Na Kopec jsme se nevypravili v úplně nejvhodnější dobu. Hlas v telefonu se při rezervaci ptal, zda “jdeme na tu husu”, a tak nám secvaklo, že jsme měli vybrat jiný den, než právě 11. listopadu – na husu jsme totiž nešli. Šli jsme ochutnat zimní verzi místního jídelního lístku. Není to skvělé, že tuhle hospodu můžete ochutnávat co čtvrt roku znova? Nakonec jsme u termínu zůstali a řekli si, že si dáme, na co budeme mít chuť, a že Na Kopci by koneckonců bylo večer narváno tak jako tak, husa-nehusa.
Ten hranatý ošuntělý barák s připojenou trafostanicí 2079 mě nepřestane překvapovat. Sice po několika návštěvách už netrpím syndromem “to přece nemůže být ono”, ale údiv přijde vždy – a přiměje člověka co nejrychleji zamířit dovnitř, kde provozovatelé zútulnili interiér tisícovkami rodinných fotografií na zdech a dřevěnými stolky se svíčkami. Přišli jsme brzy, husí šílenství dosud nevypuklo, čili jsme byli usazeni do zatím prázdné místnosti (vedle připravený stůl pro 12 osob se měl zaplnit až později). Usměvavá servírka nás uvedla ke stolu, a když jsme se uvelebili, zeptala se, zda si dáme aperitiv. Odmítli jsme a požádali zatím jen o karafu kohoutkové vody. O chvíli později se u stolu objevil zkušený číšník s jídelními lístky, přivítal nás a v úvodu představil svatomartinské menu. Nenechal se zmást tím, že kvůli němu nepřicházíme, a nabídl, že můžeme svoji volbu některými položkami z husího menu doplnit, pokud nás zaujmou. Pak se zeptal, zda si dáme aperitiv. Odmítli jsme znovu a pustili se do vybírání.
Objednávku přišla přijmout servírka (jiná, než ta úvodní). Jako jediná z obsluhy měla oblečenou černou halenku, nikoli stejnokroj v podobě bílé košile s decentním černým proužkem – možná se tedy zaučovala, nebo to šéfovala, kdo ví. Objednali jsme jako předkrm svatomartinskou zvěřinovou paštiku a gratinovanou cibulačku, jako hlavní jídlo pak vepřovou panenku s houbovým ragú a omáčkou z portského vína a striploin steak s béarnskou omáčkou a grilovanou zeleninou. Nemohli jsme si k tomu odpustit svatomartinské víno – modrý portugal ze sklepů pana Bízy z Čejkovic. Objednávku jsme lehce zkomplikovali: za prvé jsem chtěla připravit panenku v poloviční porci, pokud to bude možné, aby se do mě pak ještě vešel dezert (což servírka komentovala nejdřív tím, že to asi nepůjde, a pak tím, že se v kuchyni zeptá, ale rozhodně to nebude za poloviční cenu), a za druhé jsme chtěli víno nalít do půllitrové karafky (na což servírka uvedla, že standardně nalévají 1,5 dcl a že to teda zkusí, ale neví).
Sotva jsme začali navzájem uzavírat sázky, jestli nám projde spíš poloviční porce, nebo spíš půllitr vína, zjevil se u stolu mladý číšník (jiný než ten s jídelními lístky) a přinášel amuse bouche: kolečko zvěřinové klobásy naservírované na obdélníkové skleněné mističce, kde bylo ležérně opřené o noček z lilkového kaviáru. Jak, proboha, američtí vědci přišli na to, že nejvíc sexy povolání je architekt? Chlap musí držet v ruce jídlo! Zvěřinová klobáska byla esence masité chuti, lilkový kaviár byl spíš méně výrazný, ale rozhodně nasadila amysbuška laťku večeře hned na počátku pěkně vysoko.
Sotva jsme dojedli, zjevila se usměvavá servírka (ta úvodní) a nalila víno: pěkně 1,5 dcl pro každého, bez dalších komentářů. Usoudili jsme tedy, že půllitr neprošel, a s napětím očekávali první chod. Zvěřinová paštika obalená slaninou měla hrubou, domácí strukturu a chutnala po mase a bylinkách. Cibulačku umějí podle mých představ udělat pouze tady, Na Kopci – jedná se o hustou tmavou polévku ze zkaramelizované cibule, decentně dochucenou tymiánem, se sýrovým toustíkem na hladině. Mňam. Hlavní chod pak přinesl mladý číšník a opět bez komentářů nám je předložil. Tady už jsem ho nenechala odejít mlčky a zeptala se, zda je porce vepřové panenky poloviční. Sice nevypadala, ale číšník si byl jistý, že se skutečně jedná o zmenšenou porci. Vepřová panenka byla křehká, s růžovým středem, při krájení se jen rozpadala. Naprosto mě ale dostalo houbové ragú, které se vyznačovalo tak intenzivní chutí hub, že snad ani samotné hříbky tak výrazně chutnat nemohou. Co se týče striploin steaku, byl připravený přesně podle objednávky, medium rare, dobře okořeněný, ale silný tukový okraj byl spíš šlachovitý než tukový, a tedy místy neukrojitelný/neukousatelný. U omáčky Béarniase jsem žila v domnění, že se jedná o máslovo-žloutkovou omáčku, zdejší béarnská byla spíš hnědá a s chutí masové šťávy, to ale mohlo být způsobeno přílohovou grilovanou zeleninou. Ochucení jídla bylo každopádně vyhovující.
Servírka, která sklízela ze stolu (opět černá strana síly), se nezapomněla zeptat, jak nám chutnalo. Kromě obligátních pochval, které si kuchař rozhodně zasloužil, jsme zmínili i obtížnou porcovatelnost steaku. To je ale, jak jsme se vzápětí dozvěděli, charakteristická vlastnost tohoto druhu steaku – jinými slovy, tak to má být. Inu, nevím, školy na to nemám, ale když už se kus steaku nedá jíst, nebylo by hezké, kdyby na to personál upozornil předem, nikoli potom?
Dezert byl příjemnou sladkou tečkou: u švestkového crumble mě mrzí, že bylo k dispozici jen na Martina a není součástí stálého jídelního lístku (usměvaná servírka ale slíbila, že na to může dojít). Kombinace sušených a čerstvých švestek a vlašských oříšků, vše zapečeno drobenkou a servírováno ještě horké s kopečkem oříškové zmrzliny navrch – podle popisu mě nenapadlo, jak skvěle to může chutnat, ale nakonec to byl možná nejzajímavější prvek celé večeře. Sladkost a hutnost sušených švestek se dobře hodí ke šťavnatosti a mírné kyselosti těch čerstvých a tón oříškové chuti to svojí nahořklostí celé jemně dolaďuje. Fíkové parfait bylo taky parfaitní, chutnalo po čerstvých fících a smetaně a servírováno bylo ve vysoké štíhlé sklínce s plátkem čerstvého a plátkem sušeného fíku. K zakousnutí byly na talířku i dva skořicové chipsy. Oba dezerty, přestože byly mražené / se zmrzlinou, mi připadaly jako krásná ukázka sezónní kuchyně – zkrátka symbolizovaly zimní chuť líp než svařák. Káva byla o poznání méně sladkou tečkou. Na cappuccinu byla pěnová čepice vidět už z dálky a káva jako taková mi připadala nahořklá. Příště tedy raději čaj, nebo možná čokoládu.
V této restauraci vám účet větší díru do peněženky neudělá – za menu o třech chodech, víno a kávu jsme zaplatili 1200 Kč (včetně spropitného, ve dvou lidech). Účtenku jsme zkoumali spíš z toho důvodu, abychom zjistili, jak se obsluha vyrovnala s naší netradiční objednávkou. Kohoutková voda je samozřejmě zdarma, víno bylo skutečně napočítáno jako dvě sklenky a moje poloviční vepřová panenka byla na účtu uvedena jako kuřecí piccata (jinak asi nebylo možné sníženou cenu do účtu zanést), takže se po rychlém vydělení ukázalo, že zmenšená porce stála cca 89% celkové ceny.
Celkově musím říct, že jak Kopci nezávidím polohu zcela mimo civilizaci a exteriér bývalého výměníku, závidím mu kuchaře. Dokáže z každého talíře udělat umělecké dílo nejen vizuálně, ale především chuťově. Kombinace, které v menu najdete, jsou nápadité, neotřelé, a každý čtvrtrok máte nárok na nová překvapení (a zklamání – protože cibulačka bude zase až napřesrok). Místní chef dokáže dostat chuť i z houby. Chápete? Z houby! Nevycházím z údivu.
Bohužel, nevyhovuje mi přístup, kdy se o náš stůl (o moji večeři!) starají všichni členové personálu najednou. Nemohu se zbavit dojmu, že si informace mezi sebou nepředají a že se musím znovu ptát či si ověřovat věci, které už jsem jinému číšníkovi či servírce jednou řekla. Přitom si Kopec ke svým detailně propracovaným talířům rozhodně zaslouží i detailně propracovanou obsluhu. Protože ale konceptu téhle restaurace věřím, rozhodně jim dám z šanci i příště (a pak znovu a znovu – já se znám…)