Už jen lehce si vzpomínám na mou první návštěvu v restauraci Mimo Město. Tehdy jsem v Kobylisích začala pracovat a najít dobrou restauraci, kam bychom se s kolegy mohli jít občas po práci najíst, se ukázalo jako poměrně velký problém. A pak jsme tak jednou s přítelem šli v chladném večeru ulicí Nad Šutkou a potkali podnik, kterého jsem si předtím nevšimla – asi tam nebyl tak dlouho. Od té doby je Mimo Město oblíbeným místem, kam ráda zajdu, když se náhodou ocitnu v téhle části Prahy.

Restaurace na mě uvnitř působí svěžím, čistým dojmem – zelenobílé zdi, stylové zařízení, novota. Na někoho až příliš, mně se tenhle styl docela líbí (přehlédnu-li židličky, na kterých se nesedí příliš pohodlně) a celkově mi ladí ke způsobu vaření, který zde propagují. Významným plusem pro mě je až nezvyklá čistota, vše se leskne, přesně jak to má být. Rozhodně ale nelze opomenout otevřenou kuchyni, kde vidíte, v jaké fázi se právě nachází vámi objednané jídlo, a můžete tipovat, zda vůně, které se k vám linou, pocházejí z vašeho jídla.

Za těch několik návštěv jsem si oblíbila několik jídel natolik, že si je dávám pořád dokola. Riskuji snad jen v případě hlavního chodu – i když se nejedná o risk v pravém slova smyslu, protože cokoli jsme si tady dali, bylo chutné. A teď konečně konkrétně k jídlu … Jako předkrm jsem si tradičně objednala zapečený kozí sýr se sušenými rajčátky, olivami a toast. Pozor, sýr je opravdu nebezpečně dobrý, a pokud ho jednou ochutnáte, skončíte jako já. Má velice jemnou chuť, příjemně nakyslé aroma, které skvěle doplňují chuťově výrazné rajčata a olivy. Sýr si dáváme s přítelem společně, je ho opravdu velká porce. Jelikož hlavní chody si dávám v restauraci různé, budu směřovat k poslední návštěvě. Naposledy jsem si tedy pochutnala na steaku z lososa s bylinkovým přelivem, losos mohl být možná trochu slanější, ale šťavnatý a rozhodně čerstvý. Přítel si pochvaloval pečené žampiony s paprikami, se šalotkou a bylinkovým máslem. Plus dostal kuchař od přítele za samotné žampiony, měly lehce křupavou kůrčičku, velice dobře kořeněné, pouze tam prý přebývala paprika.

Když jsme očima zabrousili k dezertům, měli jsme jasno – palačinky máme velice rádi a obzvlášť tady chutnají vážně jak v pravé francouzské créperii. Palačinky jsou skutečně lehoučké, s náplní se tady nešetří, kombinace nutelly a tvarohu – delikátní, nakyslý tvaroh skvěle vyvážila sladká nutella a navíc poprašek moučkového cukru. Oceňuji nabídku domácích nápojů a velmi dobrý výběr teplých čajů.
Číšník, který nás obsluhoval, byl pozorný, milý, ale nevtíravý. Jelikož máme malé štěně, obvykle si jí bereme do restaurace, kde to nevadí, s sebou v tašce. Tady nám do telefonu sdělili, že pejsky vítají a okamžitě po usednutí ke stolu se číšník ptal, zda nám má přinést vodu pro pejska. Celkově servis hodnotím pozitivně, naprosto odpovídající typu restaurace.

Na závěr chci říci, že mi je podnik velice sympatický – zejména snahou vařit opravdu z čerstvých a kvalitních surovin. Není to restaurace, kde poznáte nezapomenutelný gastrozážitek, ale podnik, kde se opravdu dobře a kvalitně najíte za lidové ceny. Kéž by takových bylo po Praze víc …

Najít v Praze 8 pořádnou restauraci na večeři není úplně jednoduchý úkol. Vzala jsem proto zavděk SCUKařským tipem na vegepodnik Mimoměsto a zamířila na průzkum. Už při rezervaci, nad kterou se číšník nelíčeně podivoval, jako by nikdy nic takového nedělal, bylo zřejmé, že restaurace je primárně místem pro rychlé obědy. Sídlí v červeném přízemí namodralé kancelářské budovy a interiér je laděn do velmi svěže zelené a bílé. Sedět se tu dá na plastových židlích nebo polstrovaných gaučících bez opěradel – již od začátku vás tedy restaurace mentálně nasměruje: sem nepřicházíte za pohodlím, přicházíte se hlavně chutně a zdravě najíst. Dobře tedy, těšíme se na to.

Když jsme prošli webové stránky, zjistili jsme (a v podobném duchu nás ubezpečil i číšník hned po příchodu), že restaurace asi před týdnem změnila vegetariánskou image na nejen vegetariánskou a rozšířila svůj jídelníček i na ryby a kuřecí maso, prý kvůli poptávce. Nechme teď stranou diskuse o tom, jak dalece si má kuchař nechat diktovat svoji koncepci hostem – a pojďme se podívat, co všechno v Mimoměstě vlastně vaří. Jídelníček tvrdí, že kuchyně čerpá inspiraci z asijských, italských i českých vzorů a že jednotícím motivem je jednoduchost a čerstvost. Čekala bych tedy pár vychytaných lahůdek, které nedají moc práce a se kterými bude host spokojen (zvlášť když se v otevřené kuchyni hemží jeden jediný kuchař). Menu ale nabízí domácí těstoviny, rizota, jídla z woku, mexické quessadilly, saláty, dětská jídla, něco dezertů – celkem dobrých 50 položek.

První zklamání nás čekalo, když číšník odmítl naši objednávku domácí zázvorové limonády s tím, že není zázvor. Naštěstí domácí ledový čaj a horký mátový čaj, které jsme nakonec objednali, obstály také docela dobře. Večeři jsme zahájili rajčatovou polévkou a hummusem s pitou a zeleninovým salátkem. Hummus byl v konzistenci spíš řidší, polotekutý, a dochucený špetkou štiplavé papriky. Olivový olej, který jsme měli k dispozici pro dotažení chuti, jsme nepotřebovali. Doplňková pita rozhodně nebyla domácí, nicméně byla aspoň ohřátá. Hromádce nakrájených rajčat a okurek bez ochucení odmítám říkat salátek – a ne, lahvička s olejem a slánka na stole to nezachrání. O poznání lépe dopadla rajčatová polévka. Také v konzisteci řidší (že by tu měli celého kuchaře řídkého?), měla překvapivě sladkou chuť založenou na osmažené cibulce a česneku a rajčatovou směs používala vlastně jen na doladění chuti, podobně jako bazalku.

Jako hlavní chody jsme zvolili domácí těstoviny (z nabízených druhů nakonec nad papardellemi vyhrály tagliatelle) se smetanovou omáčkou, hříbky a tymiánem a kuřecí terijaki s rýží. Těstoviny působily dojmem ručního válení i krájení, podařilo se je rozválet na tloušťku asi 1,5 – 2 mm a nakrájet na téměř umělecky nepravidelné široké proužky, uvařené byly příjemně do poloměkka. Konzervované houby, které měly smetanové omáčce dodat hlavní chuťový tón, to bohužel příliš nezvládly (za daleko šťastnější volbu bych považovala výraznější sušené), a ani čerstvý tymián se v předávání chutí do smetany nepřekonával, nakonec tedy těstovinová směs působila trochu mdle a nesourodě. Jídlo ovšem hezky zvýrazňovaly pořádné hobliny parmezánu. Terijaki mě překvapilo: kuřecí kousky byly připravené ve sladké terijaki omáčce, ale spolu s nimi i lilek, papriky a další kousky zeleniny, vznikla tedy taková nasládlá “čína”, a nikoli japonský zázrak v podobě křehkých kuřecích kousků leskle lakovaných temnou omáčkou. Směs byla měkká, křehká, evidentně z čerstvých surovin, ale s obecně uznávanou představou terijaki neměla společného nic.

U dezertů jsme číšníka přesvědčili k rozdělení jedné porce borůvkových lívanečků na dvě části, což kuchyně hravě zvládla – co ale nezvládla, bylo připravit vláčné, pěkně nadýchané lívance. Lívanečky byly suché (což neodpouštím ani v zájmu zdravého životního stylu), okořeněné skořicovým cukrem, stranou servírované lesní borůvky chutnaly především kysele a vše zachraňovala jen hromádka jemného tvarohu s čerstvou mátou. K tomu servírované cappuccino a latté trpělo pořádně hořkým shotem espressa.

Nedá se říct, že by místní kuchyně byla vyloženě slabá. Potíž mám ale jednak s tím, že žádné z jídel nebylo právě trhákem (některé kuchařské nápady měly potenciál, některé mi připadaly dost mimo), a druhak s tím, že každé z ochutnaných jídel pro mě patří do jiné hospody. Zatímco rajčatová polévka je z rodinné toskánské taverny, lívanečky pocházejí od nepříliš zručné jihočeské babičky a kuře od studenta, který si právě na kolej přivezl pořádnou láhev s terijaki omáčkou. A mám obavy, že dokud si tohle provozovatelé a kuchaři nesrovnají v hlavě, vymazlené kuchyně se tu asi nedočkáme.

Na závěr jsem si nechala obsluhu – ta byla totiž světlým bodem celého večera. Mladík, který nás obsluhoval, si dával záležet, abychom měli neustále možnost se k jednotlivým chodům vyjádřit, staral se, zda nám něco nechybí, a vůbec působil, že mu budoucnost tohohle podniku velmi leží na srdci. Pokud se ještě oprostí od vysvětlování, že terijaki je se zeleninou, aby to pro hosty bylo pestřejší, a espresso musí být dobré, protože teklo přesně 25 sekund, bude celkový dojem ze servisu ještě mnohem lepší. A až získá na place větší zkušenost, sebevědomí a nadhled, může tuhle polovegetariánskou hospůdku docela rozsvítit.