Z výšin pankráckých mrakodrapů sestoupil kousek Aureole až na Žižkov. Co si budeme povídat, mluví se sice o pomezí Vinohrad (a Žižkova), ale podle množství zaplivaných hospod, večerek a před nimi lahváče popíjejích dětí to na onu aristokratickou čtvrť už příliš nevypadá.
Restaurace je otevřená asi tři týdny, ale vyzkoušet jsme se ji rozhodli až dnes, takže přináším poměrně čerstvou ochutnávku.

Není mi jasné, komu je podnik určen, nezaměnitelný genius loci okolí mě totiž navnadí buď a) na romantickou/pracovní večeři utéct za hranice čtvrti b) na to, dát si někde pivo, utopence a rozvalit se doma na gauči. Protože jsem ale dneska tyto silné tužby překonala a sestoupila do podzemí nárožního činžáku, byl mi odebrán kabát a mohla jsem se kochat nově zrekonstrovanými prostory restaurace. Slunečnou toskánskou atmosféru navodí zdi oholené až na šedavé cihly, obohacené nahnědlým „rámem“ kolem tunelu do okna, jímž nevniká žádné světlo, cihlová podlaha a masivní dřevěné světlé stoly, které doplňuje tmavěhnědá sedačka táhnoucí se podél celé zdi. Na protější straně jsme ještě mohli obdivovat obraz Michala Pěchoučka (http://bit.ly/vedOhI), několik dekoračních dýní v koši a lampička s babičkovským stínidlem na našem stole. Neměla ale šanci proti zelenobílému světlu, vydávaného houbovitými bílými lampami (mimochodem, nesnáším dost dobře pobyt v místech, kde můj obličej získává zelený odstín již před ochutnáním prvního pokrmu).

Soave se honosí čerstvými těstovinami, zkusila jsem tedy hovězí polévku s domácími nudlemi a „Špagety Carbonara“ z denního menu. Chutný vývar byl doplněný trochou pažitky, několika kousky hovězího masa a na julienne nakrájenou zeleninou, mezi níž se těch několik ubohých nudlí skoro nedalo najít, škoda je zmiňovat. Doplněný byl ještě košíkem s bagetovitým chlebem, chutnal mi trochu jako rozpečený lepší polotovar, ale byla jsem ubezpečena, že „Kluci si to dělají sami v kuchyni, jakože pečou.“ Těstoviny byly dost hrubé, žluté, nerozvařené, jen pancettu bych možná smažila chvíli déle, takto měly menší kousky poněkud gumovější charakter. Ochutnala jsem i mého doprovodu, potěšilo mě, že kuřecí prso v hrubozrnné hořcici bylo opravdu šťavnaté, nepochopila jsem ale, proč leželo na mazlavém pórkovém „prívarku“ (vhodné české slovo?) se smetanou, rozetřeném na troše lepkavé polenty nijaké chuti. Vodovodu si nedáte, malá Aquilla přijde na 38 Kč.
Nakonec k dezertům. Ujedené vzorky sorbetů od spolustolovníka měly fajn krémovou konzistenci, moje pannacotta s kyselejší višňovou omáčkou mi ale připadala lepší, navíc jsme oba obdrželi několik lístků obligátní máty a cákance karamelu. Espresso od Lavazzy dorazilo automaticky ve větší (a patřičně odpornější) velikosti.

Nezdá se mi, že by Soave přinášelo něco nového – obsluha standard, čerstvá pasta ok, ale tu už si dám taky leckde, prostředí mě také nepřitahuje, pročež v dohledné době další návštěvy neplánuji.