Budete-li chtít navštívit pekárnu Vila Baltika, nedívejte se předem na jejich webové stránky. Z fotografií získáte dojem, že se jedná o podnik přetékající sladkostmi i slanostmi z celého světa, od horké Francie až po studenou Sibiř, vše lákavé, křupavé a pečené s domácí pečlivostí. Přepadnou vás obavy, že v pekárně nebudete vědět, co vybrat dřív, a že si s sebou berete příliš malou tašku.

Byla jsem v Baltice dvakrát a pokaždé to tam vypadalo jako u snědeného krámu. Maličký prosklený pultík obsahuje zpravidla jeden dort, pár brownies a chlazené nápoje, na dřevěném pultu pak stojí ošatka s pár kousky baget, croissantů a chlebem. Chcete-li chléb, bude vám sbalen právě ten jeden jediný z ošatky. Chcete-li quiche, dozvíte se, že nejsou. Proč tedy vlastně do Baltiky chodit?

Ona to totiž není vůbec snadná cesta. Pekárna je schována napůl v suterénu, naproti hřbitovní zdi svatého Klimenta, tedy bez nadsázky “in the middle of nowhere”. Náhodný kolemjdoucí do ní rozhodně nezabloudí. Přesto se blankytně modré prosklené dveře čistotou jen lesknou, na tabuli venku je pečlivě napsána dnešní nabídka (včetně poledního menu – v pekárně se vaří!) a uvnitř v krámku je natěsnáno možná dvacet proutěných křesílek s natřesenými pruhovanými polštářky, které přímo zvou k posezení a pojedení. Nikdo na nich ale nesedí. Obsluha, ať už jsem narazila na kohokoliv, měla vždy silný přízvuk (kdo ví, zda opravdu pobaltský), překypovala ale ochotou a hlavně sympatickou důvěrou ve své vlastní produkty.

Místní plnozrnný chléb je skutečně zvláštní – když ho rozkrojíte, vypadá totiž, že v něm vůbec není mouka. Celý chléb je jen hromada semínek, která nějakým zázrakem drží pohromadě, a je tím pádem neuvěřitelně hutný a na řezu vlhký. Cihlička váží nejmíň půlkilo (a stojí 80 Kč). Pečivo, které mladík za pultem tituloval opakovaně “olivová buchta”, připomínalo těstem ciabattu, jen bylo připraveno z tmavší mouky a s kousky černých oliv, což byla trochu provařená kombinace, ale docela dobrá. Hvězdou místní pekárny jsou ovšem brownies: maličké, sotva desetigramové hnědé koláčky připravované v oválných formičkách sice klasické brownies moc nepřipomínají, rozplynou se ale na jazyku v neodolatelné chuti na další kousek.

Opakovaně přemýšlím o příběhu, který se za touhle pekárnou skrývá. Možná se estonská rodina vypravila za štěstím do Prahy, oprášila rodinné stříbro v podobě pekařského know-how, pronajala prostory pro výrobu a prodej (co nejlevněji, tedy malé, v podzemí a daleko od lidí), maminka a syn se střídají za pultem a babička se zatím otáčí u trouby, která je tak malá, že se do ní každý den vejde jen jeden dort. Možná jsou majitelé naopak magnáti, za malou pekárnou se skrývá velkovýrobna, která vyprodukuje každý den tisíce kusů pečiva, každý den v sedm ráno se pekárna naplní štamgasty, kteří všechno rozeberou, a když se kolem poledne objevím já, ve vitríně zbyde zmiňovaný jeden dort. Možná se tam děje ještě něco úplně jiného – ten hřbitov hned vedle… – kdo ví? Člověk ale nemusí hned všemu přijít na kloub. Stačí, že mě brownies a tajemná atmosféra téhle pekárny rozhodně zlákají k další návštěvě.