V Hradci Králové je víceméně zastoupena celá řada restaurací a záleží jen na vás, čemu dáváte v jídle přednost. Po letech strávených ve východočeské metropoli jsme se ovšem přesvědčila, že ne vždy ty nejlepší restaurace jsou umístěné přímo v srdci města, tedy na náměstí – a v Hradci to platí dvojnásob. Postupně jsem si zde našla cestu ke třem velmi dobrým restauracím a Šatlava je jednou z nich, a má právě tu výhodu, že ze Starého náměstí jste tu coby dup.

Název má restaurace podle toho, že sídlí v objektu bývalé šatlavy. Prostředí je poměrně intimní, uvnitř restaurace panuje lehké přítmí, podnik navíc disponuje rozlehlou terasou, z níž je krásný výhled do Žižkových sadů. V létě si můžete posedět přímo venku, v podvečerech a chladnějších dnech jistě nepohrdnete prosklenou „zimní zahradou“. Uvnitř je příjemné sedět zejména v horkých letních dnech, kdy je klimatizace podpořena lehkým chladem z původních zdí.

Po příchodu nás přivítal číšník, bylo poměrně dost plno, ale rychle nám našel volný stůl a usadil nás. Po rychlém ohledání jídelního lístku jsem měla jasno – chtěla jsem vyzkoušet hovězí líčka, která nám doporučovala již řada přátel a také recenze zde na scuku (a vlastně jsem i chtěla porovnat, zda budou lepší, než ta, co dělám já doma :)).

Jako předkrm jsme si ovšem dali hovězí vývar – ten byl opravdu silný, výborně dochucený, co se týče játrových knedlíčků, ty byly poměrně dost kořeněné, ale k vývaru se náramně hodily, stejně tak jako jemně pokrájená zelenina. S přítelem jsme se shodli, že bychom vynechali pouze masovou taštičku, která mě osobně už do polévky příliš nepasovala. Jako druhý chod jsme tedy vyzkoušeli líčka a svíčkovou na smetaně. Líčka byla krásně měkká, křehká, lehoučce vinná chuť, poctivé bramborové pyré, které by ovšem mohlo být teplejší – kromě toho není ale co vytknout. Stejně tak hovězí svíčková chutnala skvěle, jednoznačně vyvážený poměr zeleniny v omáčce, sypající se maso … a sladká a vonící nepochybně po karamelu. Ačkoli jsme se už chystali pomalu k odchodu, číšník se přišel zeptat, zda si dáme ještě nějaký dezert a kávu. Poté, co nám doporučil cheesecake, jsme v mžiku souhlasili. A byl opravdu chutný, malinová omáčka svou kyselejší chutí ke sladší náplni perfektně ladila, celkově dezert působil velice lehce a nadýchaně – zkrátka příjemné zakončení večera.

Co se týče servisu, nemáme si na co stěžovat. Číšník na mě působil jako profesionál v oboru, uměl jídlo dobře „prodat“, takže například na dezert jsme rázem dostali opravdu chuť. Byl ochotný, zajímal se, zda nám opravdu chutnalo. Jediné zaškobrtnutí bylo uprostřed večera, kdy na nás zapomněl s objednanými nápoji, ale s omlouvou vše napravil během vteřiny. Vzhledem k recenzím tady na scuku mě přístup číšníka opravdu potěšil, možná si vzali v restauraci z recenzí ponaučení, možná jsme měli štěstí …

Ceny jsou zde poměrně příznivé. Hlavní chody vyjdou okolo 200 korun a dezerty okolo 60 korun. Za tu cenu to rozhodně stojí. Celkově tedy tuto restauraci doporučuji a doufám, že to nebylo jen tím, že jsem si dala ona vyhlášená líčka, které rozhodně umí udělat na výbornou :)

Při bloudění večerním Hradcem jsme narazili na množství restaurací s čilým ruchem, především na Velkém náměstí. Kolega mne včas varoval před jistým podnikem s italsko-mexickou kychyní (!), dali jsme proto na rady Scuku a vyrazili do uliček přes malý dvorek do středověkého domu, v němž sídlí Šatlava. Interiér je moderní, vkusný, i když si dovedu představit, že v historickém domě by mohl více reflektovat jeho středověkou minulost. Nevyčítám nedostatek cetek, ale studená moderna, jaká je dnes všude, je prostě všední. Vysloveně nevkusný je však stojan u vchodu, jenž je plný prázdných lahví od vína. Výhrady směřují k toaletám, kde nefungovalo světlo ani zásobník na mýdlo.
Usazeni jsme byli na velice příjemné terase s výhledem do parku, což rozhodně výrazně umocnilo dojem z prostředí. Snad jen na dřevěných židličkách by mohly být polštářky, po dlouhém sezení nebylo zcela pohodlno.

Vybrali jsme si hovězí carpaccio za 140 korun, které bylo velmi dobře ochucené, tenoučké plátky svíčkové byly naprosto měkké a parmazánu i rukoly bylo požehnaně. Za ty peníze bez připomínek. Hovězí líčka na víně s bramborovou kaší za 180 korun byla krásně měkká a velmi příjemné vínové chuti, i kaše byla výborná, nicméně omáčka byla poněkud mastná. Tagliatelle za tuším 130 korun byly výrazně smetanově jemné chuti, kachní prsíčka byla růžová, jak má být, nicméně těstoviny byly poněkud studené, což byla veliká škoda. Čokoládové fondue za 150 korun bylo opravdu velké a s velkou kupou ovoce i několika cukrářskými piškoty, které bych klidně oželel. Nicméně fondue bylo až příliš husté, konzistencí připomínalo spíše povolenou Nutellu.

Z obsluhy jsem měl dojem, že jsme pro ně jen jakási zastávka na cestě k významnějším hostům, což asi není tak úplně správně. Úsměv se nezjevil, jen obligátní otázka, zda bylo jídlo „v pořádku“. Proboha, restauratéři, jídlo nemá být jen v pořádku, jídlo má chutnat!

Znáte ten pocit, když se vracíte do restaurace, kterou považujete za svůj objev a všem ji doporučujete, se staženým zadkem, jestli to náhodou nebude průšvih? :) Do Šatlavy jsme se vrátili na oslavu tátovým narozenin a průšvih to sice neby, ale…

Rezervaci jsme tentokrát neměli na krásnou zimní terasu, ale do vnitřku restaurace, který je o poznání méně okouzlující. Když jsem zjistila, že o stůl dál paní vykuřuje, začala jsem trnout. Naštěstí se terasa uvolnila a personál nám tam během 10 minut nachystal stůl. Od té doby ale začalo všechno drhnout.

Místo toho, aby nám přinesli lístky a následně převzali objednávku, začali čísníci horlivě prostírat všechny zbývající stoly na terase. A jak se restaurace začínala plnit, až byla kolem osmé úplně natřískaná, začala znatelně zmatkovat i kuchyně – někdo měl jídlo studenější, někdo horké, velké prodlevy… Protože jsme nikam nespěchali a číšník (stejný jako minule) byl opravdu milý, nechávám OK hodnocení, ale opravdu jen o prsa.

Při narvané hospodě musím ubrat i bod za prostředí. To bylo tentokrát velmi hlučné, do romantiky stolu u krbu v poloprázdné restauraci měla atmosféra daleko. Když navíc obsluha otevřela dveře za našimi zády a propojila tak terasu s vnitřkem, byl občas cítit lehký závan cigaretového kouře. Sakra!

Bod strhávám i za jídlo. Ačkoliv například líčka byla stejně vzorná jako minule, můj předkrmový jelení medailonek byl totálně nevyvedený – osamocený kus vysušeného masa doplněný višněmi. Tomuhle jídlu by něco chybělo, i kdyby bylo maso správně připravené. Slušné se mi na letmé ochutnání zdály steaky ze svíčkové – vysoká kulatá flákota byla správně upravená a šťavnatá. Máma si stěžovala na špatně vykostěného pstruha, který navíc dostala už v chladnoucím stádiu. Moje fondue bylo z celkem dobrých sýrů, s příjemným závanem alkoholu, na druhou stranu pečivo bylo už trochu příliš tvrdé.

Tenhle večer to zkrátka bylo v Šatlavě jako na houpačce a já doufám, že to bylo jen souhrou pro podnik nepříznivých okolností.

Omluvte mě, že hned na začátku prozradím pointu, ale včerejší večer v Šatlavě byl jedním z nejpříjemnějších překvapení mojí dosavadní scukařiny. Vyrazili jsme z Pardubic se značnými obavami („radši si dáme levnější jídla, vůbec nevím, jaké to tam bude“) a dneska už plánujeme, že bychom mohli v Šatlavě oslavit tátovy narozky.

V Praze mám za automatické, že na posezení s blízkými lidmi vyrazíme někam do restaurace. Když ale přijedu k rodičům do Pardubic, není v podstatě kam zajít, proto ukecávám mamku, aby uvařila. Tenhle víkend jsem zariskovala a vytáhla naše do Hradce. Na Šatlavu jsem dostala tip a menu vypadalo sympaticky (více méně sezónní jídla, stručné plus na webu kontakt přímo na provozovatele…). Zaparkovali jsme na Velkém náměstí a došli k honosně zrekonstruované rezidenci Šatlava (dřív tu prý byly vězeňské kobky). Prošli jsme dvorem, v restauraci se nás ujal mladý číšník a usadil nás na zimní terasu – vybrali jsme si místo u kamen-krbu (fakt na dřevo).

Interiérem začnu, když už mu dávám plný počet bodů. Vnitřek restaurace je pěkný, ale pro opravdu romantické posezení si vyberte zimní terasu (nevím, jak to chodí v létě:). Ideálně jděte ve dvou a rezervujte si stolek, ze kterého je výhled na park pod restaurací. Z kryté části terasy je možné vyjít ven na venkovní terasu – ideální pro kuřáky nebo pejskaře. Měli jsme totiž s sebou hyperaktivní štěně jack rusella a nebyl s tím i přes docela luxusní prostory nejmenší problém, čímž plynule přejdu k obsluze.

Na starost nás měl mladý číšník. Nebyl to profík v pravém slova smyslu, ale vyšel ve všem vstříc (automaticky voda pro psa, odběhnutí do kuchyně, aby se zeptal na složení fondue…), choval se přirozeně a pozorně. Ačkoliv měl sám na starost čtyři další stoly včetně velké rodinné oslavy, obsluha nevázla. Celková kombinace personálu a prostředí navodila dojem poměrně luxusní restaurace, kdy člověk začínal řešit, proč tu nemají látkové ubrousky a jaktože to rozlévané víno nebylo nalito až u stolu. V téhle chvíli je potřeba říct, že celková útrata bez dýška za tři lidi byla 950 Kč, a rychle se vrátit na zem.

Ve třech jsme ochutnali poměrně slušný průřez nabídkou. Na ní je i steaková karta, steaky jsme ovšem nezkoušeli. Nicméně hovězí vývar s játrovým knedlíčkem (50 Kč) byl opravdu poctivý. Tím myslím, že chutnal jako od babičky, a to včetně domácího játrového knedle, čerstvá petrželka zahrnuta. Moje ravioli s kachním masem (90 Kč) byly trošku pokroucené a quasimodovské, takže opravdu domácí. Uvařené al dente, pokryté sladkým dýňovým kompotem. Kdyby byla náplň trochu krémová, ne „pouze“ z masa, bylo by to perfektní.

Takže předkrmy máme za sebou a už se ani moc nebojíme, co přijde jako hlavní chod. A fakt že jo. Pečená kachna s dvěma druhy knedlíků (185 Kč) má křupavou kůrku, nevysušené měkké maso a dobrou šťávičku. Jen červené zelí by nemuselo zakrývat 90 % plochy talíře, rozpínavost ovšem odpovídala chuti. :) Ochutnala jsem i tátova hovězí líčka s bramborovou kaší (180 Kč), která díky Pohlreichovi mohutně atakují jídelní lístky českých restaurací. Maso se rozpadalo na vlákna, omáčka nebyla tolik redukovaná, jako ji možná znáte z Imperialu, ale to je fakt jen nepodstatné mrmlání.

Večeři jsem zakončila jablky v křupavém, v cukru obaleném županu, který by se dal asi nejlépe přirovnat k lístkovému těstu. K nim kupa skořicového tvarohu a v břiše jako v pokojíčku. :) Dokonce i tátovo espresso mělo náznak cremy a hezky vonělo, i když chuťově bylo poměrně hořké. Účet za 950 Kč byl posledním argumentem k návratu. Třeba na sýrové fondue, až bude venku sníh…