Domnívám se, že restaurace s největší spotřebou lanýžů a kaviáru na světě by na Scuku rozhodně neměla chybět. Ano, podnik s tímto superlativem se nenachází v New Yorku ani v Moskvě, nýbrž skoro 2500 metrů vysoko, u horní stanice druhé části lanové dráhy Corviglia ve Sv. Mořici. I pokud nelyžujete, je velmi příjemné zakoupit si jednu cestu nahoru a završit zde příjemný den strávený v tomto špičkovém středisku, nicméně rezervujte alespoň týden dopředu. Lanovka bývá ráno v sezóně výrazně přeplněná lyžaři, ale 330 slunečních dní ročně a eklatantní výhled vás bohatě odmění za to utrpení.
Vždycky jsem si říkal, proč Ti švýcarští blázni mají vedle sjezdovky loď a pak mi to došlo – podnik je současně nejvýše umístěným yachtklubem.
Nejprve k prostředí – nejedná se o jeden prostor, nýbrž vlastně o několik podniků – je zde samoobslužná jídelna Bütschella, dále Brasserie s jednoduchými jídly, gurmánská restaurace La Marmite, nově zrekonstruovaný lounge Fät Monk a za slunných dní nejlákavější terasa se sezením v beraních kožešinách.
Věnovat se budeme právě nejlepší z nich, restauraci La Marmite. Kuchyň by se dala označit jako fusion, neboť se na kartě mísí tradiční speciality kantonu Graubünden s italskou a asijskou kuchyní. Absolutní highlight a naprostá povinnost je místní pizza za 54 franků s plátky černých lanýžů na mozzarelle z buvolího mléka s dokonale kyprým a vláčným těstem s křupavými „puchýřky“. Jednoduchá luxusní lahůdka je místní raclette za 225 franků z rozpuštěného švýcarského brie nasládle smetanové chuti a sametové konzistence s pořádnou lžící kaviáru, jehož delikátně slaná chuť esence moře sýr famózním způsobem doplňuje. Vynikající byl rovněž steak z tuňáka za 60 franků s lehounce štiplavou bramborovou kaší ochucenou křenem wasabi. Tuňák byl podle mého názoru snad před úpravou naložený, protože tak šťavnatého tuňáka s nádherně rovnoměrně růžovým masem jsem nikde nejedl a nechápu, jak se jim podařilo takový kousek vytvořit, maso tuňáka mám zařazeno jako spíše sušší. Dezert je možno si vybrat z otevřeného bufetu, já jsem zvolil lehkou pusinku, korunovanou šlehačkou a lehkým, ne příliš sladkým kaštanovým pyré. V prostředí s podobnou atmosférou se nelze vyhnout ve Sv. Mořici všude mocně marketingově podporované Clicquotovic vdově, láhev stojí 133 franků. Vinný lístek uspokojí i nejzhýralejšího snoba, má přes 20 stran a k dispozici je i široká nabídka doutníků.
Obsluha nosí klasické dirndly a měla zřejmě někde na pozadí namontovanou vrtulku, jinak nechápu, jak mohli plnou restauraci (mnoho Rusů) o vánočním víkendu tak snadno zvládat, absolutně nic nám v žádný okamžik nechybělo. Když pak dostanete účet, který by byl relativně vysoký, i kdyby šlo o české koruny a nikoli švýcarské franky, musí být číšník váš kamarád, neboť je to ten, kdo nakonec určuje váš pocit z hodnoty jídla. A host musí prostě odcházet s dojmem, že to za ty peníze bylo výborné. Zde vám ten pocit zaručuji.