Msnou kavku pro mě objevila kamarádka a konečně jsem se dostala v sobotu k vyzkoušení. Dveře vedou do části s barem. Vlevo je otevřená tmavší místnost, koncipovaná asi jako kavárna díky poházeným novinám, a rovně po několika schůdkách je světle vymalovaná místnost s obrázky chřestu a artyčoků, pro restauraci sexy výzdoba. V rohu je ohrazený dětský koutek a během oběda se zalidnilo třema rodinama. Stoly jsou od sebe vzdálené a pocitu soukromí nic nebrání. Nábytek je tmavší s imitací dřeva a na stolech byla připraveny příbory se sklenicemi.

V době příchodu bylo víc než jen poloprázdno a vybraly jsme si místo ve světlé zeleninové části. Ihned přišla servírka s jídelními lístky. Výběr není dlouhý, přesto jsme si vzaly čas na rozmyšlenou a objednaly čaj zelený. Potěšil mě Dilmah, servírovaný jako káva na tácku s prázdnou 100 ml skleničkou (na použitý sáček?) a bio&fair cukrem. Ten byl zajímavý, nekrystalický, spíš prášek v hrudkách, ale ta chuť. Měla jsem pocit, že jím třtinový cukr s rozemletým perníkem.

Začaly jsme cibulovou polévkou s rozpečenou bagetou. Používají krásný jednoduchý bílý porcelán. Polévka přišla na stůl trochu vlažná, ale rozhodně to byla poctivě smažená cibule se silnou chutí bylinkovo-zeleninového bujónu. U plátku bagety byl použit sýr parmezánového typu (ano,nepoznám, zda grano panado, či gran moravia), ale moc ráda bych věřila rozpečení, kdyby měla bageta ohnědlé okraje, takto podezřívám slečnu mikrovlnku.
Předkrmem byly zapečené žampiony se sýrem typu camembert a niva, česnekovým dresinkem a hlávkovým salátem. Dobrá kombinace chutí, měkké kloboučky žampionů. Já jsem si dala mangoldový salát. Skvělé podzimně-zimní jídlo. Na stůl přišla teplá směs dokřupava vařené mrkve, petržele a řepy s kousky spařeného mangoldu a kyselé okurky se zakysanou smetanou. Klidně bych dal více okurek a chválím dochucení olejem. To nebývá zvykem.

Na závěr jsme si vybraly cheesecake. Byla to spíš variace na cheesecake, ale výborná kombinace sametového krému s kůrou z limetky. Výrazná kyselá chuť limetek. Hutný kousek koláče za 40 Kč určitě stojí za to ochutnat. Přinesené tiramisu bylo zajímavě servírované jako tříkopečková zmrzlina se šlehačkou. Nedůvěřivě jsem rýpla do krému a po jazyce se mi rozlila chuť tuku typu hera. Po čase se dojem ustálil na máslovém krému, ale nic víc. Těsto bylo nacucané kávou, dojem nic moc, zvlášť to nefungovalo a dohromady také ne. Tiramisu to nebylo ani náhodou. Objednaná čokoláda je dobré kakao s poctivou šlehačkou. Cappucino spolustolovnice jsem nechutnala, ale pochvalovala si bohatou mléčnou pěnu. A velké plus je na požádání vodovoda v karafě zdarma. Mohla by být automaticky, alespoň se zeptat.

U obsluhy jsem vnímala trochu prostoje, ke konci jsme už sledovaly čas, zda stihneme odchod za naplánovanou hodinu a půl. Stoly asi nemají striktně rozdělené, protože buď dlouho nikdo nešel a paní uklízela vedlejší stůl, pak když už jsem měly dodobjednán dezert, přišel se zeptat kolega, zda ještě něco nechceme. Placení proběhlo sice s táckem, bankovku nešlo do ubrousku nijak zamaskovat a stejně se zbytek peněz vracel u stolu. Beru, že je to tréninkový program a dávám neutrální trojku.

Neubráním se srovnání s Vesmírnou. Hodně podobná je trpělivost s obsluhou, příjemné ceny a čerstvé suroviny v jednoduchých kombinacích. Kavka má mnohem příjemnější prostředí a pěknou prezentaci pokrmů, je to víc restaurace s teplou kuchyní, ale… ve Vesmírně jsme se nikdy nespletla s výběrem a od restaurace očekávám víc, víc překvapení, něco nového, něco, co nedokážu napodobit nebo je pracné vařit si doma. Recenzi jsem nechala týden odležet, stejně jsem kritická, tak snad další návštěva bude lepší.

Tak na úvod – čím Mlsná Kavka rozhodně není: Není restaurací na romantickou večeři, neboť čtvrtinu lokálu zabírající dětský koutek a štos dětských židliček v rohu vám příliš drsně připomene, kde taky mohou romantické večeře skončit. Není ani dobrým místem na důležité obchodní schůzky, protože zaprášená okna a občas i sklenice na klíčového obchodního partnera velký dojem neudělají. Čím ale Mlsná Kavka je – je místem na poobědvání, ať už se vypravíte s celou rodinou, nebo bez ní.

Servírka, která nás obsluhovala, působila velmi plaše a nejistě. Uznávám ovšem, že moje dotazy byly někdy trochu na tělo (například jaké nalévané víno mají k dispozici, nebo zda je cheesecake pečený či nikoli), a dodávám, že přijetí objednávky i její naservírování zvládla bez komplikací. Stejně tak přiznávám jistou kreativitu, když jsem se ptala na alternativní způsoby přípravy kávy (vymyslela turka). Každopádně předpokládám, že zdejší provoz se čerstvě zajíždí a servis svoji jistotu na place teprve získává.

Nyní ale ke kuchyni, protože za tou jsem ke Kavce mířila především. Jídelní lístek není příliš rozsáhlý, zato je nápaditý a místní chef dokonce slibuje průběžné sezónní obměny. Do začátku jsme vybrali bujón s bylinkami, silný, temný a doplněný opravdu pouze čerstvým pokrájeným býlím. Zpočátku působil nezajímavě, vůní i chutí nás ale obratem ruky dostal – byly v něm znát silné sladké tóny cibule a mrkve a do začátku nás zahřál i navnadil na další chody. Liškové krokety v jídelním lístku trochu klamaly: tam se host dočte, že se jedná o houby obalené v bešamelu a usmažené, ve skutečnosti je to ale bešamelová směs s rozmíchanými kousíčky pokrájených hub rozdělená na kusy velikosti ping-pongáče. Smažené hroudy nebyly ovšem chuťově špatné, rozhodně se vyznačovaly liškovou chutí, byly ale do žaludku trochu těžké, takže jsme uvítali odlehčení hromádkou listových salátů. Tofuburger, skrývající se v pořádné sezamové housce, bohužel sám o sobě nijak výrazně nechutnal, chuť celého jídla utvářely především přidaná rajčata a okurky. A ani saté z tofu mě na zadek neposadilo, smažené kousky tofu napíchané na špejli byly chuťově nepříliš výrazné a dost mastné, podobně jako příloha ve formě netradičně bulgurového nasi goreng. Pochvalu zaslouží arašídová omáčka – dost tekutá na to, aby jednotlivé kousky tofu obalila a dodala jim chuť, a přitom příjemně zahuštěná kousky celých arašídů.

Tiramisu je v Kavce servírováno ve formě oblých vykrájených kopečků a doplněných (pro mě nepochopitelným) kopečkem šlehačky. Piškotová část chutnala pěkně nacucaně po kávě, krémová část byla velmi hutná, tučná, ale chuťově bohužel neurčitá. Káva ve formě espressa i cappuccina naopak dorazila s chutí velmi určitou – hořkou. Škoda, zejména s ohledem na webovou prezentaci, kde se Kavka kvalitní kávou chlubí hned na první stránce. U kávy tedy došlo na přiloženou maličkou čokoládu i na naservírovanou sklenku vody. Mimochodem, kohoutkové vody tady nalijí bez potíží celou karafu od Veolie.

Jak tak zpětně procházím kavčí menu, připadá mi, že se v něm opakují přídavná jména „těžký“, „hutný“ a „tučný“ příliš často, a napadá mě, že nevím, jak to vegetariáni s tou zdravou stravou vlastně myslí.

Zvažuji taky, jestli moje „OK“ hodnocení neutrpělo faktem, že jsme si jako hlavní jídla vybrali chody, které mají být vegetariánskou náhražkou všeobečně známých jídel masitých. Trvám ale na tom, že vegetariánská varianta čehokoliv musí být chutná a zajímavá sama o sobě, což se Kavce zatím daří pouze v přiměřené míře.

P.S.: Při odchodu jsem na nástěnce vpravo ode dveří zaznamenala reklamu na Maitreu. Porovnání těchto dvou podniků mě napadlo už v průběhu jídla a musím říct, že moje přízeň se v tento okamžik jednoznačně kloní ke kuchyni i atmosféře Starého Města. Za odvahu vyvěsit ve vlastní restauraci leták přímé konkurence má u mě provozovatel ale nejhlubší obdiv a velkou poklonu.

Restaurace Mlsná Kavka se podle známé písničky Ivana Hlase nachází přesně na okraji Evropy. Konkrétně na Sokolovské ulici, těsně vedle viaduktu, který Evropu od Karlína odděluje. Já se sem vydal zcela záměrně kvůli osobě šéfkuchaře – Filip Kavka Smiggels před restaurací provozoval vegetariánský catering a já měl před několika lety možnost jeho jídla ochutnat na svatbě kamarádů. Restaurace je kromě svého vegetariánského zaměření zajímavá i tím, že část míst číšníků a kuchařů je „tréninková“.

Restaurace má dvě místnosti, ta od vchodu rovně je světlejší a je v ní i dětský koutek (dokonce mám dojem pořádají i kurzy vaření pro děti), druhá, od vchodu doleva, je tmavší, ale v obou vás nemine puntíkatá stěna s obrázkem buď talíře (vlevo) nebo chřestu a artyčoku (vepředu). Celá restaurace je nekuřácká. Já se usadil v té vlevo a protože jsem tam byl zpočátku sám, přišla mi místnost trochu neútulná, ale to záhy vyřešilo obsazení dalších dvou stolů.

Obsluhující se u mě vystřídali celkem tři, přičemž většinou mě obsluhoval číšník, který očividně fungoval také jako trenér pro pomocné číšníky, ti mi postupně donesli jídelní lístek a pití. Hodnocení obsluhy je v podnicích tohoto typu samozřejmě dost náročné, ale myslím, že 3 body – dobré budou v tomto případě adekvátní – vše jsem dostal včas a s úsměvem, poněkud nejistě, ale přece, mi číšník poradil i s výběrem přílohy, ale přeci jen byla znát určitá profesionální neobratnost (přestože mě obsluhoval hlavní číšník, který by měl své kolegy řídit). Za celou dobu se mě např. nezeptal na spokojenost, při placení mi sice přinesl účet na tácku pod ubrouskem, ale potom peníze nazpět lovil z peněženky přímo u stolu. Takovéto drobnosti by to prostě chtělo vychytat a přidat na jistotě během obsluhy. Skoro to působilo, jako by šlo o jednu z prvních služeb tohoto číšníka, pokud to tak bylo, věřím, že to příště bude na ještě více bodů.

A teď ke kvalitě – menu je poměrně stručné a pestré, navíc je v Praze dost neobvyklé tím, že je vegetariánské a přitom nevychází z indické kuchyně. Podle stránek restaurace by mělo být sezónní a pravidelně obměňované a až na jedinou položku (těstoviny s omáčkou z čerstvých rajčat v lednu) mi takové i přišlo. Já si vybral pro začátek cibulačku (40 Kč), ve které se tak akorát měkká cibule perfektně doplňovala se silným vývarem. Uprostřed talíře ji ještě doplňoval plátek bagety se zapečeným kouskem sýra, další už neopečené kousky světlé a tmavé bagety dorazily k polévce v košíku. Jako hlavní jídlo jsem si dal zapečené čekankové puky s uzeným sýrem (140,–), ke kterým jsem poměrně dost váhal s přílohou – šťouchané brambory (35,–) se nakonec ukázaly dobrou volbou, hodilo by se i pečivo s bylinkovým máslem a asi by mi bývala stačila jako příloha i bageta, která na stole zůstala od polévky. Na závěr jsem potom zkusil dezert a pochopitelně kávu (bio a fairtrade a přepálená) cheesecake měl do amerického originálu sice daleko, ale jinak to byl velmi příjemný kus tvarohového koláče, na kterém bylo jasně vidět, že je vyráběný na místě a nejde o strojový výrobek nějaké velkovýroby. Espresso nejprve dorazilo ve zbytečně velkém objemu (plný demitasse šálek) a naprosto bez cremy s dotazem, jestli to tak může být, že ho kdyžtak předělají, o což jsem požádal. Napodruhé už byl objem správný, ale ani to, ani ukázkový servis se sklenkou vody, čokoládičkou, cukrem a konvičkou ohřátého mléka na kovovém tácku, bohužel nezachránilo chuť, u které tipuji, že vznikla použitím staré a přepražené směsi, což je bohužel problém drtivé většiny bio a fairtrade káv na našem trhu. K nápojům ještě dodám, že tu mají Oranginu a nedělá jim problém vodovoda, na kterou mají připravené karafy od Veolie. Vzhledem k ceně (účet za všechny tři chody +Orangina + espresso byl něco pod 300 korun bez spropitného) je to pro mě za 5 bodů.