Zeptáte – li v pošumaví nějakého místňáka na dobrou hospodu, pošle vás nejspíš ke Kopům do Nezamyslic, vesničky kousek od hradu Rabí.
Jeden by řekl, že taková místa už neexistují. Hospody, kde za výčepem kouří hostinská, na stěně se skví fotbalová polička slávy a ve vitrínce můžete očumovat fidorku, orbitky a brambůrky. A přesto – teď přijde ta ojedinělost – se tu můžete docela dobře najíst. Průhled do kuchyně, v níž se otáčejí rodinní příslušníci prozrazuje ošuntělé, ale čisté zařízení a bublající hrnce.
Pohostinství u Kopů opravdu vypadá jako sešlá, obyčejná venkovská hospoda, kde za plotem mají bernardýna, na stolech ubrusy od gambrinusu a jídelní lístek pečlivě ručně vykroužený propisovačkou. Na zeleninu rovnou zapomeňte, pokud se tedy nespokojíte s měsíčkem rajčete a kolečkem okurky – jinou oblohu tu naštěstí neprovozují. Zdejší kuchyně je skoro bezvýhradně masitá. Kuře s nádivkou, řízek, játra, kachna, jehněčí na česneku, guláš. Všechno těžší česká klasika z ranku typických nedělních obědů.
Z nabídky jsme vybrali dršťkovou polévku, která mě přesvědčila vším – spoustou měkkých drštěk, jemnou vůní majoránky a celkově výraznou chutí, aniž by člověka pálila pusa od soli nebo dochucovací směsi. Z hlavních chodů se nejvíce osvědčily bažantí stehýnka s knedlíkem a zelím (lehce blemcavým). Stehýnka nebyla suchá, ale šťavnatá, voněla slaninou a maso odpadalo od kosti. Vepřový řízek splňoval běžný standard, nešlo o smaženou šlachovitou podešev, ale víc umu v něm nebylo. Vepřová játra chutnala dobře, snesla by méně pepře, každopádně byla připravená akorát a měkká.
Servis fungoval příkladně, paní hostinská sice působí možná trochu odměřeně, ale je rychlá, korektní a úslužná, politý ubrus byl vyměněn okamžitě a jídlo také doporučila. Talíře se objevily na stole pár minut od objednávky, kromě jater, u nichž jsme byli upozorněni na desetiminutové čekání.
Pohostinství u Kopů pochopitelně není žádný gastro ráj. Nad sezónností tady nikdo moc nepřemýšlí (zvěřina je k dostání po celý rok), pstruhy hází (nejspíš) do friťáku a mají je mražené, přestože sádky v Anníně jsou ještě v celkem rozumné dojezdové vzdálenosti. Porce jsou příliš velké (zejména přílohy padají z okrajů talířů) a o pojmu food styling tu určitě nikdy neslyšeli. Na druhou stranu všechno u Kopů je poctivě domácí – knedlíky, sekaná, nejsou líní nasekat si sami do majolky okurku, cibuli a spol. na vlastní tatarku. Zkrátka taková „třetí cenová“ z dob, kdy ještě hospodští žili ve sladké nevědomosti stran existence práškovacích polotovarů a jiných prefabrikátů. Nenajdete tu ani zhůvěřilosti typu vysmažených hranolek a amerických brambor. Mimochodem, všechna jídla tu pořídíte pod stovku.