O podniku už mi nadšeně vypravovalo několik přátel, a tak jsem minulý pátek přijal pozvání na večeři od své známé, která je bývalá profi kuchařka s níž rád vedu food talk. Před sedmou hodinou byl podnik (se sto místy) až na jeden stůl liduprázdný, během večera přibyly asi jen dva další stoly. Jak mi známá řekla, při minulých návštěvách to nebylo o moc jiné. Dost možná hraje roli poloha stranou centra a také fakt, že podnik není vidět ze silnice. Zato má vlastní parkování. Škoda, lokál je to příjemný, dělený na dvě výškové úrovně s malinkým bočním salonkem. Interiér je moderní a elegantní, laděný do oblíbené kombinace hnědé s krémovou a oživuje jej velká barevná vitráž. Stoly byly pečlivě založené a hudební doprovod z CD na únosné úrovni. Překvapivé bylo zjištění, že podnik není nekuřácký, resp. v hlavní jídelně vám na vyžádání donesou popelník. Přestože vzduchotechnika funguje dobře, do restaurace kuřáci prostě dohromady s nekuřáky nepatří.

Mimořádně milá byla obsluha, nevtíravá, usměvavá a znalá sortimentu. Každopádně jeden ze světlých momentů návštěvy. Denní menu je napsáno na tabuli, subtilní stálé menu obsahuje pár klasik jako např. paella známých každému, a také několik exotičtějších chodů, jako třeba pečené jehněčí kolínko se salsou z ančoviček a oliv (to si dám příště). Na úvod jsme dostali košík s čerstvým domácím pečivem, na stole byl i olivový olej, ale talířek nikde. Než jsem se stačil rozhodnout, jak situaci vyřešit, přistál nám na stole amis bouche v podobě minikopečku z vlažného cizrnového salátu, tuším s tuňákem. Chuťově průměrné, ale talíř jsem aspoň mohl použít pro nalití oleje. Smažené taštičky empanadas mixta (109 Kč) jako předkrm byly opět ok, ale náplň ze zeleniny a konzervového tuňáka chuťově nijak zásadně nezaujala, mimo jiné jí chyběla sůl. Gratinovaný čerstvý fík plněný kozím sýrem s kabátkem ze serrana (119 Kč) splnil co složení slibovalo, ale nezlobil bych se za větší porci než ty dvě sousta.

O hlavní chod jsme se opět podělili a volba padla na arroz negro (310 Kč) čili paellu s inkoustem a sépiovými kroužky. Ta se povedla, i když k dokonalosti jí kousek scházel. Vyladěná prezentace v kovové pánvi obložené měsíčky citronu a pečenou červenou paprikou vytvářela zajímavou černo-žluto-červenou kompozici. Rýže tak akorát, sépie měkká a negumová, ale ochucení mi přišlo vcelku fádní, chyběla mi chuť a vůně rybího vývaru s česnekem, jak ji mám v paměti ze Španělska. Musím ještě pochválit nahřáté talíře a celkově solidní prezentaci jídel. Závěrečné espresso značky Saula bylo jedno z nejlepších, jaké jsem za poslední dobu v nekavárenském prostředí vypil. Pěkná crema i vůně, silné a nenutilo mě jej vylepšovat mlékem.

Přiznám se, že jsem čekal od jídla trochu víc, a tak dnes dávám nadprůměrnou trojku. Zato hodně nadšený jsem byl ze servisu a prostředí, tudíž jsem tu určitě nebyl naposled.