God bless you, please, Mr. Roberston? Well, it depends… Do Robertsona na Vinohradské jsem se vážně těšila. Jeho řeznictví v Nuslích mi zas takový trhák nepřišel, ale opravdové britské delikatesy – no, to bude jiná liga, říkala jsem si. Ve skutečnosti se tyhle dva podniky dají srovnávat jen těžko: pobočka na Vinohradech zkrátka není řeznictvím, je lahůdkářstvím.

Obchod je dost velký na regály u stěn i uprostřed místnosti. V nich člověk na první pohled vidí především nepříliš zajímavé krabice cornflakes (celá jedna police) a pak dózy a piksličky z různými hotovými potravinami (polévky, omáčky) a dochucovadly (hořčice, Marmite…). O něco svůdněji působí chladicí pulty hned u vchodu, kde se vedle sebe vyhřívají, ehm, tedy vlastně ochlazují různé druhy britských klobásek, vakuované maso a třeba taky fajnový Cheddar.

Šla jsem pro hořčici v prášku, a nemohouc ji nalézt sama, obrátila jsem se na obsluhu. “Tady,” sdělila mi s úsměvem slečna a podala mi krabičku z regálu. Při placení jsem se na chvíli zamyslela, co jiného by mě tu mohlo ještě svést k hříchu, a vzpomněla jsem si na křídový nápis “Christmas pudding” před vchodem do krámu. Ptala jsem se tedy, jak je to s těmi vánočními pudinky. “Druhá a třetí polička,” ozvalo se s vlídným poukázáním rukou, “jsou úplně tradiční.” Bezva, přesně to se chci o anglickém pudinku dozvědět.

Inu, abych uvedla věci na pravou míru: obě slečny, které v obchodě prodávaly, se tvářily vstřícně a zdály se mít upřímnou snahu pomoci, jen mám pocit, že by jim někdo měl říct, co a jak. Za desetidekovou mističku vánočního pudinku jsem u Robertsona nechala padesátikorunu, nad takovou cenou člověk zaváhá, no ne? A kdybych se hned na místě byla dozvěděla, jak se sultánky marinují v sherry, čím vším se ta dobrota koření a proč je vlastně, do háje, tak tradiční, určitě by se mi do peněženky sahalo líp. Možná i vysvětlit rozdíly mezi zbožím ve druhé a třetí poličce by nebylo úplně od věci. Rozumějte, na tom pudinku jsem si pochutnala stejně (byl pořádně hutný, většinu tvořily rozinky a po chuti se dala poznat i troška alkoholu, i když jestli to bylo opravdu sherry, ví bůh), a složení na něm bylo napsané, takže informační propastí jsem netrpěla. Jen říkám, že z takového sortimentu – zvlášť když si ho odvážně napíšu už přede dveře – se dá, co se zákaznické spokojenosti týče, vykouzlit mnohem, mnohem víc.

I když sídlí Robertson na Vihohradské a tedy vlastně přímo v centru Prahy, úplně při ruce ho nemám. Kdybych tedy měla uvážit, proč se do obchodu vypravit znova, bylo by to 1) pro nákup surovin na pravou anglickou snídani (hmm, ty klobásky…) a nebo 2) podívat se, jestli slečnám prodavačkám neubývá odhodlání a přibývají zkušenosti. Držím jim palce.