Kdyby mě do Phenixu nebyli vytáhli kamarádi v rámci GRF, nejspíš bych se sem nikdy nedostala – a to by byla veliká škoda! Café-restaurant v těsné blízkosti Karlova mostu působí jako typická turistická past a rušná ulice ani olysalé fasády v sousedství na útulnosti moc nepřidají. Stačí ale vejít dovnitř a hned je o hodně příjemněji. Podnik je opravdu spíš cafébar než restaurace, na jednoduché dřevěné stolky obsluha založí příbor a ubrousek až v momentě, kdy se rozhodnete pojíst. V interiéru hraje trendy muzika, ale v takové hlasitosti, že se vám bez potíží daří ji ignorovat, a na druhou stranu nesedíte v úplném tichu, když máte zrovna plnou pusu.

Obsluha nám vyšla vstříc, jakmile jsme překročili práh, a usadila nás hned v přízemí, naproti barovému pultu. Uvelebili jsme se tedy u malého stolku – a pak už se nestačili divit.

V úvodu amuse bouche v podobě tří kostiček pražské šunky se slzou ochuceného oleje a s pěnou z černého kořene, k zakousnutí v košíčku jeden celkem obyčejný slunečnicový chléb a jedna neuvěřitelná, měkkoučká, voňavá a na jazyku se rozplývající cibatta se zapečenou cibulkou. U předkrmového filete z candáta byla perfektně zvládnutá konzistence, maso nebylo tuhé ani blátivé, krásně se rozlamovalo na úhledné chutné kousky. V jednoduchosti je krása. Úplně zbytečné se ukázaly mé obavy z plíčků na smetaně (noční můra školních jídelen) – plíčky byly připraveny v jemné, husté, nasládlé smetanové omáčce s příměsí zeleniny, jako příloha stál v talíři váleček houskového knedlíku téměř bez mouky, s pořádnou dávkou rohlíkových kostek, ozvláštněný sušenými houbami, a vedle něj ležel stulený kulatý, nadýchaný kynutý knedlík, z něhož se při rozkrojení vykulila – nastojte! – další houba. Kombinace houbové chuti a plíčků na zelenině byla neobvyklá, ale skvěle vychytaná a všechno výborně ladilo dohromady. Menu uzavírala křehká jehněčí kýta s kostičkou gratinovaných brambor podpořených svěží, sladkokyselou konfitovanou šalotkou. V rámci festivalové nabídky se oproti našim předpokladům vystřídaly na stole nikoli dva, ale dokonce tři druhy vína – ke každému chodu jiné. Nad rámec objednávky jsme pak neodolali nabízeným dezertům: součástí sezónní nabídky v rámci avokádových dnů byla čokoládová pěna s avokádem a banánovým chipsem (nečekala bych, že máslová chuť avokáda může temně chutnající, silně čokoládovou pěnu tak bezvadně doplnit) a ze stálého jídelního lístku jsme objednali créme brulée se solidní karamelovou krustou. Suma sumárum: Phenix je živoucím důkazem, že dobrá kuchyně potřebuje stejnou měrou neotřelý nápad jako strohý zdravý rozum.

Číšník i servírka, kteří se o nás po dobu večeře starali, se za všech okolností usmívali (poslední dobou se zvolna zvyšuje procento restaurací, kde se mi to stává, a mám z toho nelíčenou radost), jednotlivé chody dokázali představit, stejně jako nabízená vína, a nezapomněli se se zájmem zeptat na spokojenost – i když z nás nevyrazili víc než slastně překvapený výraz a blažené mručení. Stačí získat trochu víc zkušeností a přehledu na place (například nemuset se ujišťovat, které chody už jsme snědli, aby nám byly založeny ty správné příbory) a s chutí zvednu oba palce.

S cenovou hladinou 300 – 500 Kč za hlavní jídlo není Phenix podnikem pro denodenní využití, zejména jejich aktuální sezónní nabídky mám ale rozhodně v plánu čas od času prověřit.