Berounský medvěd se zrodil v nehostinné pustině bývalého cukrovaru na konci 90. let minulého století a dodnes je cesta k němu docela zážitek. Najít vchod uprostřed starého vrakoviště / šrotoviště není legrace a sama bych se za tmy na těch místech nechtěla vyskytnout ani za nic. V Medvědovi si ale na nic nehrají, a jak říkají u konkurence: pravé bohatství se skrývá uvnitř. Jedná se o jediný pivovar v České republice, který používá k vaření piva přímý výhřev – pod kotli s pivem se tedy topí nefalšovanými dubovými poleny z Pošumaví. Slad si připravují ve vlastní sladovně, dokonce čtyři různé druhy, a sládek z něj na místě míchá originální směsi. Chmel cestuje do Berouna z Žatce, a to nikoli ve formě granulátu, ale sušený, v pytlích. Všechno tedy pěkně poctivě, od podlahy. Po stočení a několikadenním kvašení se pivo stěhuje do nerezových tanků (což mě překvapilo, v tomhle prostředí bych skoro čekala dřevěné sudy) a z nich vede nenápadná hadice rovnou do sousedního výčepu k pípě. A otázka samozřejmě zní: Když už se tady s tím tak mažou, poznáme to pak aspoň ve sklenici?

Nejsem pivní fajnšmekr a mám potíže poznat tmavé pivo od světlého, když mi někdo zaváže oči. Můžu ale zodpovědně říct, že všechna piva Berounského medvěda jsou o poznání hustší a sytější, než jsme zvyklí u standardizovaných produktů z velkých pivovarů. Na všech je taky dobře poznat, že jsou nefiltrovaná a nepasterizovaná – půllitr budete mít kromě orosení taky celý zakalený, a v odstínech podle toho, do jakého piva se pustíte. Světlá jedenáctka je mírně nakyslá a je běžným pitím na dlouhý večer. Tmavý třinástistupňový speciál mi nejlépe vyhovoval jako “dámské” pití, obsahuje vysoký podíl karamelového sladu a chuť je nasládlá. Se speciálem Grizzly 18°je třeba zacházet obezřetně, ale ono se ho ani moc vypít nedá, kvasný proces téměř veškerý cukr spotřeboval a pivo je hodně suché. Na druhou stranu, obsah jeho alkoholu se pohybuje kolem 9 %.

V restauraci si k pivní smršti samozřejmě můžete dát i jídlo. Koncepce mi přijde velmi dobrá, kuchyně se zaměřuje na české speciality, které se k pivu hodí (vepřová se zelím, kachna, segedínký guláš…). Bohužel, kuchař nesahá vždycky právě ke kvalitním surovinám. “Domácí” sekaná například úplně postrádala hrubou strukturu mletého masa, naopak zaváněla šlehaným prefabrikátem. A špekáčky na pivě, jeden z taháků místního podniku, jsou podle všeho z velké části sójové (škoda, pořádná masová chuť opravdového buřta by v pikantní omáčce báječně vynikla).

Personál v restauraci si dokáže dobře poradit i s návalem výletníků z Koněpruských jeskyní, a i když tomu prostředí přímo nenahrává, dokáže se postarat i o rodiny s malými dětmi (na to, že jsme byli v hospodě a navíc přímo v pivovaru, byly jich tam opravdu přehršle). O pivu se od servírek dozvíte to podstatné, a když vás bude zajímat víc, stačí říct místnímu sládkovi, udělá si chvíli čas a nabídne nejenom výklad, ale i prohlídku varny (ve skutečnosti se docela rád pochlubí vybranými triky, které na svých štacích ve světě nasbíral a pro Medvěda vylepšil). Pokud si chcete být jisti, že na vás bude mít čas a že si budete mít v hospodě kam sednout, raději zavolejte předem.