Havlíčkobrodská hotelová restaurace U Zlatého lva měla dobré reference hned z několika stran. 1) Je zmíněna v Maurerově Grand Restaurantu, 2) doporučili mi ji známí žijící přímo v Havlbrodě a 3) při rezervaci místa pro nedělní oběd na nás zbyl poslední volný stůl. Jupí, zavýskla jsem si – domácí přece musí vědět, kam zajít na dobrou baštu.

Ach, Havlíčkobrodští, kdyby to viděl Havlíček, vzal by na vás jehly, špičky, sochory a kůly. Přiznejte se dobrovolně, kdo z vás trvá na tom, aby v jídelním lístku zůstal toust Karibik s kuřecími prsíčky, kečupem, ananasem a sýrem? Kdopak si vymínil dlabat na Havlíčkově náměstí smažené sépiové kroužky s ledovým salátem? A kuřecí křidýlka Pang Gang – co, vy holoto? Inu, není nad původnost, každý po ní touží: lidé chodí přes most, to já půjdu louží…

Abych ale nelíčila Zlatého Lva jen v karibských a asijských barvách. Prostředí restaurace, umístěné v klenutém přízemí domu na náměstí, je útulné. Prostory zřejmě prošly nedávno kompletní rekonstrukcí, zdi jsou vymalovány decentně, v bílé a béžové, a interiér je doplněn tématickými akvarely s rustikální tématikou. Dřevěné stoly jsou založeny velmi střídmě, pouze jednoduchou prostírkou, židle s polstrovanými sedáky jsou pohodlné. Celkem chápu, že se sem domácí chodí v neděli houfně najíst, protože posedět se tu dá opravdu příjemně.

Obsluha tu odvádí standardní (tj. v českých poměrech nadprůměrnou) práci. Číšníci se tváří vlídně, v případě potřeby doporučí, jak zkombinovat hlavní jídlo s přílohou, a na žádost o sklenku vody přinesou bez ptaní pořádný džbán i s plátky citrónu. V průběhu obědové špičky kreativně přestavují stoly podle toho, kolikačlenné společnosti je právě třeba usadit, a statečně vzpírají tučné jídelní lístky v mohutných dřevěných deskách.

O jídlo jsem měla na základě prvotního prozkoumání menu trochu obavy, ale hned po přinesení talířů jsem pojala silné podezření, že kuchař ve skutečnosti umí vařit. Pečená kachna z aktuální nabídky byla upečená do měkka a s kůrčičkou, karlovarské knedlíky byly trochu moučnější a méně houskové, ale chutné a evidentně vznikaly přímo v místní kuchyni, a červené zelí bylo mírně zajíšené a sladkokyselé právě tak, aby se ke kachničce hodilo. Druhá testovací porce bohužel pocházela z nabízených minutek, i tam se ale minimálně nad šťouchanými bramborami dalo uznale pokývat hlavou – hrubá struktura brambor byla doplněna sladkou sklovatou cibulkou a kousky pečené slaniny. Kuřecí prsíčka se sušenými švestkami a slaninou byla bohužel standardním produktem běžné české minutkové kuchyně. Narychlo osmahnutý kuřecí plátek doprovázel kořeněný sosík, dva plátky orestované slaniny a hromádka sušených švestek. Ingredience se zajisté navzájem poznaly až na talíři – a jak by taky ne? Kde by asi vzal kuchař čas na sbližování švestek s kuřetem a vylaďování chuti omáčky, když musí pro další hosty jiná kuřecí prsíčka nadít sýrem, udusit s grilovanou zeleninou, zapéct s olivami, gratinovat s bylinkovým pestem, utopit v omáčcce Niva (chudák) – a to jsme se ještě nedostali ani do poloviny kuřecí části jídelního lístku?

Abychom ale celou story uzavřeli: Když zkrátka budete mít cestu Havlíčkovým Brodem, můžete se U Zlatého lva bez větších obav zastavit, a vyberete-li obezřetně, bude vám i chutnat. Jestli pak kvůli vojně s hloupostí a zlobou tasíte své šavle a upozorníte, že nabízet hostům přes 80 (!) druhů jídel nemá valného smyslu, budete kromě příjemně stráveného oběda odcházet i s dobrým pocitem, že jste pro českou gastronomii něco udělali. Pokud se totiž posedlost macatými jídelními lístky vymýtit nepodaří – svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku!