Konečně můžu sepsat Red Pifovou recenzi! Moje první návštěva proběhla už dříve s scukařkou coq_au_vin a recenzi psala ona a já se pořád nemohla dokopat k dalším návštěvám. Takže konečně je to tady!

Red Pif – to byl pro mě dlouho očekávaný projekt. Mladí agilní muži pijící víno dotáhnou do Prahy francouzskou biodynamiku, huráá, vznikne nový bar…  to bylo moje očekávání a do jisté míry je i splněno.

Prostory jsou sympatické, vysoké stropy, hladké, téměř holé stěny, v hlavní místnosti centrální dřevěný bar. Vpravo od baru je druhá užší místnost, ve které je jednoduché posezení a na stěnách několik moderních obrazů. Vysoká okna mají masivní posunlivé zástěny ve tvaru – jak jinak – lahví.
Po celé levé části hlavní místnosti jsou v kovových mřížových boxech vyskládané láhve. Každý box má svou cedulku. Je sice kouzelné, že jsou cedulky psané rukou, ale některé naprosto nejdou přečíst a ve vyšších patrech už to není jen kvůli nečitelnosti písma. Posledně tu někdo polemizoval nad skladováním v nevhodných podmínkách, ale pokud si pamatuji správně, tak za boxy by mělo být chlazení, navíc vín je v boxu cca 8–12 a tímpádem probíhá trvalá obměna vzhledem k tomu, že to jsou obvykle vína na otevření, která jsou rozlévána max. do druhého dne (červená) a dražší vzorky jsou už v temperovaném humidoru a sklepě.

Ihned po usazení dostáváme vodu! a jídelní listy – je to opravdu jen jeden list. Nabídka se pravidelně obměňuje. Nově je zařazena sekce stálá nabídka, ve které je steak a kohout na víně. Vybíráme si jako předkrm gratinovaný kozí sýr s jahodou a rukolou (115 Kč). K hlavnímu jídlu jsme chtěli steak ze svíčkové (medium, 360 Kč) a jehněčí, které bohužel už nebylo, takže jsem se rozhodla pro kohouta (340 Kč).

Obsluha pracuje ve dvou – starší sympatická paní – je přes objednávky jídla a takové ty činnosti okolo – a sommelier – ten je samozřejmě přes víno… Oba jsou moc fajn, paní se nevnucuje, ale hned v začátku vysvětlí, jak to v Red Pifu funguje – cokoliv do 1000 Kč lze otevřít a rozlévat po sklence – deci. Ano, ceny jsou za dcl trochu vyšší, ale vždy úměrné ceně lahve. Bohužel na co paní neupozornila je opakovaně diskutované 100 Kč korkovné u objednání celé lahve, o kterém třeba já vím, ale věřím, že neznalého zákazníka by mohl 100-korunový rozdíl v ceně oproti cenám na cedulkách nepříjemně překvapit…

Při výběru – kdo je již více znalý francouzských vín či propitý místním vinným lístek může jít i na jistotu – a nebo, jako já tentokrát – jít na bar, nastínit plán večera a nechat si doporučit. Doporučení neprobíhá nasucho – naopak vše se dá ochutnat a vybírat a zkoušet až se trefíte do správného vzorku. Například já jsem věděla, že chci na zavínění něco hezkého bílého, ke kozímu sýru růžového a k masovým chodům červené od Rhony  Jednoduché zadání, že?
S prvím vzorkem jsme se schodli hned – 100% Marsanne od Ferratonů, Crozes-Hermitage La Matiniere Blanc 07 (425 Kč/lahev/take-away), pro začátek šťavnaté, jemně ovocně aromatické, nic těžkého. U rosé jsem z vlastního výběru chtěla zkusit Rulandu modrou od Gotbergu. Je krásná ve vůni, jako čertsvé jahody, ale je opravdu nechaná na vyšší zbytkovém cukru a působí jako lízátko. Takže jsme nakonec vybrali Zweigeltrebe od pana Málka. Zweigelt na roséčka mám ráda, voní už po tmavším ovoci nebo černém jeřábu a v chuti je drsnější a to se mi líbí.
Červené jsme hledali trochu déle. První vzorek Grenache od Ferratonu, Chateauneuf du Pape Le Parvis Rouge 07 (675 Kč) jsem na první ochutnání zavrhla, přišlo mi, že je alkoholově pálivé. Druhý vzorek mi nesedl vůbec (vytěsnila jsem, co to bylo). Třetí vzorek byl od La bout de Monde, La Luce 2009 (Grenache, Syrah a Carignan, 525 Kč/lahev) a to mě naprosto uchvátilo. Ve vůni jsou nejprve cítít tóny ostružin, ale pak vás zalechtá taková kořenitost a kouřová animálnost a napadlo mě jediné – francouzské klobásky, takové ty s vrchní bílou plísní..hmmm.

Výsledné kombinace dopadly následovně – rosé s kozím sýrem ladilo skvěle, kozí sýr byl gratinovaný a tedy lehce křupkavý na povrchu, s čerstvé jahody dodávaly vůni a rukola drsnost a kopírovaly vůni a chuť vybraného rosé.
Steak byl spíše medium-raw, což nevadilo a maso bylo opravdu hodně křehké a vybrané červené se doplňovalo s pepřem v kořenitosti. Kohout na víně byl sice krásně měkký, ale nad omáčkou jsme se shodli, že je agresivní v chuti a hodně rychle unaví, navíc se ostrostí tluče s vínem, ve kterém pak více vynikne alkohol a kyselina, takže jsem dojedla maso a přílohovou mrkev a už ne. Evidentně se potvrzuje diskutovaná rozkolísanost v kvalitě jídel.

K závěrečnému posezení jsme dali druhou šanci Grenache od Ferratonu a po rozdýchání ve sklence bylo víno vynikající, zůstala ovocnost, ale v chuti bylo vyrovnanější a plné.

Poznámka: Red Pif si mě získal prostředím a zůstává pro mě barem, kam budu i přes vyšší ceny chodit za zajímavými víny – za vína bych dala klidně 5 bodů, kuchyně to bohužel trochu schazuje . samotné tak za 3 – celkově tedy za 4.

Do Red Pifu jsem se na základě recenzí těšila už dlouho a konečně to minulý týden vyšlo. Udělat si rezervaci mne napadlo až těsně před vchodem, podnik byl však až na jeden stůl prázdný. Nemá cenu popisovat interiér, ale mne opravdu dostal. Jednoduchost a strohost betonu v souladu s velkými okny a minimalistické zařízení WC, jednoznačně plný počet bodů.
Při příchodu se nás ihned ujala servírka, nabídla místa k sezení a předala jídelní lístek a láhev s vodou na stůl. Než jsme se začetly, od vedlejšího stolu se zvedl pravděpodobně pan majitel a ptal se, co nám může nabídnout za víno. Zároveň nás informoval o nabídce jídel a každodenního menu. Nechaly jsme si víno doporučit a on přinesl Ryzlink z rakouské oblasti, kterou si bohužel nepamatuji. Byl lehký, příjmně vychlazený, s jemnou kyselinkou, takový letní. Po jedné skleničce se sestra rozhodla pro něco sladšího, opět k nám dokvapil pan majitel a nabídl Chardonnay od Trpělky a Oulehly. To bylo nasládlé, s ovocnou chutí, tak jak se na Chardonnay sluší a patří.
Postupem času se podnik zaplnil a servírka měla plné ruce práce. I proto jsme nějakou dobu čekaly, než jsme dostaly tu výše zmíněnou druhou sklenku. Dostaly jsme také chuť na něco malého, v takovém podniku bych uvítala například pražené mandle či nabídku sýrů. Žemlovka mi k vínu doopravdy nesedí. Po dotazu nám byl nabídnut výběr sýrů a klobásek, který jsem v jídelním lístku nenašla. Sestával z dvou druhů parmezánu a gorgonzoly plus pokrájená salsiccia a čabajská klobása. Bylo toho dost pro obě, ale servírka nám bohužel neřekla, že je talíř počítán jako dva, tedy salámy a sýry. Výsledkem tedy bylo cena více než 200Kč.
Stejně tak u jídla i u vín jsem ráda, když vím co piju a také, kolik to stojí. Pokud řeším s majitelem odrůdu a sladkost vína, nechce se mi ptát na cenu, ale za čtyři skleničky jsme platily okolo 300Kč. Proto bych ocenila alespoň rozpětí cen v lístku. Nemám problém zaplatit dobré jídlo i pití, ale ráda mám přehled, jestli si můžu dovolit ještě jednu lahev.

Red Pif beru jako (ne)vinný bar a pokud by jen vinným barem byl, zasloužil by si asi nejvyšší hodnocení. Moc se mi líbí zdejší super jednoduchý funkční interiér. Přední místnost s barem a vystavenými víny plynule přechází do zadních prostor určených k posezení. Doporučuji tedy vejít a hned obrátit svou pozornost k policím s vínem. Vybírat můžete bez obav, cokoliv do ceny 1.000 Kč vám rozlijí po skleničce, když vám bude chutnat, můžete v klidu dopít celou lahev (k ceně lahve uvedené na příslušné polici se připočítává korkovné ve výši 100 Kč). Mě si od první návštěvy získalo moravské vinařství Gotberg, které jsem do té doby neznala. No jo, jsem na voňavky, a když je v nich trocha zbytkového cukru, vůbec se neurazím a přesně taková jsou bílá vína z Gotbergu. Takže jsem tu ochutnala jejich Tramín, opravdu hodně sladkou Pálavu, kterou by asi normální člověk volil spíš jako dezertní víno, Rulandské šedé atd.. A samozřejmě „povinné“ ochutnání pár skleniček přírodního vína. Čech s pofrancouzštělým jménem Andrea Calek, který taková vyrábí, mě svým vínem přesvědčil, že se k nim musím asi propít.

Z obsluhy jsem tu zastihla vždy stejného, trošku ostýchavého, mladíka, který občas bývá lehce zmatený, ale o to je milejší. Navíc si mě pamatuje, jako tu, co má ráda Pálavu přesto, že jsem tu byla jen párkrát. Při poslední návštěvě, kdy jsme odcházeli těsně před zavíračkou, nás spolu s panem majitelem ještě pozvali na bar a dali nám ochutnat jako pozornost pár dalších sladkých vín. To prostě potěší.

Jako slabinu tohoto místa tak vidím jenom kuchyni. Nespálíte se při výběru paštiky, teriny, sýrů, prostě něčeho menšího, vinotékového. S hlavními jídly je to sázka do loterie. Tentokrát vyhrál asi Gerbill, když si dal, přes moje obavy, risotto al nero di seppia, čili rizoto se sépiovým inkoustem a mořskými plody. Rýže byla správně uvařená, chutná, ale pochybnost o tom, jestli jsou plody čerstvé nebo spíše mražené jsme vyjádřili oba. Já měla filírovaná kuřecí prsa plněná zeleninou s těstovinami a omáčkou z červeného vína. Maso i náplň z kořenové zeleniny byly skvělé. Zajímavý nápad ve velmi zdařilém provedení. Jen omáčka se trošku zdrcla a olej se oddělil od zbytku nasládlé vínové hmoty. Náhodou se mi to taky povedlo pár dní před tím, ale já jsem se trošku styděla, když jsem to měla prezentovat hostům. Přílohové tagliatelle byly myslím čerstvé, ale slepené a překvapivě nedovařené, což je u čerstvých těstovin kumšt.

Byla bych pro trošku jiné zaměření kuchyně, právě na ta malá jídla, která každý ve vinotéce očekává. Domácí paštiky nebo i rillettes, s rozmyslem vybrané sýry, třeba nějaká nakládaná zelenina… prostě žádné pokusy o vysokou gastronomii, ale jednoduché věci z kvalitních surovin. Tohle je totiž ideální podnik na pozdněvečerní posezení s kamarády u skleničky a něčeho dobrého na zub, tak by byla škoda nechat ho někde na půli cesty.

Red Pif sídlí na rohu blízko Betlémského náměstí trochu utajen, a když nevíte přesně, kam vlastně jdete, můžete jej snadno přejít (což se jednomu z mých spolustolovníků taky opravdu stalo). Díky bohu za zmínku na webových stránkách, že se do podniku vchází z ulice U Dobřenských – pak už člověka čekají jen dva schody dovnitř a údiv: jak nad přísným interiérem s vysokým stropem a neomítnutými zdmi, tak především nad řádným regálem se stovkami vinných lahví a ručně psanými popisky.

Obsluhující mladík se nás ujal hned u vchodu, nabídl šatnu a usadil nás k rezervovanému stolu. A zatímco jsme u láhví automaticky se objevivší kohoutkové vody přemítali nad stručným jídelním lístkem, nač máme chuť, představil nám koncept vinného baru: jako vinný lístek slouží zmíněná maxipolice s láhvemi, skleničku je možné ochutnat z každého vína do 1000,– Kč a stokorunové korkovné se rozpočítává na jednotlivé sklenice (chcete-li tedy láhev vypít přímo na místě, bude pro vás o 100 Kč dražší, chcete-li z ní pouze jednu sklenku, ta bude dražší o dvacku).

Z menu jsme vyzkoušeli například na jedničku zvládnutý silný hovězí vývar s kousky kořenové zeleniny, hutnou králičí paštiku s megakusy králíka a hromádkou štiplavých a příjemně nevodnatých brusinek (škoda jen, že k ní kuchař nevymyslel o fous víc než opečený toustový chléb), ve správné konzistenci připravené risotto s italskou salsicciou (tedy, malinko krémovější být mohlo…) a kukuřičné kuřátko s křupavou kůrkou a intenzivní vlastní šťávou.

Kaštanové pyré jako dezert působilo na talíři vizuálně dost neutěšeně: smutná hromádka kaštanových hoblin byla zalita jedním hnědým stříkancem (čokoláda) a jedním bílým (smetana), v chuti ale překvapivě dobře vynikla neobvyklá sladkost kaštanů. Žemlovku – postrach školních jídelen – se povedlo zpracovat do pohledného komínku vláčné chutné směsi jablek a pečiva. A příjemně překvapil i svěží, hladký limetkový sorbet.

K jídlu jsme nejdřív zdolali lahvinku hezky harmonického Sylvánského zeleného z vinařství Gotberg a k sladkostem jsme pak vyprázdnili květinově voňavou, medovou Pálavu ze stejného zdroje. Víno nám číšník doporučil na základě našeho neumělého popisu, co bychom vlastně chtěli, představil nám je, nechal ochutnat, udržoval ve správné teplotě a hlavně průběžně doléval sklenky, abychom měli stále co popíjet.

Péče ze strany obsluhy, která nám byla průběžně věnována, sice s postupem času mírně klesala (není divu – o šesté večerní jsme v Red Pifu seděli skoro sami, kolem osmé byl lokál téměř plný), na zaplacení jsme pak čekali o chlup déle, než by nám bylo milé, ale i tak jsme odcházeli spokojení na všech frontách: s rozumným jídelním lístkem, s provedením jídel, s obrovskou nabídkou vína i s přístupem personálu. Kdo ví, možná to byla jen shoda šťastných okolností – něco mi ale říká, že to do Red Pifu co možná brzy zajdu znovu prověřit.

Moderní vinný bar s denně obměňovaným menu a víny za velmi slušné ceny – to se musí otestovat, zvlášť když to Cukína tlačí všemi kanály. Testováno zatím dvakrát, výsledky pozitivní.

Co mě sem táhne?

1. Místní minimalistický interiér – skvěle brutální betonové zdi, světlé dřevo a vysoké kovové police s lahvemi suplující vinný lístek. Vydařené jsou i toalety v kombinaci nerez – tmavě červená. Pro někoho možná strohé a málo rustikální (žádný pseudoautentický vinný šenk s cihlami, rádoby lidovým patinovaným nábytkem, sudy a kožkami tu fakt nečekejte), za mě estetický požitek bez zbytečné veteše a jasná pětka. Smrt kožkám!
Samozřejmě se tu nekouří.

2. Možnost popovídat si o víně – z interiéru, výběru vín i přístupu majitele čiší, že si tady prostě dělá radost a rád se o ni podělí. On i personál umí víno nabídnout, doporučit, nechat zákazníka ochutnat, dokud nenarazí na to pravé, a příjemně o víně diskutovat.

3. Zajímavá nabídka vín a příznivé ceny – skvělé místo pro dobrodružné senzorické průzkumy. Rozlévají asi skoro všechno a za příjemné ceny (odhadem tak 70 – 150 Kč/1,5 dl), což přímo vybízí k radostnému objevování nových chutí a oblastí. Kromě přírodních vín (třeba lehce perlivý Mazel nebo velmi příjemné a hebké červené Cotes du Rhone Flonflons) tu najdete méně známé francouzské apelace (namátkou zemité Cheverny, šťavnatý Morgon, burgundské bílé Saint-Aubin 1er Cru s výraznou kyselinkou, Costieres-de-Nimes..), z moravských vinařství třeba Springera, Gotberg nebo značku Regina Coeli/Trpělka&Oulehla. Od posledně jmenovaných jsme vyzkoušely Veltlín, který mě překvapil svou zvláštní jemnou hruškovou aromatikou.

Naopak mě moc nepřesvědčilo místní jídlo. Kohoutovi na víně (co jsem si taky mohla dát jiného) chyběly opečené kousky slaniny, krutony i houby; pták byl šťavnatý, ale omáčka z pasírované zeleniny hrozně hutná a těžká a přílohové štouchané brambory se slaninou chuť masa spíš přebíjely, než doplňovaly. Halibut byl úplně neochucený, červená čočka naopak až moc. Nejvíc nás nakonec nadchlo nejméně estetické jídlo, totiž kachna s bůčkem, zelím a haluškami. Směs připomínající výcuc ledničky den před výplatou předvedla jasně nejlépe sladěné chutě a konzistence, byl to takový rustikální kotlík, který bylo těžké přestat jíst. Porce jsou ovšem velké, žádná z nás svůj talíř nedojedla. Podobné to bylo i při druhé návštěvě – tmavá a až moc výrazná dančí sekaná s vynikající bramborovou kaší mi dala fakt zabrat (bohužel i ex-post, což je moje hlavní výhrada k místnímu jídlu – je fakt strašně hutné a těžko stravitelné, proto zůstávám v hodnocení kvality u trojky). Přílohový okurkový salát mi přišel zbytečný – zelenina byla hadrová a pokrm to chuťově nikam neposouvalo. Nejmenovaná scukařka (se kterou sdílíme zálibu ve víně i písmeno Q, mrk) si dala ossobuco – výtečné, rozpadající se maso, kost s morkem a svěží omáčku s limetkovým tónem poněkud kazily přílohové brambory kolísavé konzistence s rozvařeným řapíkatým celerem.

Co se předkrmů týče, tady se ujíždí na masitých paštikách a terinách – třeba hutné králičí s kusy masa a doprovodnými brusinkami. Terina z husích jater připomínala svou masovostí spíš rillettes – byla dobrá, ale po chuti jater jsem v ní pátrala marně (čímž se stala bezpředmětnou i doporučená sklenička sladké Pálavy od Gotbergu). Poznámka o obrovských porcích a hutnosti platí i tady.

Pokud vynechám vinné diskuse s panem majitelem, měla jsem ze servisu při první návštěvě poněkud rozpačitý dojem – číšník občas něco zapomněl, svůj kabát jsem místo v šatně našla ležet u okna opodál, zažily jsme zvláštní nedorozumění s objednávkou sýrů. Do druhé návštěvy ale patrně došlo k jeho ´zajetí´, servis byl příjemně komunikativní, bez výpadků a v souladu s naším rytmem, ocenila jsem upozornění na vyšší cenu skleničky burgundského vína. Celkově si 4 určitě zaslouží – možnost vést chytré řeči o víně je pro mě totiž neodolatelná.
Red Pif se mi každopádně jeví jako velmi příhodný prostor pro vedení chytrých řečí o čemkoliv, takže se nejspíš budu vracet.

Když jsem se z Facebooku dozvěděla o nově otevřeném wine baru – restauraci Red Pif, byla jsem nadšená. Jednotné korkovné 100 Kč na všechna vína, většina z nich i po sklence, pár jednoduchých jídel, krásný interiér…

První návštěva ovšem moc nedopadla. V baru se konal jakýsi večírek, který zarval celý prostor, neporozumněly (my tři děvčata) jsme si nějak s obsluhou (i když doteď nemůžu říct, že to byla jejich chyba) a ani jídlo mě úplně nenadchlo (třeba moje ryba byla úplně neochucená).

Jenže celý koncept mě lákal dál, protože interiér je opravdu krásný, stylový, a přitom se v něm cítíte dobře, a nabídka přírodních vín nemá v Česku obdoby. Takže jsem vyrazila na ověřovací návštěvu, abych Red Pifu neprávem nekřivdila. Dobře jsem udělala!

Dnešní večer byl totiž vysloveně příjemný. Ochutnali jsme čtyři vína po sklence (třeba od vinařství Domaine du Mazel, na jehož vína mám nostalgické vzpomínky z večeří v Chez Miro), která stála po cca 70 Kč – no a těch vůní a chutí! Vínu nerozumím, ale přírodní vína mám ohromně ráda, už jen tím, jak jsou pestrá a umí překvapit. Pokud ladíte na stejnou notu, budete v Red Pifu díky ohromného výběru a cenám v ráji. Vína navíc můžete okouknout, jsou vystavena pěkně u jedné stěny včetně popisek a cen.

I jídlo se dnes docela povedlo. Na zahřátí jsem si dala hovězí vývar (60 Kč) a byl dokonalý, fakt. Silný, voňavý, plný kořenové zeleniny, kterou kuchař nezbavil chuti, s měkkými kousíčky masa. Slabší byly „gnocchi s kuřecím a parmazánem“ (180 Kč), nečekala jsem totiž smetanovou deku se špenátem – ale i tak bylo jídlo fajn. Pochvaly se ozývaly i na jehněčí hřebínek se špenátem a gratinovanými brambory. Napoprvé se maso dostalo na stůl skoro syrové, ale obsluha bez řečí a s omluvami nechala maso dopéct na požadovaný stupeň.

S hodnocením kvality jsem na vážkách – nevím, jestli Red Pif hodnotit spíš jako vinný bar nebo jako restauraci. Za kombinaci skvělého vína a rozporuplných dojmů z jídla ze dvou návštěv nechávám solidní trojkové hodnocení s tím, že pokud si to zaslouží, někdo další je určitě posune výše.

Obsluhující číšník byl milý, jen maličko nejistý, občas byla naše domluva trochu zmatená. Hlavní je ale fajn přístup k hostům, zbytek jistě natrénuje časem :)