Budino se vylouplo na plzeňské gastronomické scéně zřejmě teprve nedávno a nebýt nabídky Grand Restaurant Festivalu, vůbec bych se o něm nedozvěděla. Na degustační festivalové menu jsem tam nakonec zajet nestihla, webová prezentace mě ale přesvědčila, že Budino si návštěvu zaslouží i tak. Ve stálém jídelním lístku nabízí kuchař jednoduchá jídla plná kvalitních surovin a čirého fandovství do italské kuchyně, což zhmotňuje v nabídce šestera těstovinových jídel a další šestky mas v různých úpravách. V podstatě tím říká: Vařím italskou kuchyni, jak se sluší a jak ji mám rád: špagety s kečupem ani strouhaný eidam ode mě nečekejte. Co neumím, to nedělám – třeba pizzu si u mě nedáte. Troufli byste si tohle říct veřejně? Plzeňákům? No?!

Panu Vavrochovi, který vládne kuchyni i restauaci jako takové, se to podařilo říct beze slov, a přitom velmi výstižně. Začíná to už jednoduchými, dobře nasvětlenými dřevěnými stolky v příjemné interiéru restaurace. Pokračuje to usměvavou servírkou, která vás uvítá hned u dveří a usadí na místo. Když požádáte pro začátek o něco ostřejšího na spravení chuti, sice se trochu nesměle začervená a raději odkvačí pro posillu – zkušenějšího kolegu – ten ale už dobře ví, co pomůže, a naše chuťové buňky hned v úvodu rozmazlí ramazotti.

Řádnou italskou dikci vám ale nastíní především talíře s jídlem. Kromě stálého jídelního lístku nabízí restaurace i sezónní speciality, z nichž jsme vybrali telecí roastbeef s tuňákovou omáčkou. Růžové maso nakrájené na tenké plátky se jen rozsýpalo, studená omáčka s jemnou příchutí tuňáka k němu padla překvapivě dobře a chuťový zážitek byl ještě osvěžen několika velkými kapary. Fettuccine alla carbonara pocházely ze stálé nabídky, těstoviny vznikaly přímo v místní kuchyni, uvařené byly al dente, ale hlavně byly připravené skutečně pouze se žloutkovou emulzí a sýrem, bez smetanové zálivky, jak tomu v mnoha českých italských restauracích bývá, a talíř korunovaly plátky pečené křupavé pancetty.

Porce byly tak akorát velké, abychom se příjemně najedli, ale nepřejedli, a spokojeni se svými dosavadními volbami jsme se tedy vrhli i na výběr dezertů. Nakonec zvítězila hruška pošírovaná v červeném víně, sladká, měkká, doplněná jemnou skořicovou omáčkou (kdybych chtěla hledat mouchy, řeknu, že hruška mohla být o fous míň sladká, protože takhle se jemná vinná chuť poněkud ztrácela – to by ovšem bylo jen šťourání za každou cenu) a jako druhý dezert karamelizované fíky s kopečkem vanilkové zmrzliny. Ještě teplé, vláčné fíky s výrazně karamelovou chutí se s jemnou zmrzlinou bezvadně doplňovaly.

Totální kulturní šok nám ale připravila káva. Objevilo se před námi cappuccino s perfektně zvládnutou mléčnou emulzí a dobře udělaným espressem (možná o chlup silnějším, než by mělo být – ale to už se zase rýpu v malichernostech). Zcela zodpovědně prohlašuji, že jsem dosud nenavštívila jedinou českou restauraci (a při nejlepším vědomí pouze dvě české kavárny), kde dokážou cappuccino připravit lépe. Smekám.

Budino mi svým nadšením a rodinnou atmosférou tak trochu připomnělo Kopec (kdyby se pustil do Itálie), láskou k originálním surovinám pak dejvické království Emanuela Ridiho (kdyby tam ovšem běžná večeře nestála pětistovku) a svojí živoucí atmosférou možná i Ambi-Ristorante Pasta Fresca (kdyby nepatřilo do restauračního řetězce). A nakonec mi došlo, že Budino, cudně schované na rohu Pallovy a Pražské, tak trochu ve stínu hotelu U Zvonu, je vlastně velmi svoje, osobní i osobité, nápadité a poctivé, odvážné, až trošku drzé, ale zejména jedinečné a inspirativní. Právě proto mě dokázalo nadchnout hned od prvního – a rozhodně ne posledního – setkání.