Otevřít v pravověrně pivní Plzni restauraci orientovanou na zdravou výživu je pohříchu odvážný počin – a ve Slunečnici k problematice přistoupili pěkně od podlahy, tedy vlastně od přízemku. Tam totiž provozují krámek se zdravými svačinami (sendviči, saláty) a také se surovinami, z nichž pak v prvním patře připravují obědy a večeře.

Hned při vstupu pochopíte, že restaurace se zaměřuje na wellbeing. Ale pozor – nejedná se o žádnou etno-hospůdku plnou exotických artefaktů, intimního přítmí a odéru vonných tyčinek. Prosvětlený interiér elegantně kombinuje přírodní materiály – kámen, dřevo, ratan – a stejně zkušeně míchá elegantní křivky s pravými úhly. V podniku můžete s klidným svědomím realizovat obchodní schůzku, rodinný oběd i romantickou večeři (a kdybyste se u čehokoli z toho nudili, vždycky se zabavíte pozorováním decentních reliéfů rostlin rytých do mokré omítky). Moc hezké.

Číšník, který se nám věnoval, byl vstřícnost sama. Samozřejmostí byla nejen intenzivní komunikace s hosty, včetně doporučení, ale dokonce třeba přinesení lahví, nad kterými jsme zaváhali – v průběhu večeře jsme si tak důkladně zblízka prohlédli pár kousků pavlovského vinařství Ilias, fair trade jihoafrické ledové i rakytníkový likér. Číšník patřil k tomu typu obsluhy, která používá “jistě” a “ovšem” namísto “no tak jo, když teda chcete”, kohoutkový problém vyřešil – karafy nemaje – nalitím pořádných sklenic s vodou a včas si všimnul, že nás po jídle přepadají sladké chutě. Po celou dobu provázel diskusi s námi úsměvem a takovým nadšením, až jsem ho skoro podezírala, že kdyby v kuchyni došla kuřecí prsíčka, nabídne pro dobro věci ta vlastní.

I koncept restaurace jako takové vypadá velmi přitažlivě: Slunečnice se nesnaží tlačit do vegetariánské stravy, řídí se – podobně jako třeba pražské Mimoměsto – heslem, že jídlo má udělat dobře, a to jak našemu tělu, tak chuťovým buňkám. Nad jídelním lístkem si sice občas povzdychnete (Proboha, proč 6 různých úprav lososa? A z které farmy, do háje, vlastně pocházejí ty avizované biokrávy, co se pasou kdesi “na pomezí Šumavy a Českého Lesa”?), na druhé straně ale uznale pokýváte hlavou, například nad netradičními přílohami, jakými jsou kuskus či pohanka, nebo nad tím, že dětská jídla nepředstavují obligátní hranolky, ale těstoviny s rajčaty či krůtí plátek.

Když už sedíte v tak příjemné restauraci, obsluhuje vás prima číšník a jídla v menu (povětšinou) dávají smysl, očekáváte i perfektní provedení. To bohužel ve Slunečnici kulhá, a to téměř na všechny čtyři. Kuřecí prsíčka s grilovanou zeleninou jsou sice připravená šťavnatě a do měkka, bohužel ale nijak výrazně nechutnají, přílohový kuskus je shora oschlý a také nedochucený. Linguine uvařené hezky na skus sice slibují omáčku ze sušených rajčat, ve skutečnosti jsou ale pouze promíchané s kousky sušených rajčat a kuřecího, bez omáčky jako takové, a tedy opět bez výraznější chuti. Slušně nakonec dopadá jen bio hovězí rumpsteak v intenzivním sósu z drceného zeleného pepře (škoda, že avizovaná úprava na medium je posunuta výrazně k well done) doplněný křupavými pečenými bagetkami s domácím bylinkovým máslem z čerstvých bylinek. Na čelní pozici pak končí špízek z marinovaných kostek měkkoučké fety, servírovaný na směsi listových salátů se svěžím nakyslým dresingem a s olivami kalamata.

Podobná choroba – tedy dobrý nápad, horší provedení – trápí i dezerty. Domácí tvarohový koláč se vyznačuje přirozenou nakyslou chutí tvarohu, malinový přeliv je ale ještě o fous kyselejší a celkový dojem nenaplňuje sladké očekávání, které člověk u dezertu mívá. Hustý řecký jogurt s medem a oříšky mohl být jedinečný (v které restauraci vám něco takového nabídnou?), dezert je dokonce servírován ve sklenici, aby mohla vyniknout zlatobílá jogurto-medová mozaika, a doplněn kolečky banánu, sklenice je ale zevnitř vylita tenkou vrstvou čokolády, zcela zbytečně a navíc.

Hřebík do rakve pak zaráží cappuccino z fair trade kávy v bio kvalitě, které dorazí s pěticentimetrovou čepicí koupelové pěny a pruhovaným posypem: kakao, skořice, kakao, skořice…

Přiznávám, že mě nevydařená kuchyňská realizace mrzí tím víc, že Slunečnice je podnik s potenciálem. Už dlouho jsem v restauraci nezahlédla takovou upřímnou snahu na všech frontách. Pokud se jim povede odklon od fascinujících zaklínadel bio a fair trade a koncentrace na to, co je opravdu a bez kompromisů dobré, i když to třeba nemá ten správný štempl, a pokud se kuchař naučí “dokázat, že zdravé jídlo může být i velmi chutné”, jak Slunečnice už nyní prezentuje na svých webových stránkách, zvednu pro ně všechny palce. Jestli to někdo do plzeňské Jungmannovy máte blíž než mých 105 km, občas se tam na ně zajděte podívat a pěkně jim říct, co si o nich myslíte. Za prvé budou rádi a za druhé – přece o to, až Slunečnice rozkvete v plné kráse, nechcete přijít.