco jiného, načež číšník uznal, že ho asi udělali „trochu víc“. Já si říkám, že jestli to mělo být „sashimi“ tak jestli to měli vůbec dělat, no ale to je asi na debatu… Jako omluvu nabídnul ženě desert zdarma (vybrala si višně za 93 Kč). Musím říct, že raději bych si desert zaplatil sám a k obědu měl kvalitní rybu a ne tohle. U kávy "ristretto“ měl číšník neustále potřebu termín opakovat jako ristOretto, řekl to třikrát, takže to přeřeknutí být nemohlo. Ono to asi bude na úrovni filované kachny a sashimi…

Kdyby nebylo naprosto dokonalých dezertů, tak jsem dal Primavesi za kvalitu dvojku. Dezerty to opravdu vytáhly na pěkně průměrnou trojku. Chlazené višně s krémem mascarpone a čerstvou vanilkou byly opravdu vynikající, vanilka byla opravdu čerstvá, skvěle ochucené višně hřebíčkem. A můj teplý čokoládový dortík se smetanovým dipem považuji za vrchol všech dezertů, které jsem kdy jedl. Teplá hmota vytékající z dortíku byla lahodně krémová a skvěle se pojila s dipem, ve kterém bylo cítit trochu limetky.

Co se týče obsluhy, trochu nás zklamalo, že jsme se nějak nedočkali onoho zabalení zbytku ryby, takže nakonec ani ta tuňáková pomazánka k snídani neproběhla. Co však musím pochválit je interiér vkusně doplněný akváriem a kopiemi obrazů Gustava Klimta. Pánské záchodky navíc mají jednu skvělou „fičuru“, a to rozlitou kyselinu máselnou, kterou jim tam prý rozlil nějaký nepřejícný zákazník, s cílem aby je poškodil (vysvětlení je na dveřích WC, že omlouvají za nesnesitelný puch). Pokud vás na hodinách chemie zajímalo, jak CH3CH2CH2-COOH smrdí, tak ve Vile Primavesi máte neobyčejnou příležitost, musím říct, že opravdu hodně :o).

Vyrazili jsme sem na základě pozitivních recenzí na Scuku první červnovou neděli. Byl to pěkně horký den, takže sezení na terase, i když s pěkným výhledem do parku, jsme zavrhli, protože stín slunečníku nebyl dostatečně rozlehlý, abychom se tam ve čtyřech pohodlně vešli. Před vchodem do restaurace je ale podloubí (asi jako u domů na náměstí v Telči), které je mírně pod úrovní okolního terénu, pěkně stinné, nefouká tam, není průvan, ale přitom člověk sedí venku na vzduchu. Usadili jsme se tedy tam a bylo to moc fajn, jen bych trochu popřemýšlela nad uspořádáním stolů, protože k některým židlím je velmi špatný přístup. Když jsem chtěla jít na toaletu, musela jsem přestavět židle u vedlejšího stolu a ještě spolusedícího poprosit, aby vstal a pustil mě. Kdyby byl vedlejší stůl obsazený, asi bych se ven nedostala.

Jídelní lístek není přeplácaný, dává smysl a jídla jsou jednoznačně definovaná. Objednali jsme si krůtí vývar s masem a nudlemi a polévku z denní nabídky, lilkovou s červenými fazolemi a kozím sýrem. Vývar byl horký, silný a tak hustý nudlemi, že když si člověk dal na úvod pečivo s výbornou rybí pomazánkou, byl už docela najezený. Lilková polévka byla výborná. Světle šedá barva sice na první pohled nevypadala nijak lákavě, ale zemitá chuť velkých fazolí a nakyslého čerstvého kozího sýra k sobě perfektně sedly. Pokračovala jsem jehněčím dušeným na čerstvé zelenině s bramborami pečenými na olivovém oleji a rozmarýnu. Hustá zeleninová omáčka připomínala základ z kořenové zeleniny na svíčkovou a k měkoučkému jehněčímu se velmi hodila. Brambory upečené v tenkých lupíncích byly fajn. Manžel si dal telecí jatýrka na roštu, vařené petrželkové brambory a okurkový salát se zakysanou smetanou. Játra byla jemná s intenzivní játrovou chutí, ale jídlo jako celek bylo trochu jednotvárné a prostá chuť jater a brambor se brzy přejedla. Prostě tomu něco chybělo. Dokonalá ovšem byla kachní prsíčka na grilu s liškovou omáčkou a máslovou bramborovou kaší. Maso měkké, s růžovým šťavnatým středem, nevysušené. Omáčka z lišek byla naprosto vynikající, liškami se tu opravdu nešetřilo, kaše byla krásně sametová. Vídeňský telecí řízek s vařenými brambory a hlávkovým salátem s rozškvařenou slaninou byla klasika v bezchybném provedení. Potěšilo i nepřechlazené pivo, které si mohl dovolit i astmatik, který jinak studené nápoje odnese čtrnáctidenním kašláním.

I když už dost přecpaní (za což ale spíš mohla narozeninová žranice a pijatyka, kterou jsme absolvovali den předtím, protože porce tu jsou docela přiměřené), nechali jsme se ještě přesvědčit na dezert. Tvářili jsme se spíš odmítavě, takže nám číšník nabídl velmi lehký sorbet – uznali jsme, že ten ještě zvládneme. V jídelním lístku byl uvedený citronový s čerstvou mátou, kromě něj nám číšník nabídl ještě malinový. Vyzkoušeli jsme oba a bylo to moc příjemné, opravdu velmi lehké, nepřeslazené, osvěžující a povzbudivé zakončení dobrého oběda.

Číšník, který se o nás staral, byl velmi komunikativní, ke každému jídlu hned nabízel alternativu, možnosti úpravy, přílohy. Přišel vždycky v pravý čas, projevoval zájem o naši spokojenost. Vlastně jsem se s tak příjemnou a profesionální obsluhou dlouho nesetkala, na Moravě ani nevzpomínám. Budu-li mít cestu do Olomouce, ráda se vrátím. Myslím, že nic lepšího tu člověk nenajde.

Jsou chvíle v životě lidském, kdy se člověku nechce žít na hraně, pouštět se do dobrodružství, prozkoumávat neprozkoumané a pořádně si zariskovat. Jsou chvíle, kdy člověk touží po jistotě, bezpečí a pevných bodech. Přesně takový moment mě potkal ve večerní Olomouci a vyústil v to, že jsem bez velkého přemýšlení a pěkně svižným krokem zamířila k Vile Primavesi.

Docela mě mrzelo, že byla zima a navíc tma, protože letní posezení na terase s výhledem do parku má jistě svoje kouzlo. To své má ale i nekuřácký interiér, laděný do tlumeně olivově zelené a béžové, s pečlivě nažehlenými bílými ubrusy, sbírkou obrazů Gustava Klimta, zapálenou svíčkou na stole a živou růží ve váze. Ideální místo pro romantickou večeři: však taky seděly kromě mě v restauraci už jen dva páry a vypadaly spokojeně – asi taky dnes neměly náladu na dobrodružství a extravagance, ale na něco klasicky útulného a tradičního.

Na úvod česneková pomazánka – nejtradičnější tradice. Vždycky se těším, co v restauraci společně s košíčkem pečiva přinesou, a česneková pomazánka je taková lehce nudná sázka na jistotu. Zdejšímu kuchaři se nicméně podařilo vytvořit jemný krém s intenzivní chutí česneku, ovšem bez natrpklé příchuti tvarohu či žervé i bez mastné stopy másla. Kouzlo? Philadelphia? Kdo ví – rozhodně dobrota. Podobnou klasikou byla i speciální nabídka dne – jehněčí kolínko pečené na červeném víně a rozmarýnu, servírované s ratatouille. Jehněčí nebylo připravené úplně do rozpadnutí, ale bylo měkké a příjemně ochucené kromě rozmarýnu také troškou hrubě mletého pepře. Masová šťáva nenesla žádné stopy červeného vína, nic to ale nemění na faktu, že byla silná, intenzivní, krásně využívala chuti kližek – zkrátka, co to budu natahovat, nakonec jsem ji vysosala dýňovým chlebem. Monotematická (či vlastně ditématická) ratatouille se skládala pouze z lilků a paprik, obojí bylo ale udušené do té správné měkkosti a chuti. K dezertu už jsem se přiměla spíš ze zvědavosti než z hladu. I v dezertním menu je trochu znát malá domů – palačinka, jahody se smetanou, horké maliny, žádný velký úlet. Vybrala jsem nakonec teplý čokoládový dortík. Zajímavý byl jednak tvarem – byl pečený ve formě bábovičky, jejíž kraje byly “well done” a střed nesl uvnitř teplé tekuté čokoládové těsto – a druhak omáčkou z kysané smetany, o jejíž neobvyklé, pěkně vyladěné a k čokoládě skvěle padnoucí sladkokyselé chuti se mi bude i zdát. Abych ale kuchaři jen nenahrávala – dortík mohl klidně zůstat v troubě déle, uprostřed byla propečená vrstvička silná jen asi 2 milimetry a většinu dezertu byla tekutá.

Zatímco prostředí i kuchyně tedy sázejí na osvědčené vzorce a drží se povětšinou velmi dobře, obsluha za nastaveným rytmem pokulhává. Číšníci sice nosí obligátní dobře padnoucí vestičky a kravaty, výkon ale odvádějí pouze standardní. Pozdrav, úsměv a dotaz na spokojenost jistě potěší, v podniku tohoto druhu ale očekávám víc – jistotu při vedení rozhovoru s hostem, aktivní doporučení, prezentaci jídla. A pánové, ta koupelová pěna na cappuccinu, to se nedá nazvat slabou chvilkou, to byla jednoduše ostuda.

Nijak Vile Primavesi nevyčítám, že se drží vyzkoušených a funkčních témat – není vždycky třeba znovu objevovat žárovku, někdy stačí ve tmě pořádně rozsvítit, a v Primavesi realizují tradiční náměty velmi dobře. Kuchař dokonce čas od času vnese do stojatých vod nový, svěží vítr. Servisu ale v současné době schází potřebné nadšení a zápal, což je při slušném potenciálu této restaurace docela škoda.

Olomouckou Vilu Primavesi jsme dlouho okukovali jen zvenku. Když jsme ale zjistili, že byla zařazena do Grand Restaurant Festivalu, vydali jsme se do restaurace na degustační menu. A tím zároveň na Scuku vítám první olomoucký podnik.

I bez jídla je ale na co koukat, protože Primavesi je secesní skvost. Provozovatel restaurace si je toho vědom, takže jsme pro chvíle čekání na jídlo dostali k přečtení povídání o historii i současnosti. Tam jsem se třeba dozvěděl, proč jsou stěny plné maleb Gustava Klimta – k rodině Primavesiů měl blízko a ti tak vlastnili řadu jeho děl. Dnes jde ale jen o kopie.

Restaurace je pěkná, interiér béžově uklidňující, dvě místnosti odděluje velké nazelenalé akvárium. První místnost byla při naší návštěvě nakonec úplně plná. Vzhledem ke zvyšujícímu se hluku by možná bylo lepší rozdělit hosty do obou částí.

Objednali jsme si jen dvouchodové menu, tak jsem měl odvahu přidat si k němu předkrm. Pod tradičními položkami jako carpaccio jsem objevil skvost: tvarůžek marinovaný v palmovém oleji s variací cibulek. Navíc téměř za poloviční cenu vzhledem k ostatním položkám, jen 60 Kč. Jen se opovažte při návštěvě pomyslet na něco jiného než tyto dva chuťově velmi výrazné a jemně pikantní tvarůžkové válečky. Kam se na tvarůžek hrabou nudné syrové plátky z masa a jiné běžné předkrmy.

Pokračoval jsem „mistrovským kouskem šéfkuchaře,“ pečeným jehněčím kolínkem na rozmarýnu s pyré z bílých fazolí. Nevím, co bych mu vytknul – masa bylo hodně, bylo měkké, pěkně cítit ovečkou, systá a výrazná fazolová kaše menu oživila. Nemohu ale říct „tohle byla bomba“ jako u úvodního tvarůžku. Dobře jsem se najedl, ale nebyl to výjimečný pokrm.

Žena zvolila „nejlepší jídlo od maminky“ – domácí tagliatelle s krevetami a cuketou. Ani tady se nekonal zázrak, bylo to ale jednoduše a prostě chutné. Jako dobrý domácí oběd.

Oba dva jsme pokračovali „regionální specialitou,“ což bylo pečené filované husí prsíčko, bystročické zelí a špenátové bramborové noky. A budu se opakovat, protože to opět bylo chutné, ale za měsíc si na toto jídlo určitě nevzpomenu. Na rozdíl od tvarůžku.

Ještě jsem měl chuť na něco sladkého ve stylu panna cotty, crème brûlée nebo tradičního tiramisu, z dezertní nabídky jsem si ale nevybral. Zato mě zaujal sýr Tête de Moine (80 Kč/50 g) servírovaný jako celý blok s rotačním nástrojem Girolla. Restaurace na něj do jídelního lístku chytře vložila celostránkovou upoutávku. Tento sýr jsem jedl vůbec poprvé, velmi zaujal a v mozku se proto uložil spolu s tvarůžkem k této olomoucké restauraci.

Obsluha byla dlouho bezchybná. Pokazila si to ale velmi dlouhým čekáním v závěru, kdy se číšník snad deset minut u vedlejšího stolu bavil se známým a ignoroval okolí.

Přesto to všechno se ale do restaurace Vila Primavesi příště rád vydám znovu a zkusím tentokrát pokrmy z běžné nabídky. Samozřejmě s úvodním tvarůžkem.

Tady je pár fotek: http://goo.gl/omR40