Já vím, o Sanhsu jste si už všechno přečetli v předchozích recenzích – vlastně co taky přidat jiného, když menu je (zatím) stále stejné a dobře detailně popsáno v předchozích recenzích? Tak snad jen pár svých osobních dojmů.
Interiér: Naše rezervace byla směřována do zadní místnosti, která vyhlíží dosti hole, rušily mě i židle vzhůru nohama u chladící vitríny s vínem, to nemám moc ráda, působí to na mě vždy dojmem, že se přišourá olysalý výčepák s hadrem na smetáku a slovy zavíráme. Na druhou stranu se prostor, ve kterém jsme seděli zpočátku skoro sami, ohromně proměnil tím, jak přicházeli další hosté. Místnost ožilia, jako by se rozsvítila, už tam náhle nebylo studeno. Osobně bych ale stejně dala přednost té přední části, líbí se mi, že je vidět na ruch v kuchyni a vlastně mi vyhovuje i ten způsob „rodinného" stravování u jednoho velkého stolu. Trochu jsem zklamaná z faktu, že Paul Day nejspíš trochu omezil výběr svého bric-brac nádobí, až na jednu činérii jsme dostávali jen celkem uměřené bílé talíře a sklenice jednota se nedostavily vůbec! Škoda, mě tohle baví. Aspoň že účet přijde v "kasičce“ od stařičkého kakaa…
Menu: Nemohli jsme si vybrat z více možností, dostali jsme to, co bylo na křídou psané ceduli. Stůl vedle na výběr dostal, možná ohlásili nějaké alergie. Každopádně jim nesli známý sansho-salát z chřestu (ale počkat, není chřestová sezóna u nás na konci července už trochu passé?). Nicméně nevadilo nám, že následujeme předepsané menu. Pokrmy jsou totiž chuťově ohromně vyvážené a zajímavé (až na závěr jsem si uvědomila, že jsme jedli celou dobu pořád maso maso – během konzumace mi to ale tak vůbec nepřišlo.) Můj favorit je bůček s melounem, překvapivě lahodná kombinace. Sansho je vůbec trefa pro všechny, které odrazuje asijská kuchyně jako něco příliš pálivého. Tady jsou chutě spíše jen pikantní, pálivost nepřebíjí snoubení dalších koření a jazyku tak můžete připravit pěkný kvíz na téma, jaké ingredinece jsou asi v těch fantastických lehce nasládlých sosech.
Obsluha: Číšníci a číšnice se u našeho stolu střídali jako na obrtlíku. Byli rychlí, celkem usměvaví, zvládali dotazy, i když bych čekala ještě trochu větší zaujetí při prezetaci. Všechno to byli – až na jednu výjimku – Češi, což je možná změna oproti prvním měsícům existence Sansha. Na závěr se nás asi čtyři po sobě přišli zeptat na dezert a kávu… Možná by nebyl od věci individuální číšník, věnující se jen svým vybraným stolům. Každopádně systém asi Sanshu funguje, na nic jsme dlouho nečekali a kde bylo třeba, dostali jsme mezi porcemi pauzy tak akorát.
Podtrženo sečteno: Pokud rádi nejen jíte, ale i vaříte, Sansho je rozhodně velmi inspirující. Spoustu času jsem přemítala nad „jak tohleto asi udělali". V předchozí recenzi se psalo o wow efektu. U mě zase Sansho vyvolává „google efekt" – to přijdete domů z restaurace, otevíráte notebook a do vyhledávače zuřivě datlujete něco jako "sticky toffee pudding recipe“ nebo "12 hours beef rendag in curry pasta“. Zde je třeba skutečně šířit věhlas dezertů ze Sansha, jejichž cena je v porovnání k celému menu nemalá, ale dovedou vás docela pobláznit. Domácí zmrzlina, v našem případě mangová (opět servírovaná s růžovým pepřem v cukrové krustě) byla rovněž perfektní. No každopádně, ten nápad s okurkou do džbánu s vodou ji rozhodně ukradnu!

Konečně! Konečně uzrál čas a naskytla se vhodná příležitost k návštěvě tolik diskutované restaurace. Samozřejmě že člověk už jde s určitou představou, ale jako jedna z prvních věcí, která mě zaujala je jednoduchost prezentace restaurace i navenek.

Vnitřní prostory jsou také velmi jednoduše zařízeny alá jídelna. V první části jsou podlouhlé stoly s lavicemi, a pokud zde sedíte určitě budete stolovat i s dalšími hosty. Zde se také nachází otevřená kuchyně nabízející pohled do „zákulisí“. V zadní místnosti je pak několik stolků, které jsou buď spojeny či stojí jednotlivě. Co se dekorace týče, tak krom pár nástěnných hodin a květin ve vázách na stolech víc nehledejte.

Pozorný číšník nám lámanou češtinou a posléze angličtinou osvětlil, že se jedná o projekt „common dining“ – tedy základním konceptem není jen se dobře najíst, ale najíst se společně. Překvapivě jsme nedostali klasické menu, ale bylo nám nabídnuto menu degustační o sedmi chodech, které byly popsány na tabuli nad kuchyní (cena 750Kč za osobu). Nápojový lístek s víny a dalšími alkoholickými nápoji byl k dispozici v klasickém provedení.Číšník nám také ústně odprezentoval jaké další pokrmy je možné si objednat či popřípadě vyměnit za něco z degustačního menu. Prostě že se bez problémů přizpůsobí přání hosta – což velmi oceňuji. Vyzkoušeli jsme původní degustační nabídku.

K pití nám byla nabídnuta voda v karafě, která byla ochucena mátou a okurkou – skvěle osvěžující drink! Ale k dobrému jídlu je zapotřebí i dobré víno ;), a tak jsme se rozhodli pro Cabernet Savignon za necelých 600Kč. Dobrá volba, lehké a jemně štiplavé víno příjemně doprovázelo naše převážně masové menu. První chod bylo lososové sashimi v citronovo-sojové omáčce s pepřovými a sezamovými zrnky. Čerstvá chuť jemného lososa se v této kombinaci báječně otevřela a zkombinovala s křupavými zrnky. Chod číslo dvě bylo fritto misto, tedy kalamáry, grundle a krab v jemném těstíčku s čerstvým koriandrem a domácí salsou. Mořské plody byly bez zbytečného množství oleje, ale do měkka a v kombinaci s koriandrem a poctivou hutnou sweet-chilli salsou to byl velmi svěží pokrm s asijským tónem. Za třetí na nás čekal vepřový bůček s vodním melounem. Už na pohled byl obsah tohoto talíře k nakousnutí – kousky vypečeného bůčku s osvěžujícími kostkami melounu posypané čerstvým koriandrem. Výrazné chutě se výtečně sladily a zjemnily natolik, že by jeden zapomněl o jak tučné jídlo se vlastně jedná. Naše číslo čtyři bylo kuřecí satay s arašídovou omáčkou a opraženou cibulkou podávané na špejli. Křehkost kuřecího masa pro mě byla nevídaná a báječně umožnila snoubení s ostatními ingrediencemi v několik lahodných soust. Předposledním chodem byly křehké kousky kachního masa s domácí švestkovou omáčkou a okurkou posazené na lehkém čínském knedlíčku. Výsledkem této kombinace opět byla jednoduše plná a osvěžující chuť. A to už jsme u velkého finále. 12 hodin připravované hovězí s domácími placičkami k němuž byla podávána jasmínová rýže, podušená (ale křupavá) zeleninová směs s brokolicí a domácí ostrá sweet-chilli marmeláda. Lahodná chuť rozpadajícího se masa s kokosovo-pálivým základem posypané strouhaným kokosem byla opravdu to nejlepší na konec.

Sečteno a podtrženo – má očekávání byla naplněna. Jednoduché místo, kde společně ochutnáte nápaditá jídla z čerstvých a kvalitních surovin za rozumnou cenu. A nad občasnými nedostatky jinak příjemné obsluhy (jako je nalévání nápojů a jejich současné rozlévání), která ráda vyhoví přání zákazníka, se snadno přimhouří oko. Já osobně už zase čekám až přijde nějaká vhodná příležitost k návštěvě ;).

Sansho jsem navštívila jenom jednou a jsem zřejmě první ze všech recenzentů, kdo nebyl absolutně nadšen.
Na webových stránkách restaurace si můžete prohlédnout fotky interiéru, který působí střídmě, stroze, ale velmi elegantně. V reálu to takhle na mě nepůsobilo. Škoda. Přední místnost je vybavena pouze 3 dlouhými stoly a polstrovanými lavicemi. Já za sebe bych určitě dala přednost něčemu s opěradlem, přece jenom pohodlí by se hostovi mělo dopřát (sezení u zdi nabízelo aspoň studenou zeď ). Zadní místnost je naopak zcela zaplněna stoly klasického čtverhranného formátu se židlemi (prý z nějakého výhodného výprodeje) ve stylu zařízení restaurací Lokál, stoly byly v době naší návštěvy pokryty bílými ubrusy, nikdo tady neseděl a nikomu se to ani nenabízelo. Místnost vypadala jako nějaká rychlá restaurace v čínské čtvrti v Londýně (možná to je záměr?). Navíc jedna ta otřískaná židle stála v přední místnosti vedle lavice.
Dali jsme si degustační menu o 8 chodech (750 Kč), byli dotázáni na případné jídlové alergie (manželem označená čerstvá okurka opravdu pak v jednom chodu chyběla a byli jsme na tuto skutečnost i upozorněni). Jídla nám byla servírována na společný talíř, odkud jsme si je rozdělovali každý na svůj talířek. Nádobí! Pro mě nepochopitelná obsese majitele Paula Daye pro neuvěřitelnou změť talířků a skleniček pocházejících zjevně z doby socialismu. Upovídaná servírka nám vysvětlila přítomnost deckových skleniček, kterým chyběl jen nápis Jednota, tím, že Paul zbožňuje tyhle věci a tak jimi zaplnil svou restauraci.
Jídlo bylo na celé návštěvě naštěstí to nejlepší. Jednotlivé porce vypadají drobně, ale pokud si dáte všech 8 chodů, je toho příliš. A to i chuťově. Doporučuji menu si zkrátit, jednotlivé chutě budete lépe vnímat, nepřejíte se a navíc vám zbude místo na sladkou tečku. Jako nejslabší chod bych označila kuřecí satay s arašídovou omáčkou, maso suché, nevýrazné jídlo, které ve společnosti ostatních chodů působilo jako chudá příbuzná. Naopak nejvýše hodnotím chody s vepřovým a hovězím masem, úprava byla vždy velmi jedlá, maso křehké, provázené neobvyklými harmonickými chutěmi sosu i zeleniny. Trošku jsem k některým chodům postrádala jakoukoliv přílohu , například sashimi z lososa bylo zalité báječně voňavou citrusovou omáčkou , která se bez jakéhokoliv kousku chleba nedala vyjíst. Na požádání nám sice byl vždy kousek (výborné, snad nějaké indické, placky) chleba přinesen, ale museli jsme na něj čekat. Myslela jsem, že košík s pečivem by neměl být problém v žádné restauraci, ale tady mi přišlo, že to problém je.
Z nápojového lístku (o který jsme museli požádat) jsme si vybrali pro nás do té doby neznámé pivo Kumburák z pivovaru Nová Paka. Pivo nám zachutnalo, nebylo moc hořké, mělo říz a dobře se doplňovalo s jednotlivými jídly. Paul Day nám říkal, že bude nabídku piva střídat, bude vždy vybírat z menších pivovarů, že chce nabízet něco, co v Praze obvyklé na čepu není. To mi přijde jako moc dobrý nápad.
Obsluha fungovala bezchybně, jenom slečna servírka měla na můj vkus příliš „prořízlou“ pusu, myslím, že nás nemusela tak hluboce informovat o svých názorech a o dění okolo restaurace, přišlo mi to od ní trochu neloajální. Většina komunikace v restauraci probíhá v angličtině, česky neomezeně povídala jenom právě zmíněná servírka, ale i ta měla občas problém s překladem názvů některých surovin do češtiny. Takže pokud tak jako já nemluvíte dobře anglicky, nemusíte se tam cítit úplně příjemně.

Slavili jsme s Mužem výročí. Zvědavost učinila rozhodování mezi tradiční Aromi a nevyzkoušeným, ale dost chtěným Sanshem opravdu jednoduchým, a tak jsme se v páteční podvečer (otvírají na oběd a pak v 18.00) vypravili poznávat.

Od prvního momentu, kdy jsem překročila práh, jsem měla radost. Vzdušný, jasný, nepřeplácaný interiér by se snad někomu mohl zdát fádní a sterilní, při podrobnějším zkoumání je avšak rozhodně co obdivovat: ať už kontrast minimalistického, chladného betonu s masivním dřevěným nábytkem a živou kytkou ve váze, zajímavá, jakoby nedodělaná svítidla vyrobená z žárovek, vtipné sansho-the real meat society (www.therealmeatsociety.cz/ – zdroj masa pro Sansho) podtácky či károvaný motiv objevující se jak na látkových ubrouscích, tak na košilích obsluhy. Hádám, že společné sezení bude našinci trochu kritizováno, já se ale lidem koukám do talíře ráda ☺.

Bavila mě také obsluha, po celý večer byla nenucená, přátelská a velmi sdílná. Po příchodu nás milý číšník usadil, přinesl nápojový lístek a karafu osvěžující vody s okurkou a mátou. Potom se u našeho stolu zastavil příjemný šéfkuchař a majitel Paul Day (vařil v michelinských Nobu a Nahm), pozdravil se s námi, vysvětlil, jak to u nich chodí – možnost volby mezi jednotlivými jídly (mohou být upravena v závislosti na hostových preferencích, vedle sedící slečna byla vegetarián, co rád ryby, a vymysleli jim menu z pěti chodů) nebo kompletní ochutnávkou (750 Kč za jednoho). Tištěné menu v Sanshu (zatím) nevedou, pokrmy jsou vypsané na tabuli nad průhledem do kuchyně a osobně bych se přikláněla k tomu, aby to tak zůstalo. Těší mě totiž prohodit pár vět s personálem, který poradí, případně objasní, čím který pokrm vyniká. Následovalo ujištění o alergii mého Muže na korýše a popřání příjemného večera.

Vybrali jsme degustaci doplňujících se chutí sestávající se ze šesti chodů. Jako první nám doprostřed stolu přistálo sashimi ze skotského lososa. Jemná ryba v kombinaci s citrusovo sojovou omáčkou, čerstvým zázvorem, kuličkami růžového pepře a sezamem probudila naše rozmlsané chuťové pohárky. Poté jsme k dělení dostali kuřecí satay, krásně měkká, grilovaná kuřecí stehýnka byla pokrytá spíše slanou než sladkou arašídovou omáčkou, což u mého Muže vyvolalo nevoli a vzpomínku na Noi, a obalená v křupavé smažené cibulce. Jako třetí mělo přijít fritto misto z mořských potvor, místo toho jsme ochutnali salát ze zeleného a bílého chřestu s vajíčkem ztraceným v husím sádle ozvláštněný o aromatický dresing plný koriandru, máty, chilli a lékořicové thajské bazalky. Dalším pokrmem byly lehké bochánky konzistencí i chutí připomínající naše knedlíky naplněné kachním masem a la pekingská kachna, jarní cibulkou, čerstvou okurkou, dochucené domácí omáčkou hoisin. Potom přišlo na řadu neobvyklé a starou konzervou (mnou) obávané spojení bůčku a vodního melounu. Bázeň byla ale naprosto zbytečná, neboť šlo o perfektní skloubení vzájemně kontrastních chutí. Šťavnaté maso z „užívajících si“ prasátek se rozplývalo na jazyku, meloun jídlo krásně odlehčoval a omáčka z česneku, thajské bazalky, červené a jarní cibulky, zázvoru a dalších neidentifikovatelných ingrediencí to celé krásně spojovala. Kdybych se však měla rozhodnout pouze pro jedno jídlo, byl by to rozhodně indonéský hovězí rendang, maso pomalu dušené v kokosovém mléce s množstvím koření (tipuji chilli, zázvor, galangal, citrónovou trávu) bylo tak měkké, že se rozpadalo na nitku. Vedle jsem (Muž měl díky krevetám zákaz) dostala misku s křupavým opečeným kokosem, kterým je maso obvykle posypáno, a lahvičku s ostrým džemem, obojí maso skvěle doplňovalo. Příloha se sestávala z rýže se smaženou cibulkou, domácích placek roti a brokolice a bok choy připravených ve woku s rybí omáčkou, zázvorem a chilli. Když jsme dojedli, doobjednali jsme sedmý chod, ne proto, že bychom byli hladní, spíše mlsní a nadšení. Nasekaná vepřová kotleta byla obalená v nasládlém sosu, z něhož byl cítit tamarind, a opět se jednalo o skvěle vyváženou kombinaci různých chutí a vůní.

I když jsme už byli mírně řečeno nacpaní, dezert – sticky toffee pudding , který pan Cuketka označil za „mozek tavící“ jsme nemohli vynechat. Mužovi chutnal vlhký teplý dortík zalitý mléčným karamelem s domácí vanilkovou zmrzlinou tolik, že přestal vnímat okolní svět, jedl, jedl, až nezbyl ani drobeček. Já si zatím pochutnávala na kyselkavé maracujové zmrzlině s růžovým pepřem a přemýšlela nad tím, jak asi dělali to báječné hovězí.

Nakonec za námi přišel opět šéfkuchař, zeptat se, jak nám chutnalo a rozloučit se. U nás ne moc časté, ale sympatické gesto. Už když jsem říkala good bye, měla jsem před očima diář a přestavovala jsem program tak, abych sem mohla brzy na oběd.

Rozhovor s P.D.:
http://www.radio.cz/en/section/one-on-one/paul-day-owner-of-pragues-newly-opened-and-much-praised-asian-fusion-restaurant-sansho

Do málokteré restaurace jsem se poprvé tak těšila a málokterá restaurace, do které jsem šla natěšená, mě nezklamala. Včerejší návštěva v Sansho předčila moje očekávání, a proto se s vámi rovnou podělím o své dojmy přesto, že budou popisovat pouze jednu návštěvu, druhý týden po otevření. Rezervaci jsem dělala den předem, a už po telefonu jsem byla upozorněna, že ještě není připraven stálý jídelní lístek a bude se tedy podávat „set menu“, které zahrnuje i ústřice, mořské plody a všechny běžné druhy masa a dotázána, jestli máme nějaké alergie. Všechno prý ještě probereme na místě a dohodneme se případně na něčem individuálním. Nebylo třeba.

Interiér je extrémně jednoduchý, kombinace betonu a dřeva, která mi absolutně vyhovuje, ale určitě si najde své kritiky. Stejně tak všechny asi nenadchnou dlouhé stoly pro cca. 10 osob a lavice na sezení. Pro Prahu zatím hodně netypický koncept, ale zkuste na chvíli zavřít oči a uslyšíte zvonit Big Ben.

Obsluha je hodně neformální a milá, buď slečna servírka přesně odhadla, co si k nám může dovolit anebo se náhodou trefila do našeho dobrého rozpoložení, protože s námi celý večer vtipkovala a sdělovala nám informace ze zákulisí restaurace, které mě moc potěšily, ale nejsem si jistá, na kolik by tenhle přístup vyhovoval trochu škrobenějším hostům.

Jídelní lístek by měl být hotov asi do 14 dnů, do té doby se večer podává 8 chodové menu (750 Kč/os), které začíná panákem s ústřicí a Bloody Mary omáčkou a chutná přesně, jak si podle popisu představíte. Následuje sashimi z lososa s omáčkou z citrusů a sójové omáčky a pár zrnky růžového pepře – jedinečná kombinace svěží sladkokyselé omáčky s čerstvým na tenko nakrájeným lososem, už tady jsem unešená. Následuje fritto misto z grundlí a kalamárů s kopcem koriandru a domácí chilli omáčkou, která sice hodně pálí, ale zároveň je hodně sladká. Pak přichází špízy s kuřecím satay, kde arašídová omáčka je rovnou na mase a to je ještě obalené ve smažené cibulce, zajímavé a dobré, ale proti ostatnímu obyčejné. Pak jsme si mohli vybrat mezi vepřovým bůčkem nebo kotletami, vybírám bůček. Je prý ze šťastných prasátek, která žijí u Jihlavy a Paul Day je osobně zabíjí. Předposlední hovězí chod je z podobně šťastných krav, které žijí nedaleko. Bůček se připravuje 7 hodin a před tím se 3 dny marinuje, a je to znát. Maso je úžasně měkoučké, v omáčce je cítit skořice a zelený pepř a spousta dalších chutí, které nedokážu rozklíčovat. Pak dostáváme bochánky alla Momofuku s kachním masem, hoisin omáčkou a proužkem okurky. Naše servírka upozorňuje, že bochánky chutnají jako naše knedlíky a celkem má pravdu. V omáčce jsou prý datle a ke kachně báječně pasuje. Vrcholem menu je pro mě 15 hodin vařené hovězí (4 dny marinované) v nasládlé omáčce s fenyklem a kokosovým mlékem (a s čím ještě?), které je posypané strouhaným kokosem s curry. Maso je jemné a měkké, omáčka prostě dokonalá, nedokážu to popsat lépe. Kvůli tomuhle jídlu se vrátím ještě mockrát. K masu byla ještě rýže se smaženou cibulkou a spařená křupavá zelenina na „čínský způsob“, jak jí znám z Londýna, s takovou lehce uzenou omáčkou. Dezert je dokonalá tečka, Marteskou v předchozí recenzi popsaný sticky toffee pudding je něco, co byste neměli vynechat. Máslový tmavý karamel, kvádřík teplého puddingu, který by se u nás označil spíš za koláč a k tomu vanilková zmrzlina. Dostali jsme ještě 2 kopečky zmrzliny, a to skvělou čokoládovou, bezvadně hořkou a k tomu mučenkovou (passion fruit) s růžovým pepřem, která chutnala opravdu exoticky a svěže a chtěla bych ještě. Pro úplnost dodávám, že jídla byla servírována vždy na 1 talíři a my jsme si porce dělili.

K tomu všemu jsme popíjeli filtrovanou vodu s okurkou a mátovou, kterou zde podávají ve džbánu za 10 Kč a nechali jsme si doporučit sardinské Vermentino Funtanaliras 2009 (600 Kč), které bylo hodně svěží, ve vůni citrusové s trochou mokré slámy a v chuti byl cítit grapefruit.

Káva, co na to říct. Mají fairtrade kávu Puro, na kterou mám špatné vzpomínky a ani tentokrát nezklamala. Směs je podle mě přepražená a těžko z ní udělat něco zapamatovatelně dobrého. Ale protože se o náš názor opakovaně zajímal samotný Paul Day, neváhala jsem mu to říct a doporučit Doubleshot. Zapsal si to, a dušoval se, že s tím něco udělá. Uvidíme, já to rozhodně přijdu brzy zkontrolovat.

Restauraci, kterou si otevřel v Praze anglický šéfkuchař Paul Day (dříve michelinské Nobu v Londýně), jsem navštívila třetí den po otevření. Nechci tedy dělat překotná hodnocení, spíše informovat o několika aspektech, které pravděpodobně zůstanou beze změn.
Paula jsem potkala týden předtím na tiskové konferenci věnované problematice pití vody z kohoutku, ale do restaurace jsem chtěla dorazit inkognito. To se mi nepodařilo, Paul pobíhal mezi kuchyní a hosty, s každým včetně mě pohovořil a já dostala slevu 20 % z účtované částky. To jen pro pořádek.

Interiér restaurace mě na první pohled zarazil. Podlaha připomíná litý beton a možná to taky litý beton je, dlouhé světlé stoly s řadami skleniček na vodu působí tak, že se sem může přivalit skupina studentů, rozhodit batohy po lavicích a nenuceně se při jídle bavit. V zadní místnosti jsou umístěné menší stolky a působí to tam útulněji. Všechno je čisté, ale žádné prvoplánovité omračování designem nečekejte. Obsluhující mladí muži jsou nadstandardně milí a přitom velice rychlí. Ihned po usednutí mi nabídli džbán s vodou z kohoutku. Jedná se o filtrovanou vodu s ledem a dlouhou tyčkou ze salátové okurky. Vynikající záležitost v ceně 10 Kč !!!

Restaurace se zaměřuje na asijskou kuchyni, ale z prvních informací se mi zdá, že v takové podobě, jakou zatím v Praze nemáme. Rozhodně bude nutno náležitě prověřit. Z polední nabídky jsem si vybrala Sansho frito misto (130 Kč), které bylo nemastné a lehké, i když smažené, s velkou dávkou čerstvého koriandru a sladko-pálivou omáčkou. Hlavním chodem byla pakistánské keema (165 Kč). Kořeněné mleté hovězí maso s hráškem a mátou, rýží a salátem ze zelí, mrkve a jogurtu. K tomu dávka jogurtu, který vyrovnává pálivost pokrmu. Celkový dojem velice dobrý, jen rýže mohla být lepší kvality (předpokládám, že to nebyla basmati rýže, která by podle mého názoru k jídlu seděla více). Příjemným překvapením bylo espresso. Nebyla jsem dotázána na objem, ale přinesený objem byl správný. Káva byla fair trade, ale další detaily nevím. Hlavně s krásnou cremou, silná a jen lehoulince do hořka, ale opravdu náznakově (45 Kč). U mě jedna z nejlepších po Praze. Dezert – Sticky toffee pudding (135 Kč) – jsem musela vyzkoušet také, protože něco podobného si lze dát jinde těžko. Trochu jsem se obávala přeslazenosti, ale byl vynikající : teplý, s karamelovým přelivem a vanilkovou zmrzlinou a celkově chuťově vyvážený.

Na závěr musím zmínit tři britsko-české paradoxy, které mě při návštěvě napadly:
Přestože interiér restaurace působí na první pohled skoro až nedodělaně, toalety jsou neskutečně čisťounké a doladěné do nejmenšího detailu.
Přestože do restaurace může vstupit kdokoli, když se jedná o osobu, která nabízí jakési gastronomické služby, vytáhne si ho majitel ven tak, aby host nemusel poslouchat komerční bláboly.
Přestože v zajetém provozu nebudou pravděpodobně ceny jídel ve večerních hodinách z těch nejlidovějších, bude k nim vždy na stole džbán báječně vychlazené vody. Člověk tedy adekvátně zaplatí to, s čím si někdo jiný dal práci, nikoli to, co jen převezl z místa na místo.