Svou první návštěvu Polévkárny jsem relativně dlouho odkládal. Nebyl jsem si jist, zda na mě není tento podnik moc „alternativní“, tedy, obrazně řečeno, zda nebudu jediný návštěvník bez dredů a v nebatikovaném. Pochopitelně to byl jen předsudek a záhy jsem objevil kouzlo gruzínských polévek, co mají srdce.

Sednout si v Polévkárně v době oběda jistě není jednoduché. Bývá tu plno a přibližně dvacet míst na lavicích pokrytých dekami a polštářky a několik různých židlí je beznadějně obsazeno převážně lidmi z okolí, kteří si vybrali jednu ze čtyř polévek denní nabídky. Ta je v kompletní verzi napsaná na křídové tabuli proti vchodu, na Facebooku a Lunchtime. Obsluha je mladá, relativně rychlá, nejspíše bych ji charakterizoval výrazem „v pohodě“ ve vší tolerantnosti a uvolněnosti jeho významu.

Těžiště nabídky tvoří každý den čtyři polévky, velmi často je jednou z nich kuřecí s estragonem. Bylinky tvoří výrazný chuťový základ téměř všech nabízených polévek, díky němuž se na první ochutnání polévky mohou zdát trochu překvapující až nezvyklé. Na druhé ochutnání ale zjistíte, že ta zajímavá „neokoukaná“ chuť vás docela baví, a než identifikujete obsažené bylinky a chutě, jste na dnu misky. Ať už té menší (cena okolo 35 Kč), nebo větší (lehce přes 50 Kč). Pokud si můžu dát nějakou polévku s rajčaty, určitě nezaváhám. Vynikající je tomatový krém s bazalkou. Příjemná štiplavost čerstvých rajčat doplněná vůní a chutí čerstvé bazalky. Mou nejoblíbenější je ale beze sporu výše zmíněná kuřecí s estragonem. Její konzistence a obsah mírně varíruje – někdy v ní narazíte na kousky rajčat, jindy mám pocit, že je rajčat méně a je doplněna rajčatovým protlakem (bývá sytější barvy a chuť rajčat je výraznější). Krom rajčat čekejte brambory a relativně velkou porci kuřecího masa. A samozřejmě estragon. Myslím, že estragon je bylinka, která u nás teprve čeká na svoje objevení, a kuřecí s estragonem je ten pravý způsob, jak se s estragonem seznámit. Kombinace kuřete a rajčat mu víc než sluší. K polévce si dávám zpravidla domácí chléb s opečeným lilkem, ořechovou pomazánkou a zrníčky granátového jablka. Má křupavou kůrku a vláčnou střídku s velkými bublinami vzduchu. Jakási olejovitost ořechové pomazánky velmi dobře ladí s opečeným lilkem na kousku ledového salátu. Zrníčka granátového jablka svou šťavnatou sladkostí vyvažují přirozenou příjemnou nahořklost ořechů. Skvělá kombinace za 35 Kč. Zvláště k polévkám s rajčaty výborně pasuje sýrové chačapuri (díl kulaté placky z kynutého těsta plněné sýrem, 34 Kč.) Jako dezert nebo od 8.00 k snídani jistě stojí za vyzkoušení rebarborový koláč. Charakteristicky nakyslý je sice jen místy a i rebarbory by tam někdy mohlo být o trochu více, ale i tak jej musím doporučit.

Jóó, Karlín! Ty tam jsou doby, kdy byli tamější studenti odkázání na umaštěné kung-pao nebo vlašák z balicího papíru (za kelímek se připlácelo). Těžko se v dnešní době věří, že na Karlínu si vylámala zuby jedna z prvních bageterií “na přání” a se svěšeným ocasem odtud Millhouse odstěhoval svůj suši bar, protože suši mistrovi tam bylo samotnému smutno. Dnes se Karlín plní stýl-glás byldingy a ofisy, z nichž se wajt-kolrs hrnou na svůj lanč. A byznys, který chce v kejtring kompetišnu uspět, musí být trendy, vedží, bajo a nebo aspoň nějak jinak difrnt.

Z nadšených recenzí i webu Polévkárny jsem získala dojem, že je to přesně ten podnik, který nabízí něco nového, neobvyklého, a přitom si na nic nehraje, prostě jen dobře a poctivě dělá to, co umí. Ze stránky s kanafasovým ubrusem jsem si vysnila místečko podobné babiččině kuchyni, kde o mě bude s láskou pečováno, kde s chutí zanořím lžíci do husté polévky a zapomenu na strasti okolního světa. Inu, člověk si nemá stavět vzdušné zámky.

První kontakt – a třísk! Sen se rozletěl na kusy. Zatímco v Home Kitchen máte pocit, že jste přišli na návštěvu k bohaté tetičce, která vás usadí k masivnímu dřevěnému stolu a nalije dobré italské víno, v Polévkárně nabydete dojmu návštěvy u strýčka po exekuci. Prostor je maličký, stolky blízko u sebe, sedíte v podstatě ve výloze, a chcete-li si umýt ruce, musíte na toaletě dávat dobrý pozor, abyste neminuli droboučké umyvadlo. Všechno je čisté, o tom není sporu, a provozovatelé se interiér snaží zútulnit dekami a polštářky, i přesto jsem ale celou dobu cítila puzení rychle se najíst a zmizet, abych nepřekážela.

Druhý kontakt, tentokrát s personálem – tady to nebyl úplný třísk, ale jen mírné prasknutí. Za pultem se hemží hromada slečen (střídavě tři až pět), ale v době mé přítomnosti všechny rukou společnou a nerozdílnou zápasily s kasou, a když ji konečně přemluvily k chodu, měla jsem dojem, že o sebe za pultem spíš zakopávají, než že by si nahrávaly. Pozdrav ani uvítání jsem nezaznamenala, představení jídel až na základě žádosti, žádné aktivní nabízení toho či onoho – nápoje, kávy, dezertu… nic. Jako polévkárnový nováček jsem se tedy cítila dost zmatená, například i ze dvojích cen na křídové tabuli (až po chvíli mě napadlo, že to nejspíš znamená malou a velkou misku polévky). Ke cti je obsluze nutné přičíst nadšení, úsměv a ochotu, která se projevuje mimo jiné i tím, že porce “s sebou” pečlivě balí a roznáší sedícím hostům přímo ke stolkům.

A do třetice třísk – tentokrát až na zem. Sýrové chačapuri ještě není upečené (což o to, to se může stát), ale objednávám si houbovou polévku se smetanou. Schválně, co si pod tím názvem představíte? Mně se vybavil jemný, vláčný, voňavý smetanový krém s intenzivní chutí hub (nejspíš tedy sušených, protože leden není právě houbová sezóna). Jaké bylo moje překvapení, když se v misce objevil vývar s pár kostičkami sklovaté cibulky a hrstí konzervovaných žampiónů. Lžička zakysané smetany, která v polévce přistála, nepřidala porci ani kompozičně (záhy se rozblemcla do drobných hrudek), ani chuťově. Moje seznámení s polévkárnovou kuchyní tedy neproběhlo zcela podle mých představ. Situaci zachraňoval domácí světlý chléb s lilkem a výborně ochucenou a do měkka ugrilovanou zeleninou, který mě zaujal rozhodně víc než celá polévka.

Polévkárně nelze upřít invenci, snahu vydat se jiným směrem a odvahu prezentovat v Karlíně gruzínskou kuchyni. Internešnl tým, co seděl u sousedních stolků, byl ze své bíf súp dost hepy – možná jsem tedy měla jen prachobyčejnou smůlu. Já si ale před další návštěvou Polévkárny budu muset po svém dnešním několikanásobném šoku dát kapku brejk a čil-aut.

Polévkárnu jsem zkusila krátce po jejím otevření a pak jsem se do Karlína dlouho nemohla dostat. V rámci zimních předsevzetí jsem ale před dvěma měsíci začala chodit do nedaleké posilovny, a když jdu cvičit přes oběd, je následný oběd z Polévkárny těžce vydřenou odměnou. :)

Interiér je maličký (pár u sebe namačkaných stolků s židličkami), ale příjemný a útulný, proti dveřím vidíte na tabuli napsanou denní nabídku. Ve špičce si sednete jen těžko, ale není problém si cokoliv nechat zabalit s sebou. Na přenos polévek doporučuju vlastní nádobu, jinak tekutinu dostanete do nestabilního plastového kelímku. A taky vás obsluha pochválí za odpovědný přístup k životnímu prostředí. :)

Personál je tu téměř bez výjimek mladý, svižný a usměvavý, jen s přiměřenou dávkou zmatenosti, která k tomuhle podniku tak nějak patří.

Zdejší polévky nejsou klasikou, na kterou jste zvyklí od svých maminek a babiček. Gruzínky v kuchyni totiž parádně kouzlí s bylinkami a výsledná chuť vás skoro vždycky něčím překvapí. Téměř ve všech polévkách najdete kopr nebo koriandr, a když se zbavíte případných averzí, rychle si na tohle specifikum zvyknete.

Nestalo se mi snad ani jednou, že by mi polévka nechutnala – zkuste třeba mrkvovou s pomerančovou štávou nebo nejrůznější hutné luštěninové variace (všechny polévky stojí tuším 37/51 Kč za malou/velkou porci).

K polévce nezapomeňte přibrat aspoň jeden kousek domácího pečiva. Hitem je krásně mastné sýrové chačapuri (35 Kč) (špenátové a fazolové mi nepřijde tak fajně výrazné, ale je fakt, že po cvičení mívám vlčí hlad:) a nově začali péct rovněž pěkné syté a vydatné šátečky plněné špenátem (kolem dvacky). Pokud jste náhodou před obědem spálili nějaké kalorie, nemusíte se bát, že byste po tomhle nebyli v přebytku.

Slušný je i zdejší hummus (i když pro mě by mohl obsahovat méně sezamu, zdá se mi mírně hořký), ostatním salátům jsem na chuť tolik nepřišla (kyselý řepový je opravdu kyselý a celkově hodně nezvyklý, v kuskusovém jsou mnou nenáviděné rozinky, mrkvový s olivami byl na můj vkus dost výrazně ochucený).

V Karlíně se běžně nevyskytuji jinak, než cestou někam jinam a většinou ve spěchu, takže jsem návštěvu Polévkárny dlouho odkládal, i když už první popisy mě lákaly. Dnes jsem se náhodou ocitnul poblíž a neodolal jsem. Přišel jsem dost pozdě, takže některé polévky už byly vyprodané, v nabídce zbýval hovězí vývar a kuřecí polévka s estragonem – tu jsem si také dal, i když už v hrnci zbývala jen porce na malou misku (ale zato ta nejlepší hustá ode dna). Měl jsem docela hlad, takže jsem si k polévce dal ještě slaný koláč Chačapuri se sýrem a potom mističku hummusu. Vše bylo opravdu poctivé, polévka výrazná a hummus na přání dokyselený citronovou šťávou krásně jemný. Snad jen pečiva mohlo být k hummusu více, ale to je drobnost. Na závěr jsem si dal i kávu, ale tu jako jedinou už tu asi opakovat nebudu, nebyla to sice naprostá tragédie, ale přeci jen se příliš velký šálek a s tím související objem na chuti podepsaly. To, že šlo v rámci ČR o nadprůměr nejen mezi bufety, ale nejspíš i mezi kavárnami vypovídá spíš o mizérii kolem, než o zdejší kvalitě.

Koukám, že jsem se nezvykle vrhnul rovnou na kvalitu a vynechal prostředí a personál, tak ještě doplním: prostředí je čisté, jednoduché a příjemné, na tak malinký prostor se sem podařilo dostat poměrně dost míst k sezení, aniž by se člověk cítil stísněně a personál je vstřícný, usměvavý, ochotně vysvětluje co je co, pokud se zákazník sám nezorientuje, a je na nich vidět, že mají zájem na tom, aby u nich hostům chutnalo a bylo dobře.

Díky svým zběsilým stravovacím návykům, za které by mě dietolog poslal do pekla, obvykle neobědvám. Ráno se napráskám, co se do mě vejde, a pak až večeřím a to hodně pozdě, někdy téměř v noci. Nicméně čas od času, třeba když se ochladí nebo mě to v práci vůbec nebaví, dostanu přes poledne chuť na něco malého, lehkého a především teplého. A přesně tyhle požadavky mi hravě splní nedávno otevřená Polévkárna.

Maličký podnik, odhadem tak pro 15 hostů netrpících sociální fobií (plus dalších 8 venku u stolečků na chodníku), je zvenčí nenápadný a uvnitř velmi jednoduše vybavený. Nabízí denně čtyři až pět druhů polévek (menší miska 30 – 36 korun, větší 50 – 57 korun), kuskus s kuřecím, obvykle nějaký zeleninový salát, domácí chléb s vyhlášeným lilkem a ořechovou pastou či zeleninou, obvykle taky sladký koláč, ovesné sušenky… Polévkárna denně zveřejňuje aktuální nabídku na facebooku, takže stačí rozmyslet se v kanceláři a vyrazit. Uvnitř je nabídka napsaná křídou na tabuli, je dobré na ni mrknout, protože později odpoledne už nemusejí být všechny polévky k dispozici. Karlínští si totiž rychle zvykli a na rychlý lehký oběd sem chodí docela hodně lidí. Mezi dvanáctou a třináctou hodinou určitě budete chvíli stát ve frontě a hrozit se, že se pak s miskou horké polévky nebudete mít kde posadit. Hosté se ale střídají docela rychle, nikdo tu dlouho nevysedává, takže se mi nikdy nestalo, že bych si nemohla sednout. Obsluha stíhá i při návalu odbavovat hosty plynule a i ve shonu podat informace o pokrmech, nechá vás nahlédnout do várnic s polévkami. Někdy působí systém práce za pultem trochu chaoticky, obzvlášť když mezi obsluhu vpadne ještě i paní kuchařka, ale tyhle drobnosti vyváží milý a vstřícný přístup personálu.

Mám ráda místní tomatovou polévku, je velmi podobná té, kterou vařím já, takže skvělá :o) Zahuštěná pouze drcenými rajčaty, poměrně kyselá, takže i hodně horká zůstává osvěžující. Voní po zralých rajčatech a čerstvé bazalce, kterou se tu rozhodně nešetří. Pro mě překvapivá byla kuřecí s estragonem. Vývar byl pravda takový slabší, ale protože nešlo o klasický čirý vývar, nýbrž opět o polévku „červenou“, tj. s drcenými rajčaty a množstvím zeleniny a velkých kousků masa, nemusí to být slabina, ale třeba záměr. Výborná je fazolová s ořechy. Polévka barvy něco mezi mléčnou a hořkou čokoládou je z propasírovaných fazolí a plná ořechových drobečků. Má velmi koncentrovanou fazolovou chuť a i malá porce dobře zasytí. V Karlíně už téměř legendární lilek s ořechovou pastou na domácím chlebu je opravdová lahůdka. Jeden čtvereček chleba pomaštěný dobrým olejem s plátkem lilku pokrytým vrstvou jemné a lahodné ořechové pasty a doladěný osvěžujícím zrníčky granátového jablka je prostě vždycky málo. Za 35 korun si ale člověk vzhledem k velikosti porce další přídavek přece jen rozmyslí. Musím pochválit ale i grilovanou zeleninu na chlebu, jeden by nevěřil, jaký koncert chutí se může skrývat v několika proužcích naolejované papriky :o) Koláče vypadají lákavě, ale protože mám ze sladkého nejradši krvavý steak, zatím jsem neochutnala.

Měla bych jedinou vážnější výtku: kolegové, kteří si dali větší porci, si stěžovali, že je jen o maličko větší než ta malá. A musím potvrdit, že moje malá miska je vždy plná až téměř po okraj, zatímco velká miska je zaplněná jen o něco víc než do poloviny. Poloprázdná (či optimisticky) poloplná miska nepůsobí vizuálně moc dobře a za téměř 60 korun by člověk očekával porci větší.

V Polévkárně jsem byla poprvé těsně po otevření, takže jsem hodnotila shovívavěji. Teď už by ovšem měli být zajetí a nelze se odvolávat na dětské nemoci. Proto jsem při své poslední návštěvě minulý týden už nehodlala moc přivírat oči.

Polévkárna ale potěšila. To, co mi poprvé trochu vadilo, byla nemotornost obsluhy. Teď už ale nabyli jistoty, nekonalo se žádné bryndání, žádné zmatené odpovědi na otázky ohledně polévek, žádné volání dozadu, co že to vlastně je… Naopak, obsluhující slečna mě ode dveří přivítala, omluvila se, že zrovna něco přináší z kuchyně a hned se mi bude věnovat, představila a ukázala mi všechny polévky, na moje dotazy znala vždy odpověď, nabídla mi i další pokrmy, které si tu krom polévky můžu dát. A rozhodně nebryndala :)

Objednala jsem si hariru (myslím 33 Kč) a domácí chléb s lilkem a ořechy. Harira byla tentokrát opravdu horká, vonící, hustá, krásně oranžová. Cizrna v ní byla uvařená pěkně do měkka, čočky bylo hodně, v misce skoro stála lžíce.
Domácí chléb byla stále stejná kyprá placka, pěkně pomaštěná, obložená plátkem grilovaného lilku s ořechovou pastou a tentokrát pro změnu ozdobená nikoli granátovými zrnky, ale červeným rybízem.

Do Polévkárny jsem zašla na doporučení pana C. – prý to má být trochu jako Home Kitchen.

Je to celkem malý, ale vzdušný bufet, vkusně zařízený, s citlivě kombinovanými staršími kousky a moderními zařízeními – takhle dovedně využít staré dveře na přednici pultu, to mě dostalo.

Obsluhující pán byl dost zmatený, ale vzhledem k tomu, že mají otevřeno teprve měsíc, přimhuřuju oči nad nedostatky profesionality (třeba při nalévání polévky pěkně bryndal okolo), protože přátelské chování a přívětivost to bohatě vyvažovaly. Obratnosti se naučit dá, úsměvu ne. Proto boduju tak vysoko.

Když jsem řekla, že jsem tu poprvé, ochotně a až překotně mi začal všechno ukazovat, včetně nabrání všech polévek, abych je viděla. Polévku je možné dostat v malé porci (asi 250 ml za myslím 34 Kč), nebo ve velké (450 ml za 50 Kč). Vybrala jsem si boršč, domácí chleba s lilkem a zeleninou a nakonec rebarborový koláč. Vzhledem k tomu, že jsem byla poněkud namoklá, neb ohavně pršelo, ujišťovala jsem se, že polévka bude opravdu pořádně teplá. Bylo mi řečeno, že prý snad ano.

Můj boršč byl sice v konzumní teplotě, ale k „pořádně teplému" měl bohužel dost daleko. Chuťově to bylo lepší – bylo v něm opravdu hodně zeleniny (i když mně by lépe než pekingské sedlo normální zelí) a spousta pořádných kusů měkkého hovězího. Poctivá polévka. Ale k mému překvapení velice koriandrová. Koriandr tu očividně milují – byl mi nabízen i navíc do polévky, našla jsem ho i v lilkové zeleninové směsi na chlebu. Akorát v rebarborovém koláči nebyl. Vyjádřila jsem své podivení nad překoriandrovaností, načež hned přiběhla gruzínská paní kuchařka a začala mi vysvětlovat, že v Gruzii se dává koriandr do boršče. A že "Rusové by ho tam rádi dávali taky, ale v třicetistupňových mrazech jim zmrzne, tak se musí spokojit s koprem“ (prodávám, jak jsem koupila :)
Chleba se zeleninou mě uchvátil a na ten si musím dojít znova. Vlahá, kyprá placka, na povrchu pěkně pomaštěná a obložená křehkou, vyváženě ochucenou směsí lilku a paprik. Zas teda s koriandrem :)
Rebarborový koláč – litý s drobenkou, byl ještě teplý, pro mě mohl být sladší.

Neubráním se srovnávání s Home Kitchen. Cena za polévku je nižší, je jí ale řekla bych méně, takže je to cenově nastejno. Navíc nemá v ceně pečivo. Prostě jsem se jí tak nenajedla, na oběd by mi samotná nestačila. Chuťově pro mne vede Home Kitchen, třeba i tím, že přísady, kterým horko nesvědčí a nemají se rozmáčet, přidávají až před podáváním. V Polévkárně byl navíc řidší a trochu chuťově slabý základ polévky. S ohledem na čerstvé zrození Polévkárny ale hodnotím jídlo mírněji, jistě sem půjdu znova a uvidím. Domácí výroba a čerstvost pro mě znamenají hodně a tom není v Polévkárně pochyb.

Hned jak jsem Polévkárnu objevila na Facebooku (tam jejich stránka žije, na rozdíl od webovek), byla mi sympatická. Denně obměňovaná nabídka polévek, k tomu něco k zakousnutí – jednoduché jak facka. Dnes jsem měla cestu přes metro Křižíkova, takže jsem se musela zastavit (po výlezu z metra jděte doprava, je to kousek za Beas Dhaba).

Interiér (měli i stoleček venku) je celkem malý, ale útulný, sympaticky zařízený, nechybí denní tisk. Na tabuli najdete křídou napsanou denní nabídku.

Když jsem mladému muži (a spolumajiteli, jak jsem se dozvěděla) za pultem řekla, že jsem v Polévkárně poprvé, ochotně mi ukázal všechny polévky (nabral z nádoby a popsal) a představil i zbytek sortimentu. Byla jsem zde okolo půl třetí, kdy v podniku nikdo nebyl, takže byla spousta času probrat podrobnosti. Říkal, že jsou tři společníci – on, jeho přítelkyně architektka (zařizovala interiér) a její kamarádka a chybí jim zkušenosti z gastronomie – nadšení ale očividně ne a tomu je třeba držet palce. Vzorem je pro ně prý Home Kitchen, za což získali další body navíc:-) Do rozhovoru nám neustále vpadávala energická paní kuchařka, zřejmě Gruzínka, protože v nabídce mají i jídla z gruzínské kuchyně.

Čímž se dostávám k nabídce. Ze čtyř polévek tři ještě byly, dala jsem si mrkvovou. Byla jen jemně ochucená (ale pepř a sůl v mlýnku i další dochucovadla jsou na baru k dispozici), doladěná pomerančovou šťávou, kolečky mrkve a poměrně pikantní díky zázvoru. Malá porce polévky (0,25 l) stojí kolem 35 Kč, velká kolem 50 Kč. Dala jsem si ještě místní pečivo – výbornou placku a na ní lilek s oříšky a jadérky granátového jablka (35 Kč). Lilek miluju a v téhle kombinaci byl dokonalý! Jemná mastná placka, lilek s ořechy a k tomu sladká jadérka, měla jsem si vzít i domů:-) Jablečný koláč s meruňkovou marmeládou byl křehký, ale díky marmeládě strašně sladký. Neodolala jsem ještě espressu – mají tu kávu z Mama Coffee. Měla velký objem a slabou pěnu, ale byla voňavá a chutná – jen chutnala spíš jako překapávaná. Na tento typ podniku je to myslím slušný výkon.