Po přečtení všech těch pochvalných recenzí kolem jsem získal dojem, že si Prosecco nesmím nechat
ujít. Prosekem projíždím relativně často, a tak jsem měl k návštěvám příležitostí víc než dost.
Díky tomu jsem Prosecco za rok a půl navštívil cca 6×. Při první návštěvě převládala z mojí strany
spokojenost, můj host se tenkrát příliš nadšeně netvářil a já si myslel, že si prostě jen špatně vybral.
Bohužel jsem si při dalších návštěvách uvědomil i já, jak kolísavá kvalita Prosecca je. Stále jsem
mu ale dával šanci – říkal jsem si, že tolik pochvalných recenzí přeci nemůže být náhoda. Poslední
návštěva mě ale v mém přesvědčení jen utvrdila – navštívit Prosecco je jak sázka do loterie. Můžete
vyhrát hlavní cenu, ale také můžete být pěkně zklamaní.

Díky tomu, že se má poslední návštěva odehrála minulou sobotu a já ji mám ještě v živé paměti,
budu se v této recenzi věnovat pouze jí.

Sobotní večer, restaurace byla celkem plná, pro dva ještě místo bylo. Milá obsluha nám rychle našla
stůl, ke kterému nás usadila a než jsme se nadáli, už jsme měli před sebou jídelní lístek. Protože
hlavním argumentem zastánců Prosecca jsou a byly místní speciály, objednal jsem bez váhání
Svatomartinskou husu. Přítelkyně měla chuť na pizzu a tak objednala pizzu Alla „Prosecco”.

Ovlivněn nedávnou návštěvou Francie jsem se pokusil objednat Kir, což obsluha nakonec zvládla,
za což jí velký dík. Jen to stálo trochu víc vysvětlování a následné dohadovaní na baru. Velké plus za
karafu s vodou a plátky citrusů. Zatím stále spokojenost.

V zápětí nám na stole přistál košík s čerstvým světlým pečivem a k tomu tvarohovo-máslová pomazánka
(proč tvaroh? proč ne obyčejné čerstvé máslo???). Pečivo bylo bohužel to nejhorší, jaké jsem za
dlouhou dobu měl – sice zjevně čerstvé, ale jinak moučné, lehce nedopečené a gumové.

Naštěstí na sebe pizza nenechala dlouho čekat. Měli jsme docela hlad a tak jsme se do ní
okamžitě pustili. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme si po chvíli uvědomili, že to vůbec není
Alla „Prosecco”! Ač jsme objednávali podle čísla (92), dostali jsme Con zucchine e melanzane.
Nicméně pizza byla dobrá a hlad velký, tak jsme ani neprotestovali. K pizze nám byla jen tak
mimochodem, bez jediného slůvka vysvětlení, na stůl postavena láhev s kvalitním panenským
olivovým olejem – co v láhvi je, jsme zjistili až po prozkoumání etikety, láhev sama o sobě spíš
připomínala láhev s vínem.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přiběhl velmi úslužný mužík, na talíři Svatomartinskou husu a bodře
zahlaholil – „Kachnička pro pána!” a zase rychle odkvačil. Tím nás (nechtěně, myslel to vážně) totálně
odboural. Té scéně se smějeme ještě dnes.

Bohužel mě smích rychle přešel, neb huso-kachna byla vysušená, konce vláken masa byly dost tuhé,
za což pravděpodobně může několikerý ohřev. Zelí ale bylo výborné, bramborový knedlík spíše
průměrný. Houskový knedlík byl hodně suchý, nicméně čerstvý. Celkový dojem z husy – standardní
hotovka.

Na desert jsme si netroufli, ne ani tak kvůli předchozím divnostem, ale spíš proto, že už náš tlačil čas.

Na závěr nás čekalo nemilé překvapení ve formě účtu. Za dvě skleničky vína, jednu pizzu a obyčejnou husu jsme platili 700,– , což dle mého názoru neodpovídá výše popsanému zážitku ani náhodou.
Být cena tak o 200 korun méně, pravděpodobně bych tak negativní nebyl, ale po tomto zážitku už
Proseccu asi šanci znovu nedám.

Jen tak mimochodem – shodou okolností jsme byli ten samý víkend v jedné low end pizzerii na
Černém mostě a jídlo, cena i celkový zážitek byly daleko lepší…

Před časem jsem v lokalitě čerstvě dokončovaného Prosek Pointu hledal restauraci k nahodilému posezení. Tehdy to bylo příjemné překvapení bez připravení. Od té doby ještě jednou nebo dvakrát a vždy spokojenost. A zvlášť vzhledem k tomu, že v této části Prahy se dobrá restaurace nehledá lehce. Tentokrát pohodový oběd, snad i lehce pracovní, částečně kontrolní.

Podnik je umístěn v přízemí moderní kancelářské budovy, přístupný z dvorany a před vstupem vznikla jakási velká snad pergola, v létě zahrádka, momentálně průchod mezi pletenými stolky s křesílky do restaurace. Těsně po jedenácté dopolední se personál jakoby rozcvičoval v ještě prázdné restauraci, aktivně se nás ujal a usadil k malému stolku podél prosklené stěny. Sezení je vlastně vždy podél stěny, prostor je totiž tvarem velmi štíhlé L s jednou průběžnou uličkou. To zajišťuje pohodlný a rychlý pohyb personálu (i tentokrát velmi početný), a tím pádem i obsluhu bez prodlev.

Jídelní lístek byl avizovaný jako čerstvě pozměněný. Vybrali jsme jako předkrm Vitello Tonnato – Plátky telecí kýty s tuňákovou omáčkou, listy salátu a křupavým toastem a La caprese di burratina – Rajčata a burattina mozzarella s olivami, bazalkovým olejem a kapkou balsamikového octa. Hlavní chod se hlásil už na venkovní tabuli. Coniglio con Gnocchi e pancetta – Konfinované králičí stehno s křupavou slaninou pancetta, domácí bramborové noky s kapustou a hříbkovo-smržovou omáčkou. Několikrát neperlivou vodu – Aquila a nealko pivo – Stella Artois.

Okamžitě po objednání na stolku přistál košík s čerstvým světlým pečivem italského střihu, k tomu tvarohovomáslová pomazánka. K předkrmům. Kolegovo Vitello Tonato jsem nestihl ochutnat, ale liboval si a na talíři nezůstalo prakticky nic. Moje burrata byla jak má být, čerstvá, jemná, uprostřed téměř tekoucí. Nemohl jsem však příliš ocenit rajčata, přišly mi bledé a ani chuťově nic extra. Kompenzovaly to dobré sušené olivy. V rámci své vášně pro olivové oleje jsem také tradičně ochutnal z dodatečně přistavené lahve – jednoduše lahodný.
Králík nám rovněž chutnal. Stehno bylo zbaveno většiny kostí, krásně růžové, sousta se na vidličku oddělovala skoro sama jak bylo maso křehké a zároveň nevysušené. Noky prohozené drobně krájenou kapustou šly s opravdu křupavou slaninou skvěle k sobě. Vše gradovalo ve spojení masa s hladkou tmavou houbovou omáčkou. Přestože byla porce až nečekaně velká, a nevlezla se do mě úplně celá, výsledný pocit byla zdravá, lehká sytost.

Po objednávce presa a espressa nám byly přineseny dvě poměrně velké kávy, asi double espressa. Značku jsem pod lehkým časovým tlakem nezaregistroval, ale káva nám chutnala.

Celkový účet 1245 Kč, nic levného, ale vzhledem k úrovni jídla spokojenost. Pro mě potvrzení minulých velmi dobrých zkušeností, kolega, toho času v Proseccu nováček nadšen. S chutí se budeme vracet.

Od mojí poslední návštěvy už uběhlo několik měsíců a za tu dobu jsem byl v Proseccu několikrát – určitě si zaslouží malý update. Podnik si kvalitu nejenže drží, ale podle mého i průběžně zlepšuje.

S prostředím a trochu nešťastným prolnutím k pizzerii už asi provozovatelé nic nenadělají, ale v rámci daných mantinelů konceptu tam zažívají hosté asi maximum pohodlí a komfortu, který se jim může dostat.

Je taky docela obdivuhodné, že i v tom frmolu, ve kterém jsem podnik většinou zastihl, se daří udržet personál na uzdě a až na malé výjimky je servis v rámci možností vždy perfektní. Ani jednou jsem tady neviděl otrávený obličej, ani jednou jsem se nemusel dívat na nějaké neprofesionální excesy – právě naopak. Na dobře promazanou mašinerii servisu je radost koukat. Komunikaci i obsluhu zvládají na jedničku a na place svádějí poctivý boj i o toho nejposlednějšího hosta. Pokud občas něco neklape, maximálně se to týká načasování nebo o něco delšího čekání. To se ale většinou podnik dotýká svého provozního maxima ve špičkách.

V Proseccu bezvadně zvládají položky na stálém menu a moc se mi líbí jak pracují s degustačními večery „Prosecco flavors" a každodenní nabídkou specialit. Namátkou jen dvě jídla. Ze stálého je to pomalu pečená krkovička se špenátem a bramborovými nok – jakási sofistikovaná variace vepřové pečeně se špenátem. Bezvadně upravené maso mají „na vidličku“, s akurátně vyvedeným špenátem a poctivými dvěma lžícemi chutné šťávy k tomu rozplývající se noky z brambor. Mňam! Ze speciálů si rád dávám jejich risotta – naposledy třeba výborně ochucené i tepelně upravené s vyloupaným masem z humra. V základu risotta byl cítit fantastický a poctivě zpracovaný fond, k tomu šťavnaté a rozhodně nešizené kousky humřího masa. Risotta a noky, stejně tak jako třeba přílohy a jiné "obyčejné“ základy jídel tady mají podle mě hodně dobře zvládnuté a tak si někdy ani nemusíte dávat to nejdražší z menu, aby vás Prosecco dostalo.

Hodně blbě se mi hledá nějaký srovnatelný soupeř ve stejném stylu kuchyně a stejném cenovém ranku. Dlouhodobá a soustředěná práce šéfkuchaře Dušana Jakubce myslím nese své ovoce.

Ačkoliv bydlíme nedaleko, teprve teď jsme se do této restaurace poprvé vypravili. Báli jsme se, že si v sobotu přesně v poledne bez rezervace nesedneme, ale protože bylo pěkně, dalo se posadit na kryté venkovní zahrádce, kde pár volných míst bylo.

Dovnitř jsme vlastně vůbec nešli, takže interiér hodnotit nemůžu. Posezení na zahrádce je laděné do tmavě hnědé, a velmi oceňuji, že stoly jsou dost velké (štvou mě malinkaté stolečky, kde si dva objednají pizzu a zbytek osazenstva musí mít talíře na klíně), křesílka jsou velmi pohodlná a hluboká, takže jakmile do nich člověk jednou zapadne, už se mu ani nechce odejít :o)

Objednali jsme si tomatovou polévku, spaghetti alla bolognese a lasagne. Polévka byla hustá, ozdobená kopečkem bazalkové pěny a pokapaná olejem. Chuťově vynikající, slaďoučká, voňavá bazalkou, lahodná. Porce byla veliká, s několika plátky výborného domácího chleba, který tu podávají jako couvert, by menším jedlíkům stačila jako oběd či večeře. Spaghetti uvařené akorát, masové ragú bylo chuťově výrazné, bylo ho hodně a celé jídlo bylo velmi syté – po polévce jsem měla co dělat, abych svou porci dojedla. Nicméně těstoviny byly moc dobré, takže jsem se k tomu výkonu ráda přemluvila. Potěšila i miska parmazánu navíc. Manželovy lasagne byly přineseny na oválném talíři, úhledný kvádřík navrstvených těstovin, boloňského ragú, sýra a smetanové rajčatové omáčky s krásnou křupavou parmazánovou krustičkou na povrchu. Chuť opět výborná, takhle si představuji poctivě a dobře připravené lasagne. Poměr cena/výkon byl u obou pokrmů víc než příznivý – spaghetti za 115 Kč a lasagne za 155 korun, za tyhle ceny nabízejí restaurace v této oblasti daleko slabší produkty. Dezert jsme vynechali, protože už ho nebylo kam dát.

Obsluha byla na jedničku, velmi pozorná, profesionální, pohotová.

Ráda se vrátím.

Nelze to již déle odkládat – chodíme sem skoro nejčastěji, taháme sem známé. Spolu s Kopcem a obřístským Na Štěpáně jasní favorité disciplíny ´jídlo bez zklamání za slušné peníze´.

Dušan Jakubec předkládá totiž dost zvládnutý koncept – italská restaurace pro každý den s občasnými specialitami pro potěšení jeho i hostů, ať už jsou to několikachodová degustační menu na sezónní téma za skvělou cenu (cca 600 Kč/osoba) nebo aktuální nákup typu obří tuňák nebo savé selátko. Personál je obvykle milý, profesionální a po už po několika návštěvách si nás pamatoval, což je prostě fajn. (Kdybych měla restauraci, tak si snad fotím hosty tajně a pak z toho číšníky zkouším, dokud nepadnou: „Tohle že je nekuřák??! Špatně! Deset kliků, tři otčenáše a jedem znova!“). Interiér je v útulně-svěží kombinaci tmavě hnědé a jasně zelené, nekuřáci mají větší prostor a z kuřácké části jsem nikdy nic necítila. Od letoška se navíc restaurace rozšířila i o venkovní zakrytou zahrádku, která chrání před proseckým sluncem a větrem, aniž by příliš hermeticky oddělovala letní ovzduší. (A když budete mít štěstí, třeba se podobně jako nám naskytne i pohled na bílé podvazky slečny u protějšího stolu – nevím, zda ji zahrnout do hodnocení kvality interiéru, ale rozhodně nám tenkrát výrazně oživila večer.)

Standardní jídelní lístek je poměrně rozsáhlý, na můj vkus by ho mohli častěji měnit, ale na druhou stranu ho většinou doplňují aktuální (několika)denní nabídky. Naposledy jsme z ní využili tataráček ze svíčkové, jemnou kombinaci masa a ančoviček doplněnou olivami, kaparem, sušeným rajčetem a jejich vynikajícím domácím bílým chlebem. Ten byl i základem rajčatové bruschetty – servírují ji tu s parmazánovým krémem, který je sice dobrý, ovšem poněkud rozmáčí toasty a konzumace se tak stává ještě větším dobrodružstvím, než obvykle. Vzhledem k velikosti porce se jedná skoro o malé jídlo (za 59 Kč). Dalším jídlem ´za málo hodně´ je místní rajčatová polévka s bazalkovou pěnou, doporučuji ještě přidat olivový olej. Zklamaná jsem ale byla z lososového carpaccia – strouhané vejce a smetanový dresink přebíjejí to hlavní, totiž jemnou chuť ryby. Omáčky k těstovinám tady umí, jen samotná pasta nemusí být vždycky al dente, ale spíš měkčí. Naopak chřestové risotto mělo konzistenci i tvrdost výbornou. Co se dezertů týče, vypadají ohromně lákavě, ale bohužel jsou obrovské, takže jsem v sobě nikdy nenašla sílu a prostor na víc než ovocný salát a espresso (slušná Lavazza). Ovšem v jednom z degustačních menu jsme měli možnost ochutnat naprosto famózní creme brulée raviolu s jahodami a mučenkovou omáčkou, a dessert to die for.
A právě tahle x-chodová menu jsou nejlepším důvodem a příležitostí se do Prosecca vypravit (bez rezervace bych to nezkoušela) – pan šéfkuchař v nich předvádí lahodící více i méně obvyklé kombinace surovin, chutí a textur, spotřebujete při nich spoustu příborů a superlativů (kromě výše zmíněného dezertu například nejjemnější tlačenka mého života) a pravděpodobně dorazíte i příště. Z běžného menu si lze podobný pocit dopřát díky rybím a masovým jídlům,ať už je to losos s výraznou omáčkou barolo, mix čerstvých grilovaných ryb nebo rozhodnete blaženě žužlat krásně se-och-rozpadající-telecí lýtko v silném jus se skvělou och-bramborovou kaší). Servis přátelský, vstřícný a kompetentní, jak řečeno výše – ne úplně bez výkyvů (číšníkova viditelná satisfakce nad mým nedojedeným talířem těstovin: „Už nemůžete, co?“ mi posledně vyrazila dech), ale v průměru si 4 zaslouží.
Takže – skleničku prosecca jako aperitiv (za příjemných 50 Kč), dobře vybrat a pak už jen vyhlížet podvazky!

V Proseccu jsem byla poprvé před necelým rokem, kdy začínali, a vím, že jsem byla velmi mile překvapena. Když se dnes chtěli rodiče po cestě domů stavit někde na oběd, byla tahle restaurace jasnou volbou, zvlášť po několika velmi pozitivních recenzích zde.

Stavovali jsme se zde po druhé hodině, i přesto bylo téměř plno a na stůl jsme po milém uvítání chviličku čekali. Personál tu mají dobře „vycvičený“, znají menu, usmívají se, zkrátka šlape jim to. Jen mě mrzelo, že nám neřekli ani slovo o denní nabídce, přitom u vedlejšího stolu o ní číšník s hosty mluvil.

Zdejší interiér se mi líbí, ladění do zelené barvy (v té jsou i kravaty personálu – vtipný detail) a pohodlná křesílka. To, že je Prosecco v administrativní budově, mě nepohoršuje ani trochu, interiér není sterilní, jak by člověk čekal, navíc tu krásně voněla pizza.

K jídlu jsem si dala minestrone – voňavou, plnou zeleniny, velmi slušná polévka za 45 Kč. A zkusila jsem i pizzu – se sugem, lilkem a cuketami. Zelenina byla trochu tvrdší, ale těsto vonělo a bylo tenké a křupavé. Za 135 Kč palec nahoru. Ochutnala jsem i máminy domácí špagety s mořskými plody – příjemně voněly a chutnaly po česneku a krevetky, mušle a tuším kalamáry tvořily fajn celek.

Ocenila jsem i „bezednou“ karafu s vodou za 50 Kč, což je podle mě fér kompromis mezi značkovou vodou a vodou z kohoutku zadarmo. Voda byla navíc osvěžená měsíčky pomeranče a limetky – detail, který udělá radost. A pochválit musím i couvert – domácí hutný chleba s našlehaným máslem.

S priateľkou a dvojročným synom sme do Proseka zašli na „romantický“ víkendový obed. Rezerváciu sme urobili len tak pre istotu, nakoniec sme boli radi že ju máme. Bolo fakt plno.

Dali sme si polievku minestrone, cestoviny a ako dezert malinový cheesecake. Všetko výborné, čerstvé, skvele nachutené. Podávané vo vkusnom, čistom a hlavne nehlučnom prostredí (žiadna doterná hudba) s nevtieravou ale pozornou obsluhou.

Proseko nemá detský kútik. Ale hneď keď sme prišli nám pre syna ponúkli detskú stoličku, hračky a pastelky na kreslenie. Keď si priateľka objednala latte a barmanka videla že sa miminko sápe po pene, priniesla nám pre neho iniciatívne trochu našľahaného mlieka v hrnčeku. Drobnosti, ale ako rodičia malého dieťaťa sme to veľmi ocenili.

Okolo upoutávky na tuhle restauraci jezdíme dost často, ale teprve dnes jsme se rozhodli ji navštívit. Neměli jsme rezervaci, ale naštěstí se tu ještě pro dva místo našlo. Propříště si stůl raději zarezervujeme.

Restaurace je trochu schovaná v zadní části obludné administrativní budovy. Vevnitř ale působí velmi přívětivě kombinací jablečné zelené, smetanové a dřeva v tlumeném osvětlení. Má samostatnou nekuřáckou část, která sice není oddělená přepážkou, ale je od kuřácké za rohem, takže tu kouř cítit vůbec nebyl.

Obsluha byla velmi dobrá – pozorná, okamžitě registrovala, když nám došlo pití apod., ale nebyla rozhodně vtíravá. A dokonce se na nás usmívali :)

K jídlu jsem měla polévku minestrone (45 Kč) a pomalu pečenou krkovičku s domácími bramborovými nočky a krémem z čerstvého špenátu (189 Kč). Bez chybičky. Polévka silný poctivý vývar se spoustou zeleniny. Krkovička měkoučká, výborně ochucená, nočky nadýchané a opravdu domácí, špenátový krém jemný, krásně zelený a s plnou chutí čerstvého špenátu.

Dostanu se sem málokdy, ale tenhle počin od D. Jakubce je mi dost sympatický a pokud bych bydlel v okolí, mají mě tam často.

Tipuji, že Jakubec si asi sám od sebe koncept pizzerie nevybral a spíše ho přizpůsobuje v mezích normy svému stylu. I tak je ale o co stát. S klasickou italskou nabídkou (pizze, pasta) jsem měl vždy dobré zkušenosti – všechno je z čerstvých surovin a bez nepříjemných překvapení v provedení jídel a receptur. Ještě víc mě ale zaujaly denní „specials“ podle šéfkuchaře (okolo 300 Kč) a jejich akce Prosecco Flavors s malým degustačním menu okolo 500–600 Kč.

Cením si i jejich dezertů od vlastní cukrářky, které často mění. Podnik taky vyniká dobře zvládnutou komunikací s hosty a servisem. V Proseccu se člověk opravdu nemusí bát, mít nějaké zvláštní nebo neočekávané přání.