Shrnutí: „Ať už v čase oběda nebo večer, v Mozaice vždycky najdete něco nevšedního na smlsnutí. P.S.: Kuchař propadl přípravě masa sous-vide.“
Po několika úspěšných pokusech s poledním menu, ze kterého jsem vždy získala dojem nápadité kuchyně a pohotové obsluhy, jsem se rozhodla podrobit Mozaiku důkladnému testu: večeři.
Předně mě celkem překvapilo, že se tahle restaurace, důmyslně skrytá v zapadlé Nitranské ulici, v době večeří ve všední den opravdu zaplní, čili naše rezervace – byť i jen pro dva – vůbec nebyla bezpředmětná.
Obsluha se od nás od počátku – úměrně cenové hladině podniku – starala. Tedy, člověk samozřejmě nemůže očekávat, že mu někdo pomůže s kabátem či přidrží židli. Na druhou stranu může bezpečně očekávat, že se číšník usměje či že se servírka přeptá se na spokojenost – a oba to budou myslet docela vážně. Potěšil mě zejména zručný popis chuti jednotlivých nalévaných vín (v Mozaice jsou schopni rozlít po skleničkách nějakých osm druhů a přidávají k tomu i různé speciální nabídky) a ke spokojenému úsměvu mě přimělo i umné předložení dezertního lístku přesně ve chvíli, kdy se nám začala sbíhat sladká slina.
První dojem jsme si udělali podle ošatky z pečivem a už v ten moment bylo zřejmé, že si podnik svůj SCUK-špendlík zaslouží. Sice se nekonalo žádné překvapení z místní kuchyně, ale trio bílé bagety, ciabatty a hlavně tmavého, výrazného žitného chleba jsme si s pažitkovou pomazánkou užili. Ocenili jsme i velmi jemně mletou paštiku z drůbežích jater, doplněnou výraznými, typicky nahořklými brusinkami Jako hlavní chod jsme zvolili ze stálé nabídky hovězí jazyk sous-vide a z denních specialit (cituji) “jehněčí lítko”. Mno, nebudu rozporovat ani anatomickou příslušnost daného kusu masa, ani gramatické znalosti kuchaře, jehněčí (389,–) bylo ovšem připraveno co do konzistence výborně (po žďuchnutí vidličkou maso samo odpadlo od kosti). Samo o sobě chutnalo bohužel výhradně po jehněčím mase a byla bych ocenila výraznější dochucení. Naštěstí byl kolem přílohové křenové kaše nalitý celkem zdařilý silný demi-glace, i když ho mohlo být i víc. Podobné vyznění měl i hovězí jazyk (219,–) – opět krásně měkký ve struktuře a opět nijak zvlášť dochucený. O to zajímavější bylo jak přílohové kroupové rizoto, tak chuťově výrazná dušená kořenová zelenina. Opravdu nás zamrzelo, že se kuchař na těch flákotách nevyřádil trochu víc.
Sladkou tečku za večeří udělaly maliny zapečené s ricottou (možná byly maliny záměrně kyselé, aby se sýrem kontrastovaly, ale osobně bych jim byla cukrem pohrozila důrazněji) a pěna z bílé čokolády (ta byla naopak sladká dostatečně a s temným, mírně nahořklým karamelovým přelivem se hezky doplňovala). Když k tomu přičtu, že cappuccino dorazilo skutečně jen trošku nahořklé a s mléčnou pěnou hlubokou přinejmenším na prst a půl, mám dojem, že má Mozaika na tuhle svoji aktualizaci na SCUKu plné právo.