Shrnutí: „Ze všech českých suši barů s jezdicím pásem se tenhle opravdovému Japonsku blíží asi nejvíc. “
Vyrazit si do Brna a nakonec skončit u suši, kroutíte nevěřícně hlavou? Jen se nesmějte – vám se to může stát taky – a nebude to vůbec špatné. Prosklený výklad Momo Sushi totiž láká potenciální zkazníky už z ulice: přes výlohu je jednak krásně vidět veselý, a přitom decentní červeno-bílo-černý interiér a za druhé – nebo vlastně spíš v první řadě – je vidět taky suši mistr, který připravuje čerstvé rolky a válečky a pokládá je na běžící pás, plný pečlivě vyrovnaných talířků se suši.
V časný pondělní večer (kolem půl sedmé) jsem byla v restauraci úplně sama. Suši specialista si mě nevšímal, a to ani teď, ani později v průběhu večeře, když kolem mě procházel – nejspíš to není jeho role. Musela jsem tedy vyčkat, až se zpoza baru v zadní čísti restaurace vynoří asijská servírka, usadí mě a vysvětlí mi, že dnes mají, jako každé pondělí a pátek, all-you-can-eat akci za 390 Kč.
Vzápětí mi přinesla vlhký ručníček, láhev sójovky Kikkoman, trochu wasabi, bílý i růžový nakládaný zázvor, nalila mi kalíšek čaje (příznivých 10 Kč) a nechala mě mému osudu. Na požádání jsem směla nahlédnout do jídelního lístku, kde Momo uvádí přehled jednotlivých suši i celých setů, a dokonce tu nabízí i několik klasických předkrmů či hlavních jídel japonské kuchyně (gjózu, tempuru, udon, kara age…). Já jsem ale pro tento večer zůstala věrná suši pásu, na němž se to jen hemžilo různobarevnými talířky. Jejich barva za běžných okolností značí cenu suši na talířku, ta se pohybuje od 60 do 140 Kč za jednotalířkovou porcičku. Uvědoměle jsem vyzobala celých osm talířků, abych se přesvědčila, že rýže je uvařená pěkně, nerozvařená, jednotlivá zrnka lepí, ale nematlají se. Ochucení rýže je spíš nenápadné a dává vyniknout chuti samotných přísad. Čerstvého lososa mají hezky jemného, máslového, mě ale spíš oslovily kombinované rolky: ať už ta tuňáko-salátová (dost netradiční kombinace, motaná naruby – řasou dovnitř, s kabátkem ze sezamových semínek), nebo osvědčená avokádo-omeleto-daikonová (sladkokyselý říz naložené ředkve nenápadnou chuť avokáda pěkně doplnil). Na závěrečném talířku jsem vybrala misku se zelenou sladkou krémovou hmotou s tenoučkou krustou, což byla, jak jsem se později od servírky dozvěděla, japonská variace na créme brulee, vylepšená zeleným čajem.
Ve skutečnosti mi ke spokojenosti v celém kaiten-suši chybělo jediné: ta správně rušná, živoucí atmosféra, kdy zákazníci pokřikují na suši mistra, co si ještě přejí umotat, servírky se s horkým čajem musejí mezi hosty pořádně otáčet, cinkají skleničky saké i piva, zkrátka žije to. Možná byla sedmá hodina na skutečné rušno ještě příliš časná, možná se Brňáci už svého suši-vláčku nabažili a vrátili se do starých dobrých pivních hospod. Škoda, suši bar obydlený bodrými Jihomoráváky by se mi líbil ještě o fous víc.