Tak na tuhle rybu jsem pyšná. Návštěvu restaurace jsem dlouho odkládala, ale dnes jsme se poprvé odhodlali ji navštívit a nedokážu si představit lépe strávené odpoledne.

Restaurace je malá, v nepříliš pěkném domě, ale v prostorách starého klenutého sklepa. S místem tu museli šetřit a pokoušeli se z něj vytěžit maximum. Je to tu minimanilisticky střídmé a vkusné, bohužel už se nevlezly ani rozumně situované věšáky na kabáty a inventář restaurace, jako židle navíc, se nechtěně ocitly na místě dekoračních prvků. Restauraci chybí jakékoliv zázemí pro personál – kumbálek fungující jako skladošatna má dveře vedoucí přímo z placu a kuchyň je zmáčknutá za barem. Mají ji tu skoro tak malou, jako já doma. No když jsem to viděla, dospěla jsem k názoru, že si nemám na co stěžovat a asi bych se v ní měla začít víc otáčet :)

Aniž bych to chtěla přehnaně obkecávat, shrnu to tak, že to, jak prostředí nedostačuje, vynahradí kvalita a servis. Číšník je velmi pozorný. Je skvěle informovaný o tom, co v kuchyni je a co si mohou dovolit, ochotně a fundovaně poradí cokoliv od přílohy až po víno, a zůstává u toho autentický a přátelský. Je to ten typ, který si vás bude pamatovat a zotročí si vás způsobem, že pokaždé když půjdete jinam, budete cítit výčitky.

Menu je zde řešené delikátním způsobem. Co každé tři týdny se mění celý lístek inspirovaný jednou krajinou původu a adekvátně k této změně se mění také nabídka vín. První háček každého napadne hned: to ale musí být pěkně náročné na kuchaře, to musí být machr. No a taky že jo.

Autentičnost kuchyně je inspirovaná vlastními cestami bratrů, kteří tento podnik vlastní (a které zde v kuchyni pokaždé najdete). Jak je to dlouhodobě udržitelný koncept zatím nemohu posoudit, nicméně Afrika se skutečně podařila. Bylo tam pár reprezentatů arabské části (falafel, hummus s tahini) a špetku exotiky zmáklo hlavně koření a mozaika různých mas. Aniž by složitě sháněli špatně dostupné hlouposti jako plantany a kiwano, vsadili na originální kombinace, které svědčí o schopnostech, znalostech i nadšení kuchaře, jež si za svou prací stojí. Nešlo o nějaký pouhý efekt a rádoby africké kombinace stylem tak-tam-přidám-banán, šlo o chuť. Dalším slabším bodem, ze kterého mám (ovšem možná zbytečné) obavy, je zátěžový test – byli jsme tam odpoledne skoro sami, ovšem ač je restaurace malá a lístek rozumný, musí v plné palbě dostat pěkně zabrat.

Začínali jsme falafelem s rajčatovou omáčkou, teplou domácí pitou s pálivou omáčkou piripiri a kachními špízy se zeleninou. Pita se mi zdála víc jako slaná buchta než chlebovité těsto, které mám radši, oceňuji ale snahu, rozhodně nebyla suchá, tvrdá ani špatná. Kachní špízy doplněné paprikou a od pohledu těžko identifikovatelnou asi-hruškou byly senzačně měkké a omáchané v silném sosíku. Falafel zkouším kde se dá a zatím mě moc nezaujal, ale tenhle mé domnění napravil – žádný nedochucený kašovitý karbenátek, ale senzační cizrnová kulička s bezvadně křupatou kůrkou. Jenom psát o tom teď silně aktivizuje můj slinný reflex.

Jako hlavní jídla jsme zvolili kachní prsa po marocku a dušené maso s zebry. Kachna není lehké maso na přípravu – aby nebyla příliš krvavá a přitom nebyla usušená je dost husarský kousek. Kritizovat mohu s malým zastyděním však jen trochu málo nahřátý talíř. Prsa byla božská  – perfektně kořeněná kůže a chuť masa by mi bývaly naprosto stačily, ale i tak byla na talíři ještě mistička se sladkokořeněnou omáčkou, jež dodala tu exotickou náladu. Přítelova zebra působila o trochu méně nevšedně – byla dušená s mrkví a skořicí, s bramborami. Taková africká variace na dušené maso s mrkví, nicméně maso bylo dost měkké a mělo skutečně trochu nezvyklou strukturu.

Čokoládová palačinka s banánem a karamelem (žádným topingem, karamelem) byla tím posledním, co jsme ještě snesli. Od toho, že si další jídlo necháme zabalit jsem upustila až tehdy, co mi bylo přislíbeno, že sem zase brzy půjdem. Snad to stihneme ještě než na řadu přijde Skotsko.