Restaurace Na Pekárně je takový malý úkaz mezi ostatními pohostinskými zařízeními. Je to totiž místo, kde se budete cítít jako opravdu vítaný host, kterému je podstrojováno, jako kdyby měl být ten poslední. Majitel, šéfkuchař a číšník v jedné osobě – Václav Frič, vsadil na to, že host ocení poctivé, nefalšované, domácí jídlo. A taky že jo.

Zapomeňtě na bujón v kostce. Silný hovězí vývar s játrovými knedlíčky a s tak akorát uvařenou zeleninou nemá chybu. Čekali byste k polévce obligátní tukový rohlík? Pche, tady se servírují domácí houstičky, které voní po droždí. S výběrem hlavního jídla jdu zatím vždy najisto – zdejší svíčková s karlovarským knedlíkem je naprosto nepřekonatelná. Tisíckrát se můžu doma snažit o její napodobení podle mistrova receptu v Zapomenutých pokladech, ale nikdy nevykouzlím dokonale jemnou, nasládlou omáčku, ve které trůní křehké prošpikované hovězí. Knedlík se nerozpadá a je suchý k omáčce tak akorát, možná se na něm po menších reklamacích v předchozích recenzích zapracovalo. Ani já jsem neodolala chvále na povidlové taštičky. Povidla totiž nesnáším a to mi přišlo jako zajímavá výzva. No… byl to rychlý proces. Jemné těsto, ze kterého se po rozkrojení hrnula temná povidla. To celé zasypané sladkou strouhankou z lískových oříšků s bohatým máslovým přelivem. Ten hřejivý pocit na jazyku si dokážu vybavit ještě teď. Mňam!

Světlý interiér s dřevěným nábytkem a robustními stoly působí moc příjemně. Mám ráda takové ty babičkovské serepetičky, plechové cedule, staré nádobí a samozřejmě bílo-červené kostkované závěsy.
Na toalety musíte sice vyběhnout ven, ale fakt, že můžete šmírovat, co se právě děje v kuchyni, to myslím celkem dobře vyvažuje.

Pokud se vám nechce číst už tak stručný jídelní lístek, zeptejte se na nabídku číšníka. Ten vám s radostí převypráví kompletní aktuální nabídku, včetně jednotlivých náplní kynutých buchet. A když budete mít chuť na koláč, donesou vám vybrat kousek podle vašeho gusta. Nikdy nechybí dotaz ohledně spokojenosti a dalšího „přáníčka či kafíčka“ plus všechny další úkony, jaké mají ve správném lokále být. Se servisem pomáhá i majitel sám, což je celkem zábavná podívaná, proto doporučuji si sednout do placu čelem vpřed :)

Recenzi na tuto restauraci jsem psala na začátku tohoto měsíce – a hned tehdy jsme si zarezervovali stůl na včerejší večeři. Poté, co jsme si včera z jídla sedli na zadek, jsem si „rvala“ vlasy, že ta čtyřka za kvalitu, kterou jsem minule Pekárně udělila, je prostě nespravedlivá …

Popisovat prostředí dále nebudu, vše už bylo řečeno jak v mé první, tak i v ostatních recenzích – snad jen se mi zdálo, že působilo mnohem útulněji, možná i díky svíčkám, které tu večer žhnou na každém stole. Celkové atmosféře přispívá i fakt, že ačkoliv číšník i Václav Frič jsou profesionálové, nepůsobí to tak stroze a chladně jako v jiných restauracích, ale naopak velmi uvolněně. Není co vytknout.

V denní nabídce byla jako polévka kulajda (asi na ní máme štěstí) – a já tak poprvé snědla svojí kulajdu a pak jsem doma hned otevřela knížku Zapomenutých pokladů s tím, že jí musím brzo uvařit. Nebudu se o ní rozepisovat znovu, byla stejná jako v minulé recenzi. Jako hlavní chod jsme si dali jídla z denní nabídky – přítel si objednal flank steak se šťouchanými bramborami, já steak z tuňáka s grilovanou zeleninou. Steak z pupku byl geniální – jemné maso, které se dalo ukrojit i vidličkou, krásné růžové, kořeněné tak, aby nebyla přebita chuť samotného masa. Bylo to tak dobré, že jsem musela ochutnat hned několikrát :) Rozepisovat se o bramborách nemá cenu, moc dobré a opět s remuládou. Teď ale přijde to, z čeho mi spadla čelist. Steak z tuňáka jsem měla v celé řadě podniků, z těch lepších u Emy Destinové, v Le Grill, v Aromi … ale ten, co jsem měla včera, byl bezpochyby nejlepší (a taky bezpochyby nejlevnější). Udělaný na medium rare, ukázková struktura masa, lehce hrubé soli, servírované s křupavou grilovanou zeleninou – papriky, cibule, cuketa (nejen, že jsem měla poprvé kulajdu, ale poprvé jsem snědla grilovanou papriky a neobyčejně mi chutnaly), půlkou citronu a s něčím dobrým zeleným, což odhaduji na nějaké domácí pesto.

A přišel dezert. Na doporučení kacky_zvykacky jsme si objednali povidlové taštičky a samozřejmě kávu. Ta mi tady hrozně chutná, ale jelikož kávu příliš nepiju, nedovolila bych si jí hodnotit. Při čekání na dezert nám číšník vyprávěl o kávové kultuře a najednou byly taštičky na stole. Tenoučké těsto, tekutá povidla, nasekané ořechy promíchané s cukrem a zalité notnou dávkou másla. Ach, chtěla bych být ten den svým žaludkem … Ta harmonie chutí … :)

Za dvě polévky, dva dezerty, dva hlavní chody a pití jsme zaplatili 800 korun. Těžko uvěřit, co? Co jsme si ale ze včerejší večeře odnesli, byl ten pověstný gastrozážitek, který jsem si naposled užila v Aromi na Prague Foodu.

Na sobotní večeři do Čakoviček jsme se vydali ve čtyřech po předchozím objednáním míst. Pěkně rekonstruovanou chalupu ani nepřeplácaný, světlým dřevěným nábytkem vybavený a domácky působící interiér asi nemusím popisovat, vše už bylo řečeno ve starších recenzích. Mně se tento jednoduchý styl líbí moc, přičtu-li předpisově udržované toalety (na které musíte netypicky venkovní zastřešenou teráskou kolem otevřených oken do kuchyně), pěkné vinné sklo a jednoduché bílé talíře, je to pro mě na plný počet bodů.

Taktéž personálu není co vytknout, od příchodu jsme se cítili jako vítaní hosté, o které je navzdory plnému lokálu pečlivě postaráno. Číšník nás seznámil s jídelním lístkem a popsal denní nabídku, doporučil polévku a předkrm a pak nám nechal přiměřeně dlouhou dobu pro výběr hlavních chodů. Občas se objevil majitel/kuchař a přátelsky s každým prohodil slovo. Chvíli po objednávce dorazil můj předkrm, játrová paštika s brusinkovou omáčkou a houstičkou (velmi jemná konzistence paštiky, její vyvážená chuť, „obal“ z tenoučkých plátků slaniny, kontrastně sladkokyselé brusinky a křupavá pletená houstička tvořily dohromady vynikající kombinaci, předkrm byl skvělý), a polévky pro ostatní. Vybrali si kulajdu – chuťově byla vynikající, jemně koprová, akorát nakyslá, voňavá po houbách. K dokonalosti jí chybělo ztracené vejce a možná trochu hustší konzistence, to je však už jen můj dojem, mám zkrátka radši kulajdu hodně hustou.

Moje hovězí svíčková byla dokonalá. Tak dobré, šťavnaté a měkoučké hovězí k omáčce jsem ještě nikdy nejedla! Omáčka samotná je spíš zeleninového než smetanového typu, což mi absolutně vyhovuje, její chuť je silná a intenzivní. Karlovarský knedlík byl moc měkký a rozpadavý, uvítala bych soudržnější konzistenci. Rozlévané Zweigeltrebe se jídlu hodilo a i po jídle se příjemně nekomplikované ovocné víno dobře pilo.

Manžel si dal rostbíf s bramborem – maso vypadalo i chutnalo ukázkově, celkově si jídlo opravdu pochvaloval. U stolu jsme dále měli bramborové noky s kysaným zelím a uzeným masem, které si prý taky zasloužily pochvalu, jen by dotyčný asi uvítal trochu větší porci. Dělám si ale zálusk, že si je dám příště, jídlo vypadalo moc lákavě. Název posledního pokrmu vybraného z denní nabídky jsem zapomněla, jednalo se o 3 druhy masa, 2 druhy zelí a 2 druhy knedlíku, byla to porce jako pro dřevorubce, ale všechno se snědlo a asi největší pochvalu si prý zasloužila kachna, od pohledu měkká na rozpadnutí, maso na kosti drželo jen ze zvyku.

Fajn je, že porce jsou tu přiměřené, takže jsme si dali i dezerty, což se mi málokdy povede – vždycky jdu do restaurace s plánem dát si i dezert a téměř nikdy na něj po jídle nemám chuť ani místo. Dala jsem si povidlové taštičky s ořechy a máslem a málem jsem se pocvrnkala blahem – taštičky jsou nesladké, povidla taktéž, ale bohatý ořechový posyp pokapaný máslem je slaďoučký až to bolí – dohromady je dezert vynikající, navíc si sladkost může člověk regulovat sám, podle toho, kolik si ze sladké ořechové závěje na taštičku přibere. Jablkový štrúdl je voňavý po jablíčkách a skořici, rozinkami se nešetřilo, šlehačka je domácí a nesladká. Manžel zvolil švestkový koláč, mohl si sám vybrat, který dílek si vezme, zda spíše s křupavým okrajem, nebo „bezokrajový“ střed. Těsto je tenoučké, švestek hromada, drobenka ale byla možná až příliš sladká (nebo jí bylo moc), manžel se musel o dezert podělit s ostatními, protože po půlce byl přeslazený (a to jinak vydrží hodně).

Za celou tuhle hostinu doprovázenou rozlévaným vínem, minerálkou, pivem a točenou Swist kolou (což je fajn změna proti všudypřítomné Kofole, proti které nic nemám, ale změna je život a méně sladká, spíš bylinková „swistka“ není špatná) jsme platili i se slušným dýškem 1200 korun!

Těším se na další návštěvu, tenhle podnik je jako zjevení.

S přítelem jsme se na návštěvu restaurace Na Pekárně těšili už pár dní před jejím otevřením. Václav Frič se stal totiž mým vzorem, co se týče české kuchyně. Podle kuchařky Pražského kulinářského institutu jsem se naučila nespočet opravdu českých jídel, a tak jedním z cílů našeho „výletu“ bylo ochutnat svíčkovou, kterou podle receptu Vaška Friče již pár měsíců připravuji. Po krátkém bloudění jsme konečně zaparkovali před rekonstruovanou chalupou. Než jsme stačili otevřít dveře, vítal nás sám majitel. V té době totiž restaurace ještě zela prázdnotou, přeci jen byla sobota, pár minut před polednem. Na všech stolech ale stály cedulky „Rezervace“. Ostatně bez rezervace to ten den opravdu nešlo, stůl jsem si zarezervovala ve středu večer jako poslední volný. Během doby, co jsme tam pak seděli, museli odmítnout dvoje hosty, kteří právě bez rezervace přišli. Co se interiéru týče, působí velice čistě a útulně, voní to zde novotou a hlavně vůní kuchyně.

Hned, jak jsme se usadili, přišel číšník, aby objednal nápoje a přinesl jídelní lístek. Denní nabídku nám přišel představit pan Frič – skládala se ze tří hlavních jídel a polévky. Přestože nabídka v jídelníčku může na někoho působit stroze (cca 5 překrmů, asi 5 hlavních jídel, něco málo jídel pro děti), my jsme si ani tak nemohli rozhodnout. Nakonec jsme si vybrali jako předkrm játrovou paštiku s brusinkovým přelivem. Celá porce se skládala ze dvou trojúhelníků paštiky, obalené v anglické slanině. Byla příjemně kořeněná, vynikla zde chuť pepře, jemná konzistence a skvěle ji doplňovaly opravdu sladké brusinky, k tomu všemu menší domácí houstička. Ideální předkrm pro dva lidi. Jako polévku jsem zvolila slepičí vývar s domácími nudlemi – vývar jako od babičky, čistý, nezakalený, jemně strouhaná zelenina, několik kousků měkkého masa a perfektně uvařené domácí nudle. Nechyběla zde ani zelená petrželka. Přítel se jal ochutnat kulajdu – já jsem jí nikdy předtím nejedla, ochutnala jsem, byla moc dobrá, ale vzhledem k tomu, že nemám s čím srovnávat, nechala jsem hodnocení na něm. On si liboval, že takovouhle ještě opravdu nikdy nejedl. Lehce nakyslá, spousta hub, jemná chuť kopru, která nepřebíjela ostatní suroviny. Jediné, co postrádal, bylo ztracené vejce. Porce polévek byly přiměřeně velké, a tak se člověk mohl dál těšit na hlavní chod, aniž by se cítil nacpaný.

Jako hlavní chod jsem si chtěla dát určitě něco z hovězího masa, proto jsem kývla na doporučení roastbeefu s vařeným bramborem a remuládou. Chvilku po dojezení polévky přede mnou přistála krásná „flákota“ hovězího masa, do křupava propečené okraje a uvnitř růžové maso; tipla bych si, že bylo opravdu vyzrálé. Nebylo překořeněné, pouze trochu soli a pepře, čímž chuť a kvalita masa ještě více vynikla. Brambory byly promíchané s drobnými kolečky jarní cibulky a remuláda byla vlastně „taková tatarka, kterou si ale Vašík dělá sám“, jak řekl číšník. Přítel samozřejmě neodolal svíčkové na smetaně. Ta byla stejně zeleninová, jako jí děláme my, ale měla lepší, tmavší barvu a více karamelovou, sladší chuť. Jinak skvěle propasírovaná, jemná. Maso se úplně rozsýpalo. Jako jediné zaškobrtnutí jsme označili karlovarské knedlíky, které též děláme podle Václava Friče. Tyhle byly trochu „zmokvalé“ co se konzistence týče, chuťově jinak na výbornou. Po hlavním jídle jsme již byli celkem plní, ale vzhledem k tomu, jak nás číšník nalákal po příchodu do podniku švestkovým koláčem (který nám přinesl ukázat až na stůl, abychom si pro něj nechali místo), neodolali jsme a dali jsme si společně jeden kousek ke kávě. Koláč byl jako od babičky a ta umí nějaké koláče! Křupavé okraje, jinak nadýchaný a měkký, vysoká vrstva švestek a navrch slaďoučká drobenka. Shrnu-li celé čtyřchodové menu, stačí mi na to jedno slovo: „Výborné.“ Příjemným zakončením byl pak lístek, kdy jsme za všechno zaplatili včetně velkého dýška 600 korun; oproti Praze, kde si člověk za kvalitu musí připlatit, příjemná změna.

Co se servisu týče, již jsem naznačila, že se může pyšně postavit vedle jídla, které zde nabízejí. Stejně tak jako jídlo je prvotřídní. Číšník je milý, nevtíravý, ptal se nás, jak nám chutnalo, a přes svou profesionalitu dovedl s člověkem navázat „osobní vztah“ tím správným způsobem.

Víte snad o lepším způsobu, jak oslavit svatého Václava, než zamířit do nového podniku Václava Friče v Čakovičkách? My vyrazili na divoko, bez rezervace – a měli jsme obrovské štěstí, že jsme si ve svátečním poledni měli kam sednout. Podnik je podle slov samotného majitele už pěkných pár dní nepřetržitě plný.

Rekonstruovaná chalupa má v interiéru dvě místnosti, které slouží pro hosty – bílé stěny, světlé masivní dřevo a doplňky z červeného kanafasu. Možná najdete na polici hmoždíř a v okně květináč, ale nic víc – zařízení je velice střídmé, působí čistě, upraveně, prostě pohodově. Každé více by tu znamenalo spíš méně. Na Pekárně také dali zcela nový smysl pojmu “otevřená kuchyně” – cestou po zápraží směrem k toaletám totiž můžete otevřeným oknem nahlédnout do zázemí, skoro rovnou pod pokličky.

Na place kromě majitele kmitají ještě dva číšníci a mají co dělat, aby oba plné sály (celkem nějakých 40 lidí) obsloužili. A jde jim to od ruky, že je radost se dívat. Samozřejmě na nějaké velké vykládání není čas (na šéfa každou chvíli nějaký host volá “Vendo!”), občas čekáte na jídlo o chvíli déle, ale vždycky je čas aspoň na ujištění, že je na stole vše, co má být, a že hostům chutná. A dokonce i na trochu osvěty pro nezkušené se chvilka najde: “Velké espresso, to myslíte dvojité, nebo espresso dolité horkou vodou do velkého hrnečku? Aha, takže bazén.”

Oběd jsme zahájili slepičí polévkou, kterou by měli adeptům oboru kuchař ukazovat ve škole: chutný, čirý vývar, domácí nudle, strouhaná mrkev, kousky masa a hladkolistá petrželka tak čerstvá, že musela vonět až k sousednímu stolu. Vyzkoušeli jsme i zelňačku z denní nabídky, která byla hustá bez zahuštění, vlastně jen množstvím ingrediencí – kysaného zelí, brambor, koleček klobásky – a doladěná lžící smetany. K polévce jsme dostali čerstvé rohlíky, ale doufám, že se tu hosté jednou dočkají i místního domácího pečiva. Aktuální svatováclavská krkovička byla křehká, doplněná nahrubo krouhaným, spíše sladkým červeným zelím a nadýchaným, ale ne zbytečně vatovým kynutým knedlíkem (babi, tys mu dala recept??). Svíčková omáčka ve zdejším podání je méně smetanová, důraz klade na zeleninový základ a na ochucení do sladka, prim ale hraje šťavnatý, rozpadající se plátek hovězího s krásně využitou kližkou. Na ten hovězí materiál jsem se prostě musela zeptat a dozvěděla jsem se, že je to přece loupaná plec, protože “zadní je suchý jak cesta – a to já nedělám”.

Porce byly přiměřeně veliké, což jsem ocenila hlavně u polévek, které příjemně naladí, ale nepřecpou. Našli jsme tedy místo i na dezert – jablečný štrůdl. Náplň ze strouhaných jablek byla šťavnatá, dochucená skořicí a rozinkami, těsto bylo bohužel trochu příliš křupavé, čili jsme s ním na talíři svými vidličkami a lžícemi poněkud bojovali. Cappuccino z espresso směsi s mírným podílem robusty se podařilo hezky – kdybych měla být hnidopich, nějaká ta bublina v mléčné pěně by se našla, nicméně stále se jednalo v měřítku českých restaurací o vysoký nadprůměr.

Kompletní tříchodový oběd pro dvě osoby včetně piva a kafe nás vyšel na 410 Kč (!!), což mě tak překvapilo, že jsem se u číšníka ujišťovala, zda opravdu započetl všechno. Smál se, že nám klidně naúčtuje třeba dva tisíce, ale že vařit kvalitně rozhodně neznamená vařit draze. Jo, pane, to podepíšu.

A pokud stále váháte, jestli vám cesta do Čakoviček a nutná rezervace stojí za to, přidám ještě jeden zážitek: šéfkuchař, který sklízí po hostech vylízané talíře, si při práci zpívá. Už jen tenhle fakt vám o Pekárně řekne víc než tucet recenzí.