Je důležité mít životní jistoty. Kavárnu, do které vás táhne víc než pouhý pravidelný přísun kofeinu. Cukrárnu, ze které odcházíte s hyperglykemií. A konečně restauraci, ve které dobrovolně nacpete tak, že se domů chcete kutálet, což tady není žádný problém.

Vždycky se sem těším, jen při poslední návštěvě mě trochu vyrušilo pár drobností: Lehká zmatenost obsluhy, přepálené cappuccino s bublinkatou pěnou a hlavně absence naprosto dokonalého bůčku. Nic mě nepřesvědčí o tom, že dobře udělaný, šťavnatý bůček s křupavou kůrkou a vkusnou přílohou v podobě obláčkového krupicového nočku člověku svědčí a mohl se stát vážným konkurentem zdejšího tataráku, ale kdoví, asi jen málo žen by se mnou souhlasilo a v boji za štíhlejší linii tento skvost odvrhly stranou. Nahradila jej prostá kotleta v rozmarýnovém kouři, ten se však brzy rozplyne a je tu normální kotleta. Sice nevysušená, s nasládlou šalotkou a jemnými houbami, ale šťouchané brambory jsou proti osmahlému nočku celkem nuda.

M. si chtěl dát hráškový krém, dostal kuřecí vývar, ale ochutnal a reklamovat ho už nechtěl. Madeiru jsem v silném vývaru sice nezachytila, moc mi ale chutnaly bazalkové noky, hádám, že mohly být snad z ricotty, konzistenci měly svěže sýrovou a drobně nasekaná bazalka v nich se k polévce překvapivě hodila, jen bych se ji nebála víc osolit.

Víc než polévky doporučuju variaci předkrmů dle šéfuchaře – my jsme ochutnali například foie gras s mangovým chutney (obzvlášť to chutney je fajn, mango je pro mě mrkev letošního léta;), řepné carpaccio s parmazánovou pěnou (ta pěna by ale snesla i víc parmazánové chuti) a uzený vepřový jazyk s křenovým chipsem, ze kterého mám rozporuplné pocity – nápad fajn, maso krásně jemné, lehce ochucené estragonovým octem, ale chips chutnal dost podobně, jako vypadal – dlouhý odštěpek dřeva, z něhož už skoro všechna aromatika vyprchala. Konečně se dostávám k telecímu řízku s bramborovým salátem, řízek na másle smažený, voňavý, jen by opět mohl být klidně slanější, doplňoval ho salát z nových brambor s petrželkou a s kousky černých oliv (jen si matně vzpomínám, že brambory nebyly oloupané, což by se někoho mohlo dotknout).

Crème brûlée dorazilo úplně normální, sice ničím „neoživené“, ale správně ožehlé, po prolomení krusty lžičkou jemné, dobré, vanilkové, jak má být.

Za celý večer se u nás postupně vystřídali tři číšníci, což občas vedlo k drobným komunikačním zádrhelům, ale všechno se nakonec vyřešilo v klidu a s úsměvem, jednoduše taková vysněná domácí pohoda.

Kachny konečně dopluly na kopec! Tedy přesněji řečeno se úzkými serpentinami dovlnily autobusem až k restauraci Na Kopci…

Na Kopec jsem se chystala už několikrát a pokaždé to překazily jiné okolnosti a stoupající počet recenzí mě strašně štval, že všichni už tam byli a já NE. Trochu mě překvapilo, že restaurace sídlí v nenápadném, nyní dokonce v patře rozestavěném činžáku a zvenku tedy vcelku maskuje poklady, které ukrývá uvnitř.
Usazeni jsme byli na vyvýšenou podestu nad barem, hned k té moc pěkné výstavce destilátů. I přes poloprázdné ostatní části restaurace jsme podestu sdíleli s většinou ostatních zákazníků včetně dosti hlučné skupinky, což místy bránilo pohodově tiché konverzaci.

Pravidelně obměňované menu jsme zastihli jarně naladěné doplněné o aktuální chřestovou nabídku, ze které jsem si vybrala chřestový krém s uzeným lososem (90Kč). Tata zvolil výběr předkrmů dle šéfkuchaře (145 Kč).
Krém dorazil legračně vyšlehaný, takže vypadal jako prachová peřinka, na které seděl vyuzený losos. Po hladkém zanoření lžíce se vynořila i kolečka chřestu a polévka se nádherně rozvoněla. Samotný krém byl smetanový a lehce sladkokyselý, kousky chřestu v něm pěkně chrumkaly, ale teprve kombinace s uzeným lososem zaplavila všechny pohárky, když se přidal i slaný vjem.
Tatovy předkrmové jednohubky představovaly menší výstavku experimentálního umění. Pidi raclette s bramborou a šunkou nebo rybí karbanáteček na malém krýglíku s pálivou omáčkou mě opravdu rozesmály, nemluvě o chuťových hrátkách.

Po krátké odpočinkové přestávce jsme mohli pokračovat hlavními chody – já zvolila mořského vlka s ratatouille (285 Kč) a tata telecí wienerschnitzel s bramborovým salátem (250 Kč). Můj vlk byl user-friendly vykuchaný, jenom odloupávát křehké kousky masa a vychutnávat kombinaci se zeleninovou přílohou a taboulehem, který byl v malém plastovém hrnci s pokličkou. Ratatouille bylo lehce slanější a olejnatější, ale sušší ryba to zvládla stáhnout.

Po celou dobu jsme popíjeli italské Gavi Principessa Gavia od vinařství Banfi – odrůda Cortese (500 Kč, marže cca 2), které se ukázalo jako lehké, svěží, k mojí rybě i chřestovému krému vynikající, k telecímu spíše nevýrazné (ale tata si nestěžoval).

Já jsem odvážně zakončila místní testování sorbetem dle denní nabídky – a to limetkovým, který byl pekelně kyselý a ostrý, obzvlášť díky kombinaci se sektem, který mě navíc patřičně probublal. Nicméně efekt byl zajímavý.

Celou dobu se nám věnovala velmi pozorná slečna, která dokázala poradit, když jsme byli trochu nerozhodní a přitom se nám nevnucovala tam, kde jsem měli jasno a kontrola naší spokojenosti probíhala nenásilně. Vymyšleno to tu mají prostě dobře – hezky se starají, s pokrmy si vyhrají a menu obměňují a k opakované návštěvě lákají… Když se chce, tak to evidentně jde…

O restauraci Na Kopci jsem už leccos vyčetla, nebo zaslechla. Teď se konečně naskytla příležitost ji vyzkoušet. Jelikož jsem neměla k dispozici auto, cesta tam se stala takovým malým dobrodružstvím. Když jsme dorazili na místo, byl to tak trochu šok. Zvenku ne zrovna přívětivě vyhlížející budova, na které viditelně probíhaly stavební práce, a retro potraviny z jedné strany mě lehce přiváděly do rozpaků.

Prostředí uvnitř už je retro trochu jiné. O interiéru tady bylo řečeno už dost. Jenom dodám, že u fotek na stěnách se pobaví každý (a pokud by vázla řeč, určitě by byly dobrým námětem) a získáte dojem, že ty lidi, kteří se ukážou u vašeho stolu, vlastně znáte. Jediné, co bych uvítala, jsou látkové ubrousky. Obsluha byla velmi uvolněná a přátelská, žádná naškrobená, ale ani vtíravá, prostě tak akorát. Dokázala lehce poradit i navrhnout varianty (například u vína) a nesnažila se nic vnutit.

Menu jsme si složili převážně z denního, které nám představili – krevetové ravioly se šafránovou pěnou, telecí hřbet s ratatouille, mačkanými brambory a dijonskou omáčkou a jako dezert stálici – crème brûlée. Ravioly byly dobře uvařené al dente, náplň měla čistou krevetovou chuť, bez přebytečného koření. Šafránová pěna mohla být výraznější, připadala mi spíše jako lehká smetanová omáčka. Telecí bylo upečené dorůžova, opět čistá výrazná chuť masa, která byla doplněná výraznou ratatouille s vyváženým poměrem zeleniny a bylinek. Pro mě byla docela slaná a v celém pokrmu dominovala a přebíjela omáčku. Crème brûlée bylo výborné, velmi jemné a lehké.

Ještě jsem ochutnala rizoto s lanýžovým olejem, které příjemně vonělo po lanýžích, a tresku se sépiovým rizotem a chřestem. Obě jídla byla velmi dobrá, ale řekla bych, že ničím nepřekvapila. Celkově je nutno dodat, že porce rozhodně nejsou ošizené a ceny velmi rozumné. Nevím přesné ceny, ale v pěti lidech nás večeře vyšla na necelých 5000 (3 chody, 4 lahve vína, káva).

Restaurace Na Kopci je zářivou stálicí pražské kulinářské scény. Nenavštívit ji vnímám do jisté míry jako handicap. Proto jsem se ho rozhodl konečně zbavit.

Nepříliš přitažlivý exteriér i přátelský a neokoukaný interiér jsou již notoricky známy z předchozích recenzí. Pocit přátelskosti a domáckosti dává tušit i obsluha. Číšníci i servírka byli usměvaví, dobře znali menu i denní sezónní nabídku, kterou nám podrobně představili. Jako jediný nedostatek prostředí zmiňuji, že během večeře personál pustil v televizi (bez zvuku) právě běžící hokejový zápas. Nic proti hokeji, ale kdybych ho chtěl vidět, zašel bych jinam. Když jím foie gras, hokej k tomu jako obrazovou kulisu nečekám.

Večerní menu jsem sestavil z grilovaných foie gras s fíkovo-jablečným chutney, bažantího vývaru se sherry a játrovým knedlíčkem, kachních prsou v rozmarýnovém kouři s mandlovými kroketami a sezónní zeleninou a na závěr čokoládové suflé Valrhona s ořechovou zmrzlinou.
Co se foie gras týče, ta byla jednoznačně výborná. Játra byla krásně opečená, s delikátní, velmi jemně křupavou kůrkou, mírně dochucená solí a trochou pepře. Mírně, (ve světle delikátnosti foie gras skutečně mírně), mě zklamalo chutney. Čekal jsem jej o trochu nakyslejší – jako by jeho sladká chuť nedala příliš vyniknout fíkům. V toho důsledku prominovala chuť jablek. Nicméně jak jsem uvedl, dohromady to hrálo velmi dobře. Bažantí vývar byl silný, voňavý, čirý, krásné tmavohnědé barvy, s julienne z mrkve a pórku a s křehkým nadýchaným játrovým knedlíčkem, chuťově výrazný s příjemnou a zajímavou sherry koncovkou. Celkově na jedničku. Hlavní chod byl pro mě bohužel zklamáním. Při odstranění skleněného poklopu se příjemně rozvoněl kouř s náznakem rozmarýnu. Kachní prsa byla co do propečenosti více méně dobře připravena. Bohužel kůžička nebyla křupavá, jako by prsa nešla na dostatečně rozpálenou pánev. Mandlové krokety byly jemné, dozlatova usmažené, dokonale suché, bez jakéhokoli náznaku přebytečného oleje. Vynikající byla i sezónní zelenina – sladká mrkev, řapíkatý celer, petržel a brokolice. Vše v nejkrásnějších barvách čerstvosti a křupavosti. Největším zklamáním hlavního chodu byla omáčka. Demi-glace byl mimořádně řídký, neredukovaný, a tedy i nevýrazný. Neželíroval, jsem si téměř jist, že nemohl ani souvisle pokrývat vypuklou stranu lžíce, jak by se slušelo, neboť ani pořádně neulpíval na kousku krokety. Osměluji se tvrdit, že ani nebyl zahuštěn chlazeným máslem. Chuťově byl vyvážený, chuť žádného koření ani rajského protlaku se nijak neprosazovala nad ostatními. Ve světle uvedeného byl můj hlavní chod celkem zapomenutelný. Naproti tomu dezert byl vynikající. Suflé Na Kopci servírují s ořechovou zmrzlinou velmi hladké konzistence a plné smetanové chuti. V perfektním smetanovém krému jsou kousky trochu netradičně nikoli lískových ale vlašských ořechů, které s horkým čokoládovým suflé krásně ladí. Čokoláda Valrhona velmi silně voněla, k jemné zmrzlině perfektně pasovala její intenzivní chuť.

Cena za dvě čtyřchodová menu v poměru k výkonu + láhev vody + 0,5 l vína, více než slušná – 1470 Kč.

Do restaurace Na Kopci jsem se vydala poprvé. A to po zhlédnutí nadšených recenzí na Scuku. A děkuji, přátelé, za úžasný tip. Láska k jídlu čišela z pokrmů, prostředí i obsluhy v takové míře, že jsem se s takovou nesetkala ani v těch nejdražších restauracích.

Zvenku restaurace nevypadá úplně nejlíp a není tam večer lehké zaparkovat, takže jsem chvíli přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu. Hned při vstupu do dveří mě ale personál ujistil, že ne. S úsměvem jsem vyfasovala vázu na kytice (narozeniny) a jelikož jich bylo víc, číšník obětoval jeden ze stolků a přisunul jej k našemu se slovy: „Abyste si ty kytky mohli užít.“ Málem jsem padla do mdlob. Takovou empatii bych nečekala ani od členů nejbližší rodiny.

Po celou večeři jsme měli svého číšníka a když byl čas na dezert, přišel jiný a se slovy: „Já jsem dezert“, se nám jal osobně představit všechny položky na dezertním menu. Sliny by se ve mně poté nedořezal. Všechny padly na výčet. Bylo navíc velmi vtipné při čekání na dezert sledovat fotky dotyčného na stěnách ve stylu „tak jde čas“.

To jediné, co bych podniku z hlediska prostředí a interiéru vytkla, je špatně odvětraná kuchyň. Tj. oblečení, které jste měli Na Kopci na sobě, doporučuji pod kopcem bez prodlení do pračky na 40°C.

V době naší návštěvy naplno jela chřestová sezona a na tabuli bylo vypsáno několik aktuálních jídel s chřestem. Číšník nám jídla krásně prodal s tím, že chřest vozí restaurace čerstvě z Mělníka a tak se někteří z nás rozhodli pro chřestový předkrm a jiní i pro hlavní jídlo. Chřestová polévka s medvědím česnekem byla krásně krémová a chřest v ní byl uvařený tak akorát – ani v něm nebyla cítit tvrdá vlákna, ani nebyl zbytečně rozvařený. Medvědí česnek jí dodával palčivost tak akorát. Polévka byla sama o sobě velmi dobře dochucená. Ten pravý „mňam“ efekt z ní ale vykouzlil donesený domácí chléb italského typu s tymiánem. Ta kůrka!

Můj hlavní chod sestával z pečeného kachního prsíčka, chřestu a raných brambor. Ačkoli kachní maso příliš nevyhledávám, neboť bývá velmi tučné, tato prsa byla připravena výtečně. Nebyla ani trochu mastná a šťavnatost a křupavost jim propůjčovala mistrně zvládnutá kůrčička. Už druhá pochválená kůrka v recenzi, musím se nad tím zamyslet… Chřest byl, podobně jako v polévce, velmi dobře upravený.

Z rozmanité nabídky dezertů jsem si vybrala čokoládové suflé z čokolády Valrhona s ořechovou zmrzlinou a višňovým kompotem. Ořechovou zmrzlinu, pravděpodobně kupovanou, vem čert. Ale kombinaci čokolády a višní zdvíhám do nebes. Suflé mohlo být klidně ještě méně dopečené na spodu, ale to nehodnotím, neboť jde o individuální chutě.

Celkově jsem z návštěvy byla doopravdy nadšená. Lehké jídlo z čerstvých surovin a usměvavá obsluha, která má ráda hosty. To stačí k tomu, abych „Kopec“ doporučila svým přátelům.

Nejen Japonskem živ je člověk, nové menu dua E+T se prostě musí otestovat.

Místní vyhlášený tatarák na lístku samozřejmě zůstal. My ale měli chuť na něco jiného (a někteří i výstavní kocovinu, ehm), takže jsme si nejprve vybrali bažantí vývar se sherry a játrovým knedlíčkem. Vývar byl krásně koncentrovaný, průzračně čistý, s jemnou chutí bažanta a křupavou a tenoučkou julienne zeleninou. Velký a poctivý játrový knedlíček i servírované bylinkové pečivo to hezky doplňovaly. (Musím říct, že polévka skvěle srovnala nerovnováhu z přechozího večera a Kopec se díky ní – a neomezeně servírované kohoutkové vodě – zařadil na můj seznam účinných metod Hangover´s guide to galaxy na druhé místo, hned po velmi náročné metodě „Nepít“.)

Jako hlavní jídlo jsme vyzkoušeli jehněčí kolínko (velkou porci výrazného masa doplňuje hedvábná bramborová kaše, omáčka na bázi demi-glace a křupavé snopky zelených fazolek omotaných slaninou), telecí řízek se šťouchanými bramborami (tenoučký a měkký, s křupavou strouhankou a kopečkem brambor se svěží jarní cibulkou), a hlavně – vítěz našeho flightu – flank steak s bylinkovým máslem a grilovanou paprikou. Delikátní maso plné chuti servírují filírované, čímž vynikne růžový vnitřek (úprava medium rare přesně dle přání), na hnízdě z masitých a hlavně skvěle ochucených proužků papriky. Přidejte k tomu zdejší křupavé hranolky a bylinkové máslo a máte jídlo s potenciálem stát se místní klasikou č. 2. Creme brulée bylo obohaceno o čerstvé pistácie, což samozřejmě musel přítel (akreditovaný CB-testér) podrobit zkoušce. Přidané oříšky skutečně nejsou špatný nápad, jejich bohatá, jemně nasládlá chuť s krémem dobře ladí, bohužel dezert tentokrát neměl nejlepší krustu a dorazil téměř rozpuštěný (skoro jako by nebyl před ožehnutím dostatečně zchlazený). Švestkový crumble kombinuje šťavnatou náplň ze sušených a kompotovaných švestek, křupavou drobenku a fantastickou ořechovou zmrzlinu s alkoholovým ocasem. Svěží variantu sladkého závěru představuje ricotta s kaki a akátovým medem – tučnost a jemná slanost sýra se hezky snoubí se sladko-kyselým ovocem a voňavou sladkostí medu. Espresso Illy dorazilo bez ptaní rovnou ve správném objemu, další plus body.
I přes ne úplně dokonalé creme brulée je pro mě kvalita jasně na nejvyšší známku, zvlášť vzhledem k příznivým cenám, za tříchodový oběd krát tři jsme obdrželi účet na dohromady 1400Kč.

Obsluha si udržuje vysokou úroveň, bez prodlev a s úsměvem zvládali servis i ve zcela zaplněné restauraci (sobotní oběd bez rezervace je tu nejspíš utopie). Prostředí bylo tudíž patřičně hektické, ale vadilo mi jen strašné teplo, které tu – vzhledem k absenci klimatizace – někdy panuje.

Fungující klasika, jakou Kopec už bezesporu zosobňuje, je vždycky příjemnou vzpruhou v záplavě nově navštěvovaných podniků, kde lze jen zřídka narazit na slibný objev překračující limity kategorie „nevim, dál“. Je fajn mít se kam vracet…

Jelikož „Na Kopci“ má na Scuku snad nejvíce recenzí a všechny jsou velice pozitivní, rozhodli jsme se – po včerejším výletu do nedalekého Prokopského údolí – sem zajít.

První trochu šok byl smrad „vyjetého" oleje hned už u parkovacích míst před restaurací a stejná "vůně“ byla i uvnitř podniku. Vyloženě špatně odvětraná kuchyně a oddělení s restaurací. Fotografická výzdoba v restauraci mi připomněla WC v Lokálu. Nakonec mě však překvapila kvalita nabízených jídel, takže prostory a smrad bych přešel.

Původně jsem si chtěl dát degustační menu, ale pak jsem si dal výběr z předkrmů a dvě hlavní jídla :o). Výběr z předkrmů měl dokonalé okamžiky (syrová foie gras, toustík s rozpečeným kozím sýrem, losos, smažená jalapenos paprička plněná čedarem) a trochu slabší okamžiky (sýrový raclette, sušené rajče obtočené schwarzwaldskou šunkou). Manželka si jako předkrm dala tepelně upravená foie gras a byla chuťově dobře upravená a bez chyb.

Jako hlavní chody jsem si dal pernodem flambované tygří krevety s tagliatellemi a fava fazolkami (250 Kč). Krevety dokonalé, měkké, šťavnaté, masité a chuťově sladěné, tagliatelle vynikaly jednou vadou, a to, že se topily asi ve 3mm oleje a celé byly dost olejnaté, což vzhledem k menšímu množství tohoto těstovinového podloží bylo dost prazvláštní.

Jako druhý hlavní chod jsem si dal místní „vyhlášený" tatarák (250 Kč) a musím říct, že byl opravdu dokonalý. Maso bylo trochu více nahrubo, jak to mám rád a chuťově to nebylo vůbec špatné. V tataráku byla jakási "majonéza“, a navíc byla ještě dávka v půlce skořápky od vajíčka. Většinou tyhle předpřipravené tataráky nemám moc rád (viz třeba Savoy, nebo Lokál), ale Na Kopci super. K tatárku jsem si pak dal domácí hranolky a rozhodně dobrá volba.

Manželka si dala jehněčí kolínko (skoro nejdražší jídlo 320 Kč) a velkou porci ani nezdolala. Bohužel říkala, že nic moc – kaše slabší, hrudkovitá, omáčka ze smržů byla nasládlá a moc neladila. Maso však hezky odpadávalo od kosti. Abych řekl pravdu, jedl jsem už také lepší kolínko, ale zase to bylo o mnoho lepší než nedávný debakl v Monastery.

Co se týče obsluhy, ničím extra nevynikala, ani nedělala vyložené chyby. Snad jen, že jsme přišli v čase mezi obědem a večeří, takže jsme tu byli prakticky sami, tak jsem nějak nechápal, proč nejdříve obešli všechny stoly kolem nás a až pak nám přinesli jídelní lístky.

Celkově to však bylo docela dobré, ale přes celou Prahu se sem asi plahočit – pokud zase nepojedu na výlet do Prokopského údolí – jen kvůli Na Kopci nebudu.

Protože by to nejspíš ani nebylo pěkné, kdybychom všichni bydleli třeba v Pařížské, tak Sirnik to má do restaurace Na Kopci z domova slabých deset minut pěšky … :o)

To je bezpochyby skvělá věc a úplně vidím bledou závist a ohryzané nehty řady Scukařů, nicméně přináší to překvapivě i drobné minusy – zejména tedy určitou neochotu putovat do restaurací kamkoli jinam, což se v Sirnikově duši nepříjemně tluče se sběratelskou povahou, díky které dával po mnoho let vždy a jednoznačně přednost testování nového či neznámého podniku před opakovanou večeří v lokále známém, byť sebevíc osvědčeném.

Snad jako malou útěchu uvedu, že hospoda byla na tomhle místě odnepaměti a i předchozí verzi Sirnik kdysi v mládí mnohokráte navštívil, obvykle za účelem nestřídmé konzumace laciného piva – ani si už nejsem jistý, zda vůbec fungovala nějaká kuchyně. Zájemci o přesnější představu o předchůdci Kopce nechť pokračují ulicí K Závěrce směrem z centra (ano, jde to) na Dívčí hrady, kde za mostem přes železniční trať mezi šedými paneláčky vedle vietnamských potravin dodnes funguje podobně strašidelná putyka Na Tetíně.

Recenze tedy pevně stojí na základě minimálně deseti, ale spíš více návštěv. Jenom výjimečně vyrážím Na Kopec klasicky ve dvou, neboť obvykle velmi snadno seženu další kumpány, před kterými se jednak mohu vytahovat, jaký zázrak v trafostanici TS 2079 funguje, a jednak díky nim mohu ochutnat více jídel během jednoho večera. Průběžně mám tedy snad s výjimkou některých salátů prochutnánu vpodstatě kompletní nabídku a s netrpělivostí a očekáváním vyhlížím každou čtvrtletní změnu jídelního lístku (aktuální nové menu prý od 25.01.2011) – a je mi skoro až trapné přiznat, že mi Na Kopci chutnalo vlastně vždycky všechno. Celkem zvláštní je i skutečnost, že mi tu chutnají i věci, které obecně nemusím – nejsem například velkým přítelem hub, ovšem místní voňavé čerstvé lišky (v aktuálním menu už hřiby) na smetaně s nadýchaným špekovým knedlíkem téměř vždy a s radostí alespoň ochutnávám od spolustolovníků.

S ohledem na recenzi souhrnnou s dovolením vynechám popis konkrétních pokrmů, který by byl příliš rozsáhlý a ohledně kuchyně pouze vypíchnu absolutní čerstvost surovin, jednoduchost a přímočarost receptů, nápaditost a odvahu v chuťových kombinacích nebo stručnost jídelního lístku, ze kterého si na druhou stranu snad vždycky musí úspěšně vybrat i nešťastník, který se živí jenom kuřetem.

Obecně jsem Na Kopci maximálně spokojen a negativa se hledají jen obtížně. Ideální je získat stůl, který obsluhuje přímo jeden ze spolumajitelů, v případě obsluhujících slečen se bohužel v některých dnech lehce nedostává toho správného nadšení. Osobně bych také alespoň mírně rozšířil nebo upravil vinný lístek – absolutně mi vyhovuje pestrá nabídka moravských bílých (NV, Tanzberg, Sonberk, Reisten, Spielberg), ovšem chybí mi citelně alespoň dva nějaké pěkné veltlinery nebo sylvanery z Rakouska, případně rieslingy z Německa, kterými bych bez váhání nahradil bílá z Chile nebo Nového Zélandu. Moravská vína navíc zcela chybí v sekci rosé, což se mi zdá jako obrovská škoda. U červených vín bych určitě přidal ještě několik zástupců z Bordeaux, což je ovšem spíš osobní úchylka a většině hostů bude nepochybně modrá lahev krásného vanilkovo-tabákového cru bourgeois Chateau Pontac Lynch z Margaux plně vyhovovat – jenom už se pak na Kopci výš neposunou.

A nezapomenu ani na věc naznačenou už v recenzi od JizniSvah – pokud budete chvilku zvědavě a vyzývavě postávat před vystavenou nabídkou destilátů a obzvlášť významně si prohlížet například tajemnou pětilitrovou lahev stařené zlaté grappy, snadno se podaří zaplést o lihovinách rozhovor s obsluhou – dozvíte se spoustu věcí, ovoníte a ochutnáte i ledacos třeba nečekaného, ale rozhodně velmi zajímavého a domů se vám pocestuje příjemněji i v případě, že to třeba máte o kousek dál než Sirnik.

Restauraci se mi podařilo najít až napodruhé, neboť poprvé mi selhala navigace… Lze tušit, kam mířím. Mezi vilkami u dívčích hradů se na kraji ulice krčí zvláštní budova, můj první dojem byl, že jde o opravenou socialistickou samoobsluhu. Míst k zaparkování je kolem poskrovnu, ale dovedu si představit, že bych si sem zašel na večeři po náročném výšlapu z Radlické ulice. Ke korunované poloze bych dodal snad jen to, že je možná trošku škoda, že okna nejsou větší, výhled z Bellevue by pak měl zdatného soupeře.

Podnik je skutečně malý a rodinný, zdi zdobí zvláštní směsice fotografií rodinné provenience, což má zřejmě asociovat domácí prostředí. Interiér je celkově spíše odlehčený bez zbytečných dekorací, stoly a židle jsou jednoduché, dřevěné, ubrousky papírové, ale nejvyšší kvality. K interiéru jen detail – občas zavanou okénkem z kuchyně výpary jídla, které právě nejíte, což se nemusí každému líbit.

Obsluha byla neutrální, možná očekávám příliš, když se mi líbí úsměv a vstřícný přístup, lehkého úsměvu jsem se dočkal až když obsluha objevila dýško. Kvituji s povděkem ústní nabídku denních specialit, i když bych u rodinného podniku zase asi očekával osobnější přístup. Jinak žádná výhrada ani problém, jídlo dodávali od zmíněného tři metry vzdáleného okénka z kuchyně opravdu rychle.

Jako předkrm jsme si dali denní specialitu, raclette s brambory a okurčičkami, jak to má správně být. Raclette byl připravován „domácky“ tj. šlo o nakrájené kusy rozpuštěného sýra – tipoval bych gruyere – na bramborách, nebylo tedy připraveno tradičním stažením z rozehřátého bochníku sýra, to ovšem není výhrada, jen konstatování. Chuťově velmi dobré s podávanými miniokurkami, spokojenost. Hlavním chodem byl ten nejzvláštnější tatarák, jaký jsem kdy jedl a rozhodně jej mohu doporučit. Maso bylo výborně ochucené, ovšem pozor – zamíchané s majonézou a hoblinkami parmazánu. Nápad nevšední, nicméně zjemňující a umocňující chuť masa, pro milovníky majonézy mlask, pro ostatní mňam! Vedle trůnila směs salátků opět zasypaná parmazánem, příloha byly klasické smažené topinky, nicméně všemi deseti doporučuji místní – snad domácí – chléb s oregánem! K tataráku úžasná kombinace!

Fíkové parfait byla úžasná mražená zvláštnost v malé štíhlé sklence připomínající půlitr na podlouhlém talířku, doplněná skořicovými placičkami spojenými malým kousem marmelády. Chuť byla velice jemná, smetanově fíková, prezentace na úrovni restaurace s trojnásobnými cenami.

Zapomenout nemohu na místní kávu značky Illy, i když průmyslovou, tak připravenou bezchybným způsobem s dokonalou cremou ve zjevně perfektně čistém stroji. Absolutní jednička s hvězdičkou.

Celkově bych řekl, že restaurace nabízí v jídle vynikající hodnotu, za třetinové peníze jídlo skutečně aspiruje na dotek haute cuisine. Dojem kazí jen drobnosti, jako je úsměv na tváři obsluhy a nejlevnější papírové ručníky na toaletách…

V předvečer svátku svobody a demokracie nastal v Praze dopravní kolaps, nedalo se dostat téměř nikam, natož Na Kopec. Když však máte nejen hodné, ale i chytré kamarádky, prokličkujete Smíchov, Motol i Radlice a dorazíte Na Kopec dříve než všichni ostatní. Dorazily jsme v 19.15, tedy 15 minut po ohlášeném čase rezervace a přesto jsme byly mezi prvními hosty. Omlouvat za zpoždění jsme se nemusely, obsluha dobře věděla, že autobusy se přes zácpu nahoru nevyškrábou a pokud řidiči osobních vozů neznají potřebné kličky, nedostanou se nahoru ani oni. Během dalších 15 minut dopravní kolaps zkolaboval, vše se rozjelo a v 19.30 se začala restaurace plnit až byla do několika minut plná k prasknutí. Složitá situace pro kuchyň i obsluhu, kterou obě tyto složky zvládly na výbornou.

Tenhle podnik bych popsala jako přátelsky neformální, mají tu čisto a uklizeno, ale ne přezdobeno a přeškrobeno, prostě asi jako když jdete na návštěvu k někomu, koho máte rádi. I v létě dávám přednost sezení uvnitř, na zahrádce totiž není taková atmosféra, ale zase je to šance najít místo v pravidelně zaplněném podniku. Jo a tady se nekouří!

I obsluha koresponduje se shora uvedeným popisem, je milá a nic není problém. A když přece jen není všechno dokonalé, snadno jí odpustíte, tak jako byste se přece nezlobili na návštěvě u přátel. Těžko se zlobit na někoho, kdo se očividně snaží o vaši spokojenost, za případnou chybu se omluví a po té se přijde znovu zeptat, jestli už je vše v pořádku (více se dozvíte dále).

Podzimní menu je pecka, přestože je stručné, mám s výběrem problém, protože bych chtěla všechno. Naštěstí se my holky, co spolu chodíme, také o všechno dělíme. Jako předkrm jsme tedy sdílely vitello tonnato, cibulačku a malou porci mušlí na víně s hranolky. Vitello tonnato bylo jediné, co mě tu zklamalo. Maso bylo dobré, šťavnaté a růžové, ale omáčka na něm plnila pouze úlohu dekorace, bylo jí málo a byla dost nevýrazná. Pokud jde o tento pokrm, souhlasím spíše výjimečně s názorem MUDr. Macka, maso musí být omáčkou zcela zalité a v té by mělo několik hodin ležet, aby do něj omáčka pronikla. Prosím o nápravu. Cibulačka byla tmavá, hustá, s výraznou chutí vína a směle by mohla vyzvat na souboj sokyni z Café Imperial, i když pro mě zatím Imperial v této disciplíně o maličko vede. V čem ale Kopec překvapil na celé čáře byly mušle. Omáčka, ve které se koupaly byla prostě nad jiné konkurenční vynikající, také v ní bylo hodně cítit bílé víno a k tomu řapíkatý celer. Symbióza chutí byla doplněná křupavými hranolky a domácí majonézou.

Pokud jde o hlavní jídlo, nemám příliš na výběr, miluju zdejší tatarák, pro tu kombinaci s parmazánem, pro majonézu ve vaječné skořápce, a pro další tajné ingredience, které z něj dělají nejlepší tatarák, co znám. V nabídce je s bramborovými hranolky, ale vždy se zeptají, jestli nedáváte přednost topinkám. Já volím jako přílohu bramborové chipsy, co tu dávají k předkrmovým smaženým jalapeňos. Zkuste o ně požádat, obsluha vám s úsměvem sdělí, že to není žádný problém. Po dobu platnosti aktuálního menu, ale budu muset někoho přemluvit, aby si dal se mnou tatarák jako předkrm a já mohla vyzkoušet mušle v některé z dalších omáček – s provensálskou nebo s crème fraîche, hrozně mě to láká.

Našlo se i místo na dezert a tady přišlo malé zaškobrtnutí. Dala jsem si domácí čokoládový „Vahlrona dort“ s pistáciovou zmrzlinou. Vypadal jako takový ten teplý čokoládový dortík, co už nějakou dobu hodně frčí, jenže byl úplně studený a nebyl ani trochu dobrý. Chtěla jsem ho nechat, ale protože tady se nebojím ani reklamovat, zeptala jsem se obsluhy, jestli má být skutečně studený nebo se někde stala chyba. Slečna mi potvrdila, že dortík má být teplý, omluvila se a po chvilce přinesla úplně nový a po další chvilce se přišla přesvědčit, jestli tentokrát už to bylo v pořádku (a bylo). Takže ano, chybička se může vloudit, ale když se umí napravit, není nač a proč se zlobit. Vlastně to byla pozitivní zkušenost.Příště si dám ale domácí sorbet, který jsem měla možnost ochutnat. Mangový a citrónový, oba s výraznou chutí jsou ideální lehkou tečkou za výbornou večeří.

Kávu tu dělají Illy, espresso bylo slušné, na cappuccinu mi vadila hodně bublinkatá pěna, přimlouvám se opět za nápravu, tady je to prostě škoda.

Zbývá zmínit zdejší vinný lístek, který potěší nejen dobrým výběrem, ale také přiměřenými cenami. Ležák od Staropramenu také neurazí a žádost o vodu z vodovodu tady nikoho nezaskočí.

Na Kopec jsme se nevypravili v úplně nejvhodnější dobu. Hlas v telefonu se při rezervaci ptal, zda “jdeme na tu husu”, a tak nám secvaklo, že jsme měli vybrat jiný den, než právě 11. listopadu – na husu jsme totiž nešli. Šli jsme ochutnat zimní verzi místního jídelního lístku. Není to skvělé, že tuhle hospodu můžete ochutnávat co čtvrt roku znova? Nakonec jsme u termínu zůstali a řekli si, že si dáme, na co budeme mít chuť, a že Na Kopci by koneckonců bylo večer narváno tak jako tak, husa-nehusa.

Ten hranatý ošuntělý barák s připojenou trafostanicí 2079 mě nepřestane překvapovat. Sice po několika návštěvách už netrpím syndromem “to přece nemůže být ono”, ale údiv přijde vždy – a přiměje člověka co nejrychleji zamířit dovnitř, kde provozovatelé zútulnili interiér tisícovkami rodinných fotografií na zdech a dřevěnými stolky se svíčkami. Přišli jsme brzy, husí šílenství dosud nevypuklo, čili jsme byli usazeni do zatím prázdné místnosti (vedle připravený stůl pro 12 osob se měl zaplnit až později). Usměvavá servírka nás uvedla ke stolu, a když jsme se uvelebili, zeptala se, zda si dáme aperitiv. Odmítli jsme a požádali zatím jen o karafu kohoutkové vody. O chvíli později se u stolu objevil zkušený číšník s jídelními lístky, přivítal nás a v úvodu představil svatomartinské menu. Nenechal se zmást tím, že kvůli němu nepřicházíme, a nabídl, že můžeme svoji volbu některými položkami z husího menu doplnit, pokud nás zaujmou. Pak se zeptal, zda si dáme aperitiv. Odmítli jsme znovu a pustili se do vybírání.

Objednávku přišla přijmout servírka (jiná, než ta úvodní). Jako jediná z obsluhy měla oblečenou černou halenku, nikoli stejnokroj v podobě bílé košile s decentním černým proužkem – možná se tedy zaučovala, nebo to šéfovala, kdo ví. Objednali jsme jako předkrm svatomartinskou zvěřinovou paštiku a gratinovanou cibulačku, jako hlavní jídlo pak vepřovou panenku s houbovým ragú a omáčkou z portského vína a striploin steak s béarnskou omáčkou a grilovanou zeleninou. Nemohli jsme si k tomu odpustit svatomartinské víno – modrý portugal ze sklepů pana Bízy z Čejkovic. Objednávku jsme lehce zkomplikovali: za prvé jsem chtěla připravit panenku v poloviční porci, pokud to bude možné, aby se do mě pak ještě vešel dezert (což servírka komentovala nejdřív tím, že to asi nepůjde, a pak tím, že se v kuchyni zeptá, ale rozhodně to nebude za poloviční cenu), a za druhé jsme chtěli víno nalít do půllitrové karafky (na což servírka uvedla, že standardně nalévají 1,5 dcl a že to teda zkusí, ale neví).

Sotva jsme začali navzájem uzavírat sázky, jestli nám projde spíš poloviční porce, nebo spíš půllitr vína, zjevil se u stolu mladý číšník (jiný než ten s jídelními lístky) a přinášel amuse bouche: kolečko zvěřinové klobásy naservírované na obdélníkové skleněné mističce, kde bylo ležérně opřené o noček z lilkového kaviáru. Jak, proboha, američtí vědci přišli na to, že nejvíc sexy povolání je architekt? Chlap musí držet v ruce jídlo! Zvěřinová klobáska byla esence masité chuti, lilkový kaviár byl spíš méně výrazný, ale rozhodně nasadila amysbuška laťku večeře hned na počátku pěkně vysoko.

Sotva jsme dojedli, zjevila se usměvavá servírka (ta úvodní) a nalila víno: pěkně 1,5 dcl pro každého, bez dalších komentářů. Usoudili jsme tedy, že půllitr neprošel, a s napětím očekávali první chod. Zvěřinová paštika obalená slaninou měla hrubou, domácí strukturu a chutnala po mase a bylinkách. Cibulačku umějí podle mých představ udělat pouze tady, Na Kopci – jedná se o hustou tmavou polévku ze zkaramelizované cibule, decentně dochucenou tymiánem, se sýrovým toustíkem na hladině. Mňam. Hlavní chod pak přinesl mladý číšník a opět bez komentářů nám je předložil. Tady už jsem ho nenechala odejít mlčky a zeptala se, zda je porce vepřové panenky poloviční. Sice nevypadala, ale číšník si byl jistý, že se skutečně jedná o zmenšenou porci. Vepřová panenka byla křehká, s růžovým středem, při krájení se jen rozpadala. Naprosto mě ale dostalo houbové ragú, které se vyznačovalo tak intenzivní chutí hub, že snad ani samotné hříbky tak výrazně chutnat nemohou. Co se týče striploin steaku, byl připravený přesně podle objednávky, medium rare, dobře okořeněný, ale silný tukový okraj byl spíš šlachovitý než tukový, a tedy místy neukrojitelný/neukousatelný. U omáčky Béarniase jsem žila v domnění, že se jedná o máslovo-žloutkovou omáčku, zdejší béarnská byla spíš hnědá a s chutí masové šťávy, to ale mohlo být způsobeno přílohovou grilovanou zeleninou. Ochucení jídla bylo každopádně vyhovující.

Servírka, která sklízela ze stolu (opět černá strana síly), se nezapomněla zeptat, jak nám chutnalo. Kromě obligátních pochval, které si kuchař rozhodně zasloužil, jsme zmínili i obtížnou porcovatelnost steaku. To je ale, jak jsme se vzápětí dozvěděli, charakteristická vlastnost tohoto druhu steaku – jinými slovy, tak to má být. Inu, nevím, školy na to nemám, ale když už se kus steaku nedá jíst, nebylo by hezké, kdyby na to personál upozornil předem, nikoli potom?

Dezert byl příjemnou sladkou tečkou: u švestkového crumble mě mrzí, že bylo k dispozici jen na Martina a není součástí stálého jídelního lístku (usměvaná servírka ale slíbila, že na to může dojít). Kombinace sušených a čerstvých švestek a vlašských oříšků, vše zapečeno drobenkou a servírováno ještě horké s kopečkem oříškové zmrzliny navrch – podle popisu mě nenapadlo, jak skvěle to může chutnat, ale nakonec to byl možná nejzajímavější prvek celé večeře. Sladkost a hutnost sušených švestek se dobře hodí ke šťavnatosti a mírné kyselosti těch čerstvých a tón oříškové chuti to svojí nahořklostí celé jemně dolaďuje. Fíkové parfait bylo taky parfaitní, chutnalo po čerstvých fících a smetaně a servírováno bylo ve vysoké štíhlé sklínce s plátkem čerstvého a plátkem sušeného fíku. K zakousnutí byly na talířku i dva skořicové chipsy. Oba dezerty, přestože byly mražené / se zmrzlinou, mi připadaly jako krásná ukázka sezónní kuchyně – zkrátka symbolizovaly zimní chuť líp než svařák. Káva byla o poznání méně sladkou tečkou. Na cappuccinu byla pěnová čepice vidět už z dálky a káva jako taková mi připadala nahořklá. Příště tedy raději čaj, nebo možná čokoládu.

V této restauraci vám účet větší díru do peněženky neudělá – za menu o třech chodech, víno a kávu jsme zaplatili 1200 Kč (včetně spropitného, ve dvou lidech). Účtenku jsme zkoumali spíš z toho důvodu, abychom zjistili, jak se obsluha vyrovnala s naší netradiční objednávkou. Kohoutková voda je samozřejmě zdarma, víno bylo skutečně napočítáno jako dvě sklenky a moje poloviční vepřová panenka byla na účtu uvedena jako kuřecí piccata (jinak asi nebylo možné sníženou cenu do účtu zanést), takže se po rychlém vydělení ukázalo, že zmenšená porce stála cca 89% celkové ceny.

Celkově musím říct, že jak Kopci nezávidím polohu zcela mimo civilizaci a exteriér bývalého výměníku, závidím mu kuchaře. Dokáže z každého talíře udělat umělecké dílo nejen vizuálně, ale především chuťově. Kombinace, které v menu najdete, jsou nápadité, neotřelé, a každý čtvrtrok máte nárok na nová překvapení (a zklamání – protože cibulačka bude zase až napřesrok). Místní chef dokáže dostat chuť i z houby. Chápete? Z houby! Nevycházím z údivu.

Bohužel, nevyhovuje mi přístup, kdy se o náš stůl (o moji večeři!) starají všichni členové personálu najednou. Nemohu se zbavit dojmu, že si informace mezi sebou nepředají a že se musím znovu ptát či si ověřovat věci, které už jsem jinému číšníkovi či servírce jednou řekla. Přitom si Kopec ke svým detailně propracovaným talířům rozhodně zaslouží i detailně propracovanou obsluhu. Protože ale konceptu téhle restaurace věřím, rozhodně jim dám z šanci i příště (a pak znovu a znovu – já se znám…)

Hned zkraje musím uvést, že Na kopci je moje srdcovka, nejoblíbenější restaurace v Praze.
Stále si pamatuji, jak jsem tam přišel poprvé, na jaře roku 2009. Již v první chvíli mě zaujal interiér. Kombinace dřeva a fotek na zdi působí vřelým rodinným dojmem a je jedním z pilířů atmosféry podniku. Ta je dotvářena obsluhou. Do té doby jsem nezažil, aby číšník dokázal tak poutavě a s úsměvem popsat jídlo a vhodně doporučit víno. K jídlu jsem si tenkrát dal silnou cibulačku a specialitu a trvalku podniku – Tatarák Na kopci. Předtím jsem tatarský biftek neochutnal, takže jsem neměl možnost srovnání, ale ze svěží a kořeněné chuti jsem byl nadšen. Líbilo se mi smíchání syrového masa s nakládanými okurkami, jemná konzistence této hmoty; a chutnaly mi i hranolky s dresinkem. Navíc jsem jako začátečník ocenil, že si tatarák nemusím sám připravovat.
Tehdy jsem odcházel nadšen, z příjemné restaurace, s vlídnou obsluhou a velmi dobrým jídlem za výhodnou cenu. Od té doby jsem na Kopci byl.. snad patnáctkrát. A ze dříve zmíněných superlativů snad jen v jedné oblasti došlo ke změně, ačkoliv malé. S každým dalším jídelníčkem je Kopec o něco dražší. Ne že bych to nechápal, jen mě trochu mrzí, že je pryč doba předkrmů za 80 (nyní 120) a hlavních jídel za 180 (nyní 220–250).
Nicméně, jídelní lístek Na kopci mě fascinuje. Do tak malého počtu jídel se vejde pestrá směs chutí, od těstovin s mořskými plody přes steak až po zvěřinu s knedlíky. Zatímco většinou si vyberu styl kuchyně, na kterou mám chuť, a pak konkrétní podnik, na Kopec chodím kvůli samotné restauraci a jídlo řeším až tam. Nemá smysl se rozepisovat, jaká všechna jídla jsem vyzkoušel, kromě tatarského bifteku mě tam nadchla např. vepřová panenka se špenátem, uzený losos nebo creme brulée se širokou křupavou krustou. Ovšem při všech těch superlativech bych měl varovat – většina jídel, co jsem tam ochutnal, patřila do kategorie „velmi dobrá". 5* gastronomických orgasmů jsem tam moc nezažil. (To jen aby někdo neměl přílišná očekávání…) Zlatou tečkou večera pro mě bývá sklenka některého z letitých rumů, opět za výhodnou cenu (o 1/3 levnější než "dole“ v Praze). A pak cesta nazpět a výhled na noční Prahu ze schodů Koulka.

Na Kopec jsme během posledního půl roku zavítali celkem třikrát. Naposled dokonce autobusem, což bylo překvapivě jednoduché, a padá tím vzdálenostní bariera.

Poprvé jsem byla poněkud překvapena pohledem zvnějšku, ani v nejmenším nenaznačuje, jaké poklady se ukrývají uvnitř. S koloritem obchodu s potravinami vedle toho asi moc udělat nejde, ale letní zahrádka by určitě lehké úpravy snesla.
Interier působí útulně a sic pravidelně se opakující fotografie, při každé návštěvě objevíte něco nového. Nařízené nekuřáctví je příjemné, můžete tu strávit hodiny bez pachových stop na oblečení. WC poskytuje potřebné čisté útočistě, nicméně umístění ubrousků do košíku mi z hlediska nutnosti sahat na hromadu mokrou rukou připadá trochu nešťastné. Obsluha je vždy hezky upravená a profesionální, zároveň přátelská. Je samozřejmostí představit denní menu.
Potud si připadáte jako v jakékoli jiné příjemné restauraci.

Samostatnou kapitolou je jídlo. Potěšena předchozími dvěma zkušenostmi (vyhlášený tatarák mě svou jemností a zároveň výrazností odzbrojil, velké plus za perfektně dochucené salátové listy; supreme z kukuřičného kuřete – ještě nikdy jsem v restauraci nedostala stejně šťavnatý drůbeží kousek s tak dokonalou kůžičkou) jsem poslední návštěvu cílila na speciální humří menu. A bylo jedním slovem… aaaach!
Složení: Terina s Humrem s limetovým fenyklem s ořechovým olejem, Humři Bisque s domácí raviolou,
Mangový sorbet se sektem, Humr Thermidor, Mučenková tapioca (cena za menu 960,–). K menu mi byla nabídnuta speciální vína – zvlášť chardonnay s kouřovou až uzenou chutí bylo zajímavě skvělé.
Nic bych nevynechala, obzvlášt fantastický byl bisque – silný a výrazný, lehce krémový s raviolou al dente plněnou krevetkami, jemně posypaný růžovým pepřem. Plná chuť se rozplývala a brala dech. Samotný humr byl plněný mrkvičkou a serírovaný s kousky brambor ve slupce (pevné, osolené), grilovanou zeleninou (křupavá, potěšil chřest i cuketka, jen tam bylo pro mě o trochu více soli) a bešamelovou omáčkou s gruyerem, tím si nejsem příliš jistá. Můj vylízaný talíř a vydlabaný humr mluvili za vše :-).
Zbytek ve zkratce: k terině domácí chléb, kterého jsme se chtěli ujíst, mangový sorbet se sektem lahodně osvěžující, tapiokový dezert ve spojení s kokosovým mlékem a mučenkou až rafinovaný.
Servírovaný pokrm byl vždycky krásný i na pohled.
Pro mě jednoznačně jeden z největších kulinářských zážitků poslední doby.

Nicméně Na Kopci je veskrze jedno, jestli dorazíte na speciální či standardní menu. Ať tak či onak dostanete jídlo, nad kterým někdo přemýšlel, báječně ho uvařil, hezky upravil a s úsměvem naservíroval. To všechno za cenu, která se ve srovnání s radostí způsobenou výše popsaným, zdá být
úplně zanedbatelná. Víc takových!

Podnik jsem pro pracovní oběd zvolil zcela záměrně, nebot' pochvalné recenze se už déle nedaly ignorovat. Dorazili jsme ve dvou úderem dvanácté a nalezli podnik poloprázdný. Nicméně o půlhodiny později už bylo zcela plno. Poloha jistí klidné prostředí a parkování lze řešit v blízkém okolí. Objekt zvenčí příliš nenadchne ale interiér působí velmi přívětivě. Hned při vstupu mě zaujala nekonvenční výzdoba stěn z rodinných fotografií ale také vůně kuchyně, kterou jsem registroval během celé, zhruba hodinové, návštěvy. Nic hrozného, ale odvětrání kuchyně by zasloužilo vylepšení. Potěší samozřejmě nekuřácké prostředí a příjemná, tlumená hudba. Dvě místnosti pojmou zhruba 60 jedlíků a venkovní zahrádka odhadem 20. Z denní nabídky třech hlavních jídel a polévky jsme si nevybrali, takže jsme sáhli po jídelním lístku. Přehledná nabídka méně než tuctu hlavních chodů, salátů a předkrmů po cca čtyřech a dvou polévek nezapře inspiraci převážně jihoevropskou kuchyní. Vybral jsem polévku (francouzská cibulačka, 50 Kč) a teplý salát (salát z chobotnice s fenyklem, 145 Kč). Polévka byla skvostnou ukázkou jak má tento pokrm chutnat a vypadat. Silná chut´ vývaru a cibule, podpořená petrželkou a tymiánem s gratinovanou bagetkou. K polévce jsme dostali i nakrájenou bagetu na stůl. Salát byl povedenou kombinací studeného bramborového salátu s octovým základem v hnízdě z čerstvých lístků rucoly, čekanky a dalších. Hořkost salátu se báječně snoubila s jemnou kyselostí brambor a chutí fenyklu, teplá chobotnice byla měkká a negumová. Můj doprovod zvolil rybí polévku (rybí krém s šafránovým aïoli, 60 Kč), což byla jemná krémová polévka s kousky ryb a mušlemi, jemnou nažloutlou barvou a vůní šafránu. Aïoli je v podstatě tatarské omáčce podobná emulze z česneku, olivového oleje a zpravidla žloutků. Rybí chut´ byla subtilní, celkově velmi vydařené. Grilované tygří krevety (250 Kč) byly velké a perfektně tepelně upravené. Servírovány byly na lůžku z risoto nero, které bylo maličko nedochucené. Konzistence risota byla krémová, ale „al dente“ už bohužel ne. Porce byly střídmé s pěknou prezentací, točené nealko pivo vždy potěší a závěrečná káva značky Illy byla v pořádku. Nepřepálená chut´, hustá crema. Pouze mléčná pěna by zasloužila vylepšit.

I přes polední nával zvládala obsluha vše perfektně, rychle, s úsměvem a znalostí menu včetně přísad. Účet přistál na stole promptně a bez chyb. Stoly jsou připraveny bezvadně, papírové prostírání se v cizině běžně používá i u dražších restaurací. Toalety jsou udržovány v čistotě, nechybí mýdlo a ručníky, nicméně by neškodilo zauvažovat o jejich revitalizaci. Návštěva mě celkově velmi uspokojila a určitě sem zavítám znovu.

Na Kopec jsme se vydali v deštivém všedním večeru. Trefit tam sice byla trochu kovbojka, ale dokázali jsme to a určitě se to vyplatilo. Prostředí s tapetami z fotek patří k těm originálním, i ta velká plechová trubka na stropě tam sedí. Podobné trubky mají hosté možnost obdivovat i na toaletě, kde ale nejsou tak citlivě zasazeny do interiéru ;-)

Ale zpět ke stolu. Na úvod večeře jsme dostali amuse bouche: zvěřinovou paštiku s kouskem nakládaného hříbku a brusinkovou zavařeninou. Paštika byla hezky růžová a o něco méně tučná, hříbek byl krásně pevný a kyselý. Jako předkrm jsem si vybrala denní specialitu, španělské mušle. Byly perfektně doměkka upravené, omáčka byla hlavně z másla a bílého vína s trochou čerstvých bylinek. Spolu s mušlemi je na talíři pořádný kus citronu a trocha míchaných listových salátů. Z těch jsem nejvíc ocenila rukolu, která se k mušlím bezvadně hodila. Mušle pro mě byly jedním z vrcholů večera. K předkrmům jsme dostali ošatku bílého chleba – ten byl standardní, neurazí, nezaujme.

U ostatních se mi ještě povedlo ukořistit kousek obalované jalapeňo papričky plněné sýrem (chutnala jako smažák s drobným náznakem papričky, ale nepálilo to vůbec) a hráškový krém se slaninou. Ten byl krásně hladký a skvěle ochucený.

Jako hlavní chod jsem si vybrala striploin steak s mandlovými kroketami a zelenými fazolkami. Objednaný byl na medium rare, ale byl úplně rare, což mi moc nevadilo. Co mě ale překvapilo, byla poměrně značná tuhost masa i při takhle skromné tepelné úpravě. Samotný steak byl minimalisticky ochucený a syrová chuť z něj trochu trčela. Kolem a kolem, tomuhle chodu pro mě kralovaly lusky cukrového hrášku ve směsi s fazolkami, samotný steak byl jenom ok.

Kamarádi si dali hovězí tatarák s topinkami. Byla ho velikánská porce, kterou do sebe měli problém dostat. Trošku jsem si zobla a dostala jsem vánoční reminiscenci – to dochucení, mimochodem výborné, z toho dělá tatarákovou verzi bramborového salátu :-)

Na závěr jsem si dala malé espresso (servírované s konvičkou ohřáté smetany a hořkou čokoládkou Valrhona) a créme brulée. Créme brulée je Na kopci servírované ve velice mělké misce, která dává hodně prostoru skvěle křupavé cukrové krustě. Vlastní krém je jedna z nejsmetanovějších interpretací, jaké jsem kdy měla. Na ozdobu je u dezertu jahoda (velká a ohromně aromatická, kde se takovéhle v září kupují?), physalis a semínka z granátového jablka. Poslední dvě jmenované bych klidně oželela, stejně jako dekorační sypání moučkovým cukrem. Je snad cukrová krusta málo sladká, takže by to chtělo přisladit? Kromě těchhle rýpatelných podružností je to ale vynikající dezert, protože ty podstatné části jsou dotažené k dokonalosti.

V nealko nápojovém lístku mi udělala radost točená Kofola.

Obsluze nelze nic vytknout – slečna byla milá, ochotná, rychlá i informovaná.

Červenec 2010 byl příliš horký na to, aby se člověku chtělo něco kloudného vařit. Čtyřčlenná rodina však něco jíst musí. Zkusili jsme tedy otestovat, jestli se dá chodit do jedné restaurace na polední menu, aniž by to jednoho přestalo bavit. Výsledek ? Málokterá z pražských restaurací může říci, že vás po dvou týdnech finančně nepoloží a zároveň se tam stabilně dobře najíte.
V polední nabídce mají vždy polévku (35 Kč) a hlavní jídlo (100 Kč, ojediněle 150 Kč). Dáte-li si polévku s hlavním jídlem, zaplatíte 110 Kč. Všechny ochutnané polévky byly výborné, byl v nich vždy znát poctivý základní vývar a byly skoro vždy hodně syté. Doporučuji ochutnat hlavně krémové zeleninové polévky. Nejúžasnější byla studená pórková polévka vichyssoise, příjemně sedlo i gazpacho.
Hlavní jídla pokrývala klasiku, jakou je španělský ptáček s rýží, svíčková na smetaně nebo smažený řízek. Poslední jmenovaný byl jediným z pokrmů, který chuťově nesplnil očekávání. Maso bylo rozklepané do mrtva a suché. Nad průměrem naopak vyčníval krásně šťavnatý roastbeef s opečenými brambory a domácí tatarskou omáčkou.

Na Kopci jsme absolvovali větší rodinnou oslavu (vše proběhlo výborně), i romantickou večeři. O jedné z nich bych se ráda rozepsala. Byl to speciální tematický večer s mušlemi „St Jacques“. Mušle přivezli z Francie, sestavili tedy aktuální menu. Já vím, to by mělo být normální, ale stejně, kde má člověk to štěstí ? Jako předkrm bylo carpaccio z mušlí s nitkami červené řepy a bloody mary. Polévka z čerstvých špenátových listů s kousky mušlí. Hlavní chod mušle na špízu společně s miniklobásčičkami a slaninou na hráškovém pyré. Překrásná, ale jednoduchá prezentace, tradičně příjemná obsluha (pan majitel si k vám klidně stoupne a obšírně odpoví na dotaz týkající se vína). Jako dezert – opět sezónní – jahody marinované v šampaňském s domácím mangovým sorbetem. Měli jsme stolek, který umožňoval sledovat pana T. Eliáše při práci. Žádný stres, žádná nervozita, přestože bylo plno, dokonce se stihl i usmát.
Ještě bych se ráda zmínila o ceně. Vím, že nejsou v centru a nemůžou ceny přepalovat, ale jestliže za 2 lidi při výše uvedeném menu plus aperitiv plus láhev chablis plus hruškovice na závěr zaplatíte 2 Kkč, je to podle mého názoru úžasné. A abych nezapomněla, hned jak jsme dosedli, přinesli sami od sebe karafu s vodovodou. Pokud jdete Na Kopec poprvé, budete si muset o ní říci, podruhé už pravděpodobně nikoli.
Prostředí restaurace je úžasně nápadité, čisté a náladu zlepšující. Klidně bych dala známku nejvyšší za originalitu, dám ale o stupeň méně kvůli toaletám, jež by zasloužily obnovu a více průběžné péče.
Na Kopec může s klidem zajít i ten, který si hlídá váhu. Porce jsou totiž přiměřené, nehrozí žádné velké přílohy. Dokonce i sladká tečka na závěr může být lehká (například sorbet). V rámci poledního menu je skoro vždy na výběr velký zeleninový salát s kousky rybího nebo drůbežího masa, což spolu s polévkou úplně stačí. Z klasického jídelního lístku pak lze vybrat Caesar salát (samozřejmě z římského salátu) nebo rybu či krevety.

Přemýšlím, co nového tu napsat o podniku Na Kopci, co už nebylo řečeno v ostatních recenzích. Cestu k nevzhledné stavbě, ve které se jinak vtipně (fotkami personálu z dětství a mládí) vyzdobená restaurace skrývá, jsme si od jejích počátků absolvovali již mnohokrát. A stále se nemůžeme nabažit. Podnik se postupně rozrostl o další velkou místnost a přibyl i personál, ale to základní a důležité zůstalo. Skvělé jídlo za rozumné peníze ve velmi příjemném „domáckém“ prostředí, samozřejmě komplet nekuřáckém. Místo na pohodovou „romantickou“ večeři ve dvou, kam ale třeba zavítá i někdo místní se psem na jedno pivo, aniž by se to vzájemně rušilo. Restaurace, ve které je neuvěřitelně silně cítit, jak to provozovatele baví. Prostě pohoda.

Jídelní lístek se tu pravidelně mění, ale několik hitů zůstává. Je mezi nimi sada předkrmů dle šéfkuchaře, ideální začátek večeře, a pak také výjimečně dobrý hovězí tatarák v čerstvějším stylu, spíše francouzském, žádná utahaná kečupová hmota. Zvládají tu na jedničku i vepřové, ryby a dezerty, ve speciálních nabídkách předvedli, co dovedou s mušlemi, krevetami či humrem. Jídelní lístek je na jednu stránku, z části přizpůsobený sezóně, není nutno číst dlouhý román. Kouknete, vyberete, zbaštíte :-) Jídla jsou chuťově i prezentací nadprůměrná, leckdy skvělá. Občas něco nevyjde na sto procent, ale to všude a zde je to spíš výjimka.

Podnik mne ale baví i díky personálu, přátelský a hovorný když o to stojíte (několikrát jsme si dlouze popovídali o víně, destilátech i restauračním byznyse), ale zároveň profi pozorný a jen v pozadí, pokud se zrovna bavíte sami. Pohoda. Samozřejmě nejlepší to je v případě, že je na place jeden ze zakladatelů restaurace, Honza Turek (zároveň i sommelier zodpovědný za výběr vína a destilátů), ale i ostatní svou práci zvládají dobře.

Vinný lístek Na Kopci není nějak rozsáhlý, ovšem vybraná vína jsou slušná a s rozumnou marží, k jídlu poslouží bezvadně. Hlavně u dražších věcí mi přijde, že si přidávají nějakou tu stokorunu, ale nenajdete tu žádné několikanásobky nákupní ceny jak je obvyklé (například šampaňské Deutz je tu za cenu bezkonkurenční a pokud chcete něco opravdu oslavit, tak do něj jděte bez váhání). Malý zázrak, v Praze. Nebyl tu také problém přinést si vlastní „speciální“ láhev na oslavu narozenin. Krom vín z lístku občas vyloví i něco dalšího, schválně se zeptejte, a totéž se děje i u destilátů. Základ sortimentu je taková celkem obyčejná klasika co mají všude, ale k tomu dokážou nabídnout hned několik specialitek, každou chvilku jiných, co se zrovna podařilo sehnat. Dají přivonět či ochutnat z víc věcí, když se nemůžete rozhodnout. Takhle jsem tam objevil už několik hodně zajímavých nápojů, které by mne jinak nenapadlo zkusit. Docela se divím, že u piva nepřešli na nějaký menší pivovar a stále točí jen základní produkci Staropramenu.

Na Kopci je vždy první volba, pokud se mne někdo ptá, jakou restauraci bych v Praze doporučil. A doufám, že to tak zůstane i nadále. Dost mne mrzí, že podobných podniků není více.

Na Kopec jsme se dnes vypravili po mnohým refenrencích a nelitovali jsme mírného bloudění při jízdě autem. Zarazilo nás pouze, že jsme vstoupili do celkem prázdné restaurace a první otázka zněla, zda máme rezervaci. Tedy na té otázce není nic divného, jen že jsme předtím volali, zda rezervovat a byli jsme ujištěni, že netřeba.
Druhý menší podiv náleží židlím na zahrádce, teď v létě jejich umělý výplet není pro holé nohy v krátkých sukních či šortkách nic příjemného. Sedáky by to spravily.
To vše ale vynahrazuje pozorný servis (navštívili jsme restauraci zátěžově s batoletem, které je ve fázi špinění a rozhazování předmětů) a především vynikající jídlo. Ochutnali jsme steak z hovězího i modrohlava, smažené jalapeňos, tataráček te tří druhů melounů (v denní nabídce), limetkový sorbet. Na kopec se určitě vydám znovu, jídlo je skvělé a vůbec ne předražené. Příjemně překvapily i ceny nápojů, které jsou na zcela normální úrovni – je vidět, že restauratér nemá potřebu se v nápojích na hostech nějak „zahojovat“.

Na Kopci patří mezi mé oblíbence, a byť to nemám z Dejvic úplně za rohem, je to pro mě jedna z nejčastěji navštěvovaných restaurací. Představuje totiž přesně ten příjemný mix dobrého, nepřekombinovaného jídla, obsluhy hodné toho jména a naprosté absence snobství, na který máte chuť jen tak večer po práci nebo cestou na nedělní výlet (od června ovšem výlet bude muset být sobotní, neb v neděli bude zavřeno).
Jejich tatarák (míchaný s cornichons, kapary a dijonskou hořčicí) s fantastickými hranolkami a majonézou si všeobecnou chválu opravdu zaslouží. Určitě by neměl zastiňovat ostatní položky z menu, např. dobře připravené ryby (aktuálně modrohlav vystřídal pstruha a je to stejně kvalitní útočná formace) nebo vepřovou panenku s krásně rustikálně vyladěnou kombinací brambor se slaninou, tymiánové šťávy a špenátu (který jsem jedla předkrmovým příborem, neb ho za a) neodnesli za b) jsem někdy velmi roztržitá). Z předchozího menu dodnes láskyplně vzpomínáme na tlačenku z chobotnice – plátky chapadýlek s malým salátem a gazpacho dresinkem byly fresh, sexy a měly ksicht. Nemravně lahodné (smetanové a bohaté) je i jejich creme brulée – osobně bych ho asi radši ve vyšší mističce, ale to fakt prudím. Originální a zábavná je kombinace limetkového sorbetu, sektu a rozmarýnového chipsu (aka „ženský dezert“, jak říká přítel), v němž pichlavost citrusu a bublinek vyrovnává jemňoučká sladkost rozmarýnové tuile. Škoda jen přílišného množství kandované limetové kůry ve zmrzlině, které ji dělá dost hořkou. Oceňuju i místní dobrou bagetu jako couvert a maximální snahu personálu vyjít vstříc (naposledy pětiminutová debata o teplotě, perlivosti a objemu objednávané minerálky, někdy jsme prostě k sežrání). Interiér je díky fototapetě s obrázky z života majitelů velmi konverzacetvorný, neboť i ve vašem okolí se patrně v sedmdesátých letech vyskytl tenhle příšerný knír či zvonáče. Břízolitově hranatý exteriér je podobnou slepou vývojovou větví normalizační estetiky jako zmíněný knír, ale nenechte se odradit. Velmi slušné jsou rovněž ceny vína a Champagne – je radost narazit na restauraci, která nedělá z hostů blbečky supermarketovým Bordeaux s marží 5.

Na kopec jsme se vypravili pěšky od tramvajové zastávky Laurová. Procházka mezi vilkami nás příjemně naladila. Přesto musím přiznat, že bez předchozího doporučení bych restauraci v těchto místech nehledal.

Pozdě odpoledne nebylo v podniku příliš plno. Obsluha byla v tom nejlepším slova smyslu žoviální – přátelský a velmi vstřícný přístup, pozorný servis, ochota poradit s výběrem, automaticky prezentovaná nabídka aktuálně čerstvých jídel. A přestože tou dobou se ještě na zahrádce neobsluhovalo, dostali jsme vyjímku.

Vypravili jsme se Na kopec hlavně za chřestem. Marinovaný chřest s kousky lososa byl na úvod skvělý – lehký a chuťově jemný. Chřestový krém byl výraznější, ale i tentokrát šlo o lehké a citlivě ochucené jídlo.

Mořský vlk, kterého jsem si objednal, byl uvnitř plněný plátky rajčat a olivovou tapenádou. Velice svěží a čerstvá chuť ryby tak dostala zajímavý doplněk, který ji nepřebíjel a spíše přihrával. Jako příloha velmi dobré opečené brambory.

Jako dezert jsem si dopřál koláč s jablky, který podávají s troškou crème fraîche a vanilkové zmrzliny (obojí bokem). A byl jsem nadmíru příjemně překvapen – i tady vystupovala do popředí čerstvost a jednoduchost.

Porce jsou střídmé, prezentaci na talíři zajímavá. To vše za velmi dobré ceny a s úsměvem.

Do restaurace Na Kopci jsem šla poprvé na doporučení pana Cuketky. Exteriér budovy (nehezká šedivá kostka) mě trochu odradil, ale to co mě čekalo uvnitř to mnohokrát vynahradilo. A od té doby mě poměrně časté návštěvy jen utvrdily v tom, že tahle poctivá domácká nekuřácká restaurace s milou obsluhou a výborným jídlem je takový malý drahokam mezi pražskými restauracemi.

Restaurace nabízí v přehledném menu českou kuchyni obohacenou o různé nevšednosti, sezónní produkty tak pohled za naše hranice, aniž byste měli pocit nějaké přeplácanosti. Všechna jídla jsou připravovaná s láskou k oboru a chutím zákazníků. Jídelní lístek se mění zhruba po třech měsících, ale některé stálice prochází napříč. Mezi ně patří vlastní úprava „tataráku“ podávaného jak s topinkou tak i hranolky.

Vždy skvěle naladěná obsluha dělá co vám vidí na očích, ale zároveň se pokouší dovést vás o další kus dál. Jakmile začnete chodit pravidelně, budou si vás hýčkat. Obsluha se vyzná i ve víně, a tak si můžete nechat poradit co a k čemu pít. Cena vín je v příjemném poměru a rozhodně nijak nepřeplácíte.

Do restaurace Na Kopci jsem se vypravila na doporučení známých. Protože je mimo všechnu mě běžně dostupnou civilizaci, pojala jsem návštěvu restaurace jako součást pozvání na výlet. Pražským Semmeringem na severní nástupiště Smíchovského nádraží, poté strmě do kopce (aha, odtud asi název), oběd v restauraci a pak pokračování na nedaleký Děvín s krásným výhledem na Prahu se zákruty Vltavy.

Jediný moment, kdy jsem zapochybovala o správnosti plánu, byl ten, kdy jsem restauraci poprvé zahlédla zvenku. Nachází se v objektu, kde za socialismu zřejmě bylo místní smíšené zboží a chce to zahodit všechny předsudky a vejít s vírou, že uvnitř bude dobře. A také bylo. Nabídka v jídelním lístku lákavá, bez problémů si vybraly i děti (neteř a synovec, které jsme s sebou vzali), nebyl problém prohodit přílohy, nebyl problém uzpůsobit porci, nebyl problém vůbec nic – obsluha byla usměvavá a naprosto vstřícná.

Na otázku, kam v Praze za dobré peníze na dobré jídlo, existuje jedna univerzální odpověď – Na Kopec. Kdyby tenhle podnik nebyl zašitý v takové končině, měli by tu zřejmě beznadějně narváno týdny dopředu.

Na tomhle podniku mám nejradši obsluhu. Ať už narazíte na kohokoliv, je skoro jisté, že se o vás bude skvěle starat. Doporučí, zavtipkuje, bude se vám věnovat, ale nikdy ne víc, než je vám příjemné. Je vidět, že si majitelé pečlivě vybírají, koho ke svým hostům pustí, pokud už tedy rovnou neobsluhuje jeden ze spolumajitelů.

Jídlo si Na Kopci málokdy zaslouží výtku (a vzhledem k cenám by člověk odpustil i více), ustáli i příchod druhého kuchaře, od kterého mi chutnalo snad ještě více, než když vaří spolumajitel. Vždycky mám problém vybrat si z menu, protože nabídka je zajímavá, příznivě naceněná a Na Kopci prostě umí vařit. Zdejším tatarákem určitě nic nezkazíte.

Prostředí je Na Kopci útulné, rodinné a vyšperkované fotkami majitelů.

Na Kopci už jsem byl několikrát a ještě nikdy mě nezklamali.
Nekuřácký podnik, výborné jídlo a vzhledem ke kvalitě rozumné ceny, přijatelné jednou za čas i pro mou, nedávno ještě studentskou kapsu, k tomu není co dodat. Navíc obsluha, která se v nabídce vyzná a dovede poradit a doporučit.
Bát se nemusí ani vegetariáni – v lístku sice žádné jídlo pro ně nebylo, ale kuchař nemá problém něco z nabídky přizpůsobit a kamarádka vegetariánka si své risotto velmi pochvalovala.
Asi jediná výtka jsou některé židle v nově otevřené části od vchodu doprava – vypadají, že byly původně určeny na zahrádku před restaurací – svádějí k typickému zahrádkovému posezení v záklonu.