Terasa U Zlaté Studně je poněkud skrytá v uličkách pod Pražským hradem – projdete mezi nízkými domečky na malý dvorek, vyjedete výtahem, zdoláte několik prudkých schodů a jste tam. To, že míříte do špičkového podniku, nasvědčují leda diplomy kuchaře, jimiž jsou lemovány právě ony poslední prudké schody. Terasa je malá a během našeho oběda ve všední den byla prakticky plná, což pro mne bylo docela překvapení. Výhled vám nicméně vyrazí dech, neboť sledujete z takřka ptačího pohledu všechny pražské střechy. Jediné, co není vidět, je právě Hrad. Pokud chcete na někoho udělat dojem, nebo okouzlit večerní hrou světel, tohle je to pravé místo. Nezastřený výhled mají totiž prakticky všechny stoly a podnik je v tomto smyslu v Praze unikátní.

Jako předkrm jsem zvolil tataráček z mléčného telecího s křepelčím vejcem, lanýžovým kaviárem a „Foie Gras“ espumou za 420 korun. Musím uznat, že šlo o bezkonkurenčně nejlepší tartar, jaký jsem v Praze jedl, ochucen byl čerstvou pažitkou a kapary, maso bylo fantasticky lahodné a pár kapek espumy udělalo z každého sousta malý zážitek. Přílohou byl na másle opečený toastík a domácí chleba, případně černý chléb se slunečnicovými semínky z Manssonu. Tataráček jednoznačně překonal mého dosavadního favorita z restaurace Na Kopci o celý sáh. Halibut pošírovaný v olivovém oleji podávaný na rizotu obarveném inkoustem ze sépie za 950 korun byl jednoduše dokonalý a připomněl mi precizní úpravu ryb ve Středomoří – byla zachována přirozená chuť ryby za dokonalé šťavnatosti a příjemně křehké konzistence. Koriandrová omáčka dodaná ve zvláštním omáčníku jen umocnila skvělý chuťový zážitek. Mňam! Sea bass za 920 korun byl naproti tomu perfektně ugrilován a podáván s křehkou a velmi přirozeně chutnající jarní zeleninkou připravenou „al dente“. Má výhrada směřuje k vínu, neboť Sauvignon od pana Marcinčáka v kabinetu jsem musel odmítnout pro jeho chuťovou nevýraznost, Rulandské šedé 2009 v pozdním sběru za 900 korun od Františka Mádla už byla lepší volba, nicméně nenadchla a k podobně výbornému jídlu bych si představoval chuťově mnohem bohatší víno. Řekl bych, že například v rámci restaurací Zátiší Group jsou nabízena lepší moravská vína za rozumnější ceny.
Variace tradičních Créme Bruleé za 295 korun sestávala ze 4 malých kalíšků s pistáciovým, karamelovým, višňovým a vanilkovým krémem, všechny měly krásnou krustičku a perfektní krémovou konzistenci, chuťově naprostá spokojenost. Espreso za 90 korun bylo z nejlepších, jaké jsem v Praze pil, s perfektní cremou, ve správném objemu, bez sebemenšího náznaku kyselosti nebo spáleniny.

Obsluha nebyla právě početná, nicméně perfektně sehraná, dodávání pokrmů na stůl je malý koncert, jenž vám připomene Francii. Po celou dobu nic nescházelo, naopak – příjemný zážitek byl umocněn tak, že jsem provedl jedno z nejvyšších zaokrouhlení, jaké jsem kdy v Praze učinil.