Člověka by nejspíš vůbec nenapadlo takový obchod hledat právě v ulici Victora Huga, naproti prastarému “módnímu” textilu a hned vedle barev-laků. Když ale vstoupíte dovnitř, rychle setřesete trochu ošuntělý smíchovský dojem. Úzký obchod je lemován řadami bílých regálů a bílá barva mu vévodí obecně. Krámek je opravdu nudlovatý, s batůžkem na zádech jsem tam pár lahví ohrozila, je to ale způsobeno především jeho zařízením, nikoli přebytkem zboží. Čisťounké běloskvoucí regály totiž nejsou ani zdaleka plné, spíš v nich jedna sklenice marmelády honí druhou sklenici paštiky a u rillettes je zrovna úplně vybráno.

Obsluhovala mě vlídná dáma znalá věci, která dovedla odhadnout, kdy potřebuji čas na nezávazné prohlížení a kdy mi má být k dispozici radou a doporučením. O sortimentu má přehled (jak už jsme zmínila, nejsou ho žádné přehršle) a v případě zájmu vysvětlí i jeho původ. V obchodě má na ochutnání otevřenou skleničku něčeho slaného (na mě vyšla olivová tapenáda) a něčeho sladkého (marmeláda). Pokud něco nemůže vyndat přímo z regálu, vymyslí jiné řešení – například to, že její kolegyně právě prodávají na trzích před obchodním centrem Nový Smíchov a tam by ještě nějaké rilety mohly mít, případně že je možné využít e-shopu a v krámku si pak vyzvednou ve stanovený termín úhledně sbalenou tašku se všemi provensálskými dobrotami naráz.

Při nákupu je třeba si uvědomit, že sortiment obchodu pochází výhradně z jižní Francie (Provence, Languedoc) a není tedy možné chtít nic přeshraničního – já k tomu měla opakovaně sklony, hlavně třeba při zkoumání olivových olejů nebo nakládaných oliv. Také je nutné říct, že veškerý sortiment je konzervovaný, obchod nevede žádné čerstvé zboží. Skleničky a krabičky se jednoduše ve Francii naloží, tady se vyloží, vyskládají do polic a fini. Ochutnat tedy lze pouze to, co je ten den v ochutnávce nabízeno.

Domů jsem nakonec donesla tapenádu z černých oliv s výraznou olivovou chutí, ale nikoli přehnaně slanou, minimarmeládu z pomerančů, od které jsem čekala trochu víc (velmi hutná v konzistenci, těžko mazatelná a s takovým podílem pomerančové kůry, že byla až nepříjemně hořká) a lilkové pyré, které na svůj test teprve čeká.

Provence Nature rozhodně není (tedy alespoň pro mě) podnik pro denodenní nákupy. 240 g sklenička lilkového pyré stála stovku, olivová tapenáda o hmotnosti 90 g mě přišla na 110 Kč a čtyřicetigramová pomerančová marmeláda vyšla na necelou padesátikorunu. Vracet se tedy budu, jen když se budu chtít rozmazlit nějakou originální francouzskou ňamkou, a mezi jednotlivými produkty budu pečlivě vybírat. Jsem si ale celkem jistá, že se k provensálské tetě ještě podívám