Do Českého Krumlova jsem se zamilovala už za studií a s každou další návštěvou zjišťuji, že je to nejspíš láska na celý život. Kdykoli se vracím do malebného historického jádra, nechám se znovu a znovu unést tajemnou spletí křivolakých uliček, které se vyznačují nejen pořádnými kočičími hlavami, ale také přehršlemi krčem a šenků. Když jsem z ulice přímo pod zámkem zamířila do dvora, kam mne nenápadný poutač na Papa’s Living Restaurant zval, vznesla jsem se časem ze slavných dob pánů z Rožmberka až do žhavé současnosti, kdy se do našich kuchyní dere Itálie, Argentina, Mexiko a kdo ví, co ještě. Možná jsem v tu chvíli nebyla úplně naladěná na dávnou krumlovskou atmosféru, ale věřte mi nebo ne, byla jsem docela ráda, že nebudu večeřet ani Tajemství Petra Voka (čert ví, co před námi slavný šlechtic vlastně skrýval), ani Regentský talíř, ani žádný další počin z ranku tradicionnaja tschechische cuisine, který na vás v Krumlově vyskočí zpoza každého druhého rohu.

Restaurace je vyvedena v teplé oranžové barvě, u jednoduchých dřevěných stolků sedí hosté na ratanových křesílkách a tiše tu hrají žhavé španělské rytmy. Ve všední večer na začátku ledna místnost sdíleli tři Rusové, jeden anglicky mluvící (asi) Ind a já. Obsluhující číšník tedy neměl nakvap a byl vstřícný k debatám. Líbilo se mi, že zastával téměř americký přístup “nic není problém”. Kohoutkovou vodu? Ale jistě. Nalévané víno? Ovšemže ano – raději frankovku nebo rulandské modré? Obojí z pavlovického vinařství Baloun. Jestli jsou lasagne domácí? No aby ne! Všechny naše těstoviny vznikají přímo tady, v kuchyni. A platit kartou? Samozřejmě, proč ne?

Nejdřív přede mnou na stole přistála sklenička s hrdým nápisem Mattoni a s vodou z kohoutku, dále dvě deci Balounovic modré rulandy (zavoněla po sušených švestkách a rozinkách) a asi po dvaceti minutách se objevil i ještě škvířící pekáček s lasagnemi. Těsto bylo vyválené trochu silněji, než jsem ze sušených těstovin zvyklá, a pláty se nedaly nazvat pravidelnými obdélníky – ale to není výtka, naopak! Na lasagních byl jednoznačně znát dotyk lidské ruky, možná trochu nepřesné a nedokonalé, ale sahající raději po mouce, vejcích, vyzrálých konzervovaných rajčatech a pěkné tučné mozzarelle, než po balíčku Nowaco Lasagne Bolognese. Bylo všechno v pořádku?, ptá se starostlivě obsluha. Hmm, líbí se mi tu.

Pak jsem měla chuť ještě na sladkou tečku, číšník mi tedy předložil dezertní lístek a přidal i běžný lístek jídelní s poznámkou, že tam najdu mezi malými jídly domácí ovocné knedlíky, které jsou opravdu vynikající. Ke knedlíkům jsem se neodhodlala, nejspíš by se do mě nebyly vešly, a zápasila jsem i s výběrem dezertů, protože i ty se pohybovaly ve velikosti cca 150 g. Když jsem nakonec vyjádřila svoji náklonnost k tiramisu a projevila obavu, jestli ho po té porci lasagní ještě zvládnu, poprvé číšník pustil ke slovu své negativistické já a prohlásil, že mi porci bohužel rozpůlit ani zmenšit nemohou. Nakonec jsem tiramisu spořádala nezmenšené, i když bylo trochu švindlované. Namísto cukrářských piškotů bylo proložené celými piškotovými pláty, ty byly ale řádně nacucnuté kávou a krém byl taky docela povedený, jemný a nadýchaný (i když o mascarpone či amarettu silně pochybuji). Cestičky tekuté čokolády kolem dezertu považuji za zcela zbytečné, víc by mě byla potěšila silnější vrstva hořkého kakaa, aby se výrazná sladkost dezertu měla od čeho odrazit. I tak ale tiramisu dosáhlo nad průměr.

Abych byla upřímná, nad celkovým konceptem restaurace jsem se musela dlouze zamyslet. V interiéru visí na stěnách vedle sebe historické fotografie Českého Krumlova, Beatles, Audrey Hepburn a Antonio Banderas. V jídelním lístku vedle sebe stojí domácí těstoviny a pizza, steaky, křidýlka, žebírka a chilli con carne. Majitelé se snaží celkovou nesourodost překlenout magickým rčením “Taste of the South” a navléknout to na fakt, že jsou jak jihoevropskou, tak jihoamerickou restaurací. Za normálních okolností by mi tak nepodařený oslí můstek zkazil již tak dost zkaženou náladu z provozovatelů, kteří nevědí, co chtějí. V Papa’s jsem se ale přistihla, že koncept neřeším, lasagnový pekáček pečlivě vyškrabávám až do dna, usmívám se na číšníka a on na mě – a pokud mě něco opravdu mrzí, tak že není červenec, nemohu si sednou na zahrádku hned vedle Vltavy a dát si uprostřed horkého prázdninového dne v srdci jižních Čech Cuba Libre nebo třeba sangrii prostě jen proto, že mě to baví. Doufám, že to v létě napravím.