V Mash Haně (opravdu se to takhle skloňuje?) jsem v poslední době opakovaně testoval obědové menu. Dopracoval jsem se tak daleko, že mě ze svého stanoviště vítá i Toshiharu Miyazaki, což mi jistě bude závidět coq_au_vin, která dle předchozí recenze tento level ještě nehraje (klid, není to žádné fluidum, jen už pár let nejsem líný se pořádně najíst a tudíž nejsem tak snadno k přehlédnutí :).

Obědové menu je za pevnou cenu 250 Kč a zahrnuje polévku miso a obědovou krabici s bramborovým salátem, rýží, výběrem ze sedmi variant hlavního jídla a dezertem. Součástí obědového menu je plný servis, takže na úvod horké ručníky, smažený knedlíček a na závěr při placení horký čaj. Z hlavních jídel mi asi nejvíce chutnalo tori – grilované kuře v teriyaki omáčce. Maso je šťavnaté, kůže tak akorát do křupava a lehce dochucené omáčkou je kuře v této podobě opravdu lahodná záležitost. Doporučuji ale i buta – vepřové nudličky v sojové zázvorové omáčce jsou chuťově výraznější než kuře. Zajímavý je ten bramborový salát, který zde podávají ke všem obědovým variacím, dokonce i k sushi nebo k nudlím. Nevím, jestli je to vliv české kuchyně na japonskou nebo naopak, ale připomíná mi to trochu vánočního kapra :) Ta japonská verze je chuťově jemnější a neobsahuje kyselé podtóny, které jsou v té české obvyklé. Jistě nelze nezmínit ani dezert v podobě želé, dnes bylo např. z černého rybízu. Má plnou chuť ovoce a mnozí čeští experimentátoři s molekulární gastronomií by byli šťastní, kdyby něco takového vyprodukovali. Nejzajímavější mi na něm ale přijde jeho schopnost se rozkmitat. Prostě si ho dejte kousek na lžičku, zvedněte ji do úrovně očí, držte ruku v klidu a želé se bude přesto třást. Fakt zábava, kdybych nemusel do práce, hrál bych si s tím celé odpoledne :) Kromě zábavného želé musím upozornit ještě na vynikající zmrzlinu z černého sezamu (ta už je mimo rámec obědové krabice), chutná trochu jako nugát, není nijak přeslazená, prostě skvělá věc, kterou jen tak někde nedostanete.

Prostředí restaurace je japonsky střídmé, na zemi dlažba, jednoduché stoly, nijak extra pohodlné židle a lavice, ale nějak mi to k japonským restauracím docela ladí. Chodí sem jíst převážně Japonci, což bych řekl, že je další známkou autenticity a kvality jídla. Také personál je kompletně japonský, domluvit se česky není problém, nijak zvlášť si ale nepokecáte.

Update dojmů z Mashhany – po nedávném obědě se stávají mou novou oblíbenou restaurací.

Lunchmenu v cca deseti variantách za bezkonkurenčních 250 Kč mají v nabídce pořád – za tyhle peníze se takhle kvalitně a dosyta v jiné pražské japonské restauraci nenajíte, řekla bych (i to praštěné running sushi v Palladiu s mikroskopickými kousky ryb je dražší). Dala jsem si lososa v teriyaki omáčce – tenké plátky lahodné ryby s kůží přelité nasládlou omáčkou byly opražené dokřupava, jen mohly být o něco šťavnatější. Přítelovy maki rolky (po 3 ks losos, daikon, okurka, surimi a tamago omeleta) byly čerstvé a kompaktní, byť soustředit se v menu na něco masitějšího a sushi si vybrat spíš ze standardní karty je tu podle mě lepší volba. Součástí obento boxu je ještě směs křupavých zelených salátů se zálivkou ze sezamového oleje, lahodný bramborový salát připomínající ten český, miso polévka (dělají ji tu ze světlé miso pasty) a u většiny kombinací i rýže a trochu nakládané zeleniny. Box obsahuje i sladkou tečku, obvyklých několik kousků ovoce tentokrát nahradilo ovocné želé, jehož konzistence byla představením pro všechny smysly – jednak se samozřejmě skvěle klepalo a vydávalo báječně mlaskavé zvuky, když jsem do něj mlátila lžičkou, jednak se okamžitě po vložení do úst příjemně rozpustilo do sladké černorybízové chuti na jazyku, radostný zážitek.

Protože japonskou kuchyni máme fakt rádi a navíc měli novou neodolatelnou speciální nabídku, objednali jsme si nejdřív ještě omeletu Shungiko Tamagoyaki (110 Kč) – měla dokonale nadýchanou, ještě lehounce tekutou texturu a vyvážené okořenění s rajčaty a listy shungiko (chutí i vzhledem trochu připomínají rukolu) – a Gyutan, tedy tenoučké plátky hovězího jazyka na horké železné plotýnce (160 Kč). U tohoto jídla opravdu doporučuju využít přinesený měsíček citronu, pořádně jím plátky pokapat a chvilku počkat, než se vsákne – citronová šťáva ideálně dotvoří jak chuťovou kompozici charakteristické chuti jazyka s nakrájenou jarní cibulkou, tak texturu masa, které je bez ní tužší. V dezertním menu mají nově zmrzlinu z černého sezamu, které jsem nedávno propadla v nedaleké Katsuře, takže jsme si po veselém želé museli dát ještě druhý zákusek. Kromě zmíněné zmrzliny (Kurogoma Ice Cream, 90 Kč) s hebkou konzistencí a nepopsatelně lahodnou chutí s náběhem do nugátova jsem vyzkoušela Mont Blanc – kaštanové pyré se šlehačkou a kousky celých kaštanů, servírované v oplatkovém košíčku. Porce je příjemně malá a nesladká, chuť kaštanů nepříliš výrazná (což mně osobně vyhovuje, tuhle sladkost jsem zkoušela spíš ze zvědavosti než z nějaké velké lásky k její základní surovině).

Takhle v sobotu přes oběd má Mashhana strašně sympatickou atmosféru – japonské rodinky spokojeně baští svoje obento, děti nekvičí, personál se zdraví s hosty (až na výjimky výhradně japonské) jako se starými známými. Z chladícího pultíku na baru na vás pomrkávají plátky čerstvých ryb a mořských plodů připravené na sashimi, v místnosti panuje příjemný, ale nehlučící ruch podbarvený klasickou hudbou. Restaurace nabíc obměnila interiér, nově se sedí na koženkových lavicích u stolů z tmavého dřeva.

Servis je příjemný, japonský a usměvavý. Vítací paní už nás myslím identifikovala jako opakovaně vrátivší se, což mě v restauraci vždycky hrozně potěší. Některé hosty zdravil i šéfkuchař Toshiharu Miyazaki, tak do téhle kategorie se ještě musím propracovat… O což se – vzhledem ke kvalitě zdejšího jídla a fantastickému plyšovému ovozelu na hraní pro děti a infantilní individua jako já (roztomile věrný pórek, měkkoučké houbičky, banán a zelí s možností loupání!) – ráda budu pokoušet pravidelnými návštěvami.

Do Mash Hana jsem poprvé vstoupil tak trochu souhrou náhod – bylo chvilku po poledni, měl jsem hlad a nevěděl kam poblíž Hradčanské zajít. Nahlédl jsem do menu vystaveného venku, seznal, že ceny jsou poměrně vysoké a chystal se odejít. Ale do podniku právě vcházela skupinka Japonců a další zrovna se spokojeným výrazem vycházela. To mě přesvědčilo.

Z polední nabídky jsem vybral Obento Tempura, v rámci kterého podle menu strávník dostane polévku miso, bramborový salát (!), zeleninu a jednu tygří krevetu v tempuře, rýži a ovoce. Jako neavizovaný a příjemný bonus mi obsluha na úplný začátek přinesla ještě pikantní kuličku.

Jídlo bylo velmi dobré, vše působilo čerstvě – tofu v polévce bylo velmi jemné a pravděpodobně domácí, tempura nebyla zbytečně mastná a vlastně poměrně lehká. Bramborový salát blízký tradiční české variantě byl pro mě v podniku tohoto typu nezvyklý, ale chuťově výborný.

Restaurace byla příjemně poklidná – zařízení a výzdoba jsou v japonském stylu, ale nesnaží se nutně naplňovat stereotypy.

Obsluha byla příjemná, tak trochu tichá, česky se příliš nesnažila mluvit – bylo znát, že klientelu tvoří spíš Japonci a cizinci vůbec, češtinu jsem zaslechl u jediného stolu.

Do Mash Hana se rozhodně vrátím – menu totiž nabízí krom obligátního suši i řadu tradičních japonských jídel, která by stála za vyzkoušení. Návštěva bude muset být brzy po výplatě, ale těším se na ni.

Na to, jak ráda mám japonskou kuchyni, jsem Mash Hanu ´objevila´ vlastně dost pozdě. O to ji mám ale teď radši – a sympatie stouply i poté, co jim přístupovou cestu a první dojem zákazníků zmasakrovala zákeřná Blanka.

Aktuálně totiž k restauraci musíte dohopkat slalomovou dráhou z kamenů, písku a kovových zábran made in Blíže Pražanům. Naštěstí za dveřmi se nachází mnohem klidnější prostředí: malá ´japonská zahrádka´(někdy pravda trochu suchá, zato s gumovými kačenkami) pokračuje hlavní místností s barem a cca 10 stoly, na kterou vzadu navazuje salónek pro asi 20 osob. Restaurace je kuřácká (salonkem si nejsem jistá), ale nikdy nám to při jídle nepřekáželo, stačilo si sednout dál od kouřících hostů. Interiér rozhodně není žádný designový zázrak, spíš jednoduchá jídelna, takže kdybych chtěla dělat dojem na slečny svou jemnou prací s – ehm-hůlkami, vezmu je spíš válet se na tatami do Miyabi. Pro dlouhodobé vztahy a méně náročné partnery je Mash Hana ovšem naprosto esteticky vyhovující.

Menu nabízí spoustu položek (s fotografiemi pro lepší představu) a rozhodně otevře oči všem, kteří si japonskou kuchyni ztotožňují se sushi – mají ho tu taky, a dobré, ale rozhodně v Mash Haně není tím hlavním. Mnohem zajímavější jsou totiž nejrůznější teplé a studené předkrmy, všemožné úpravy mas a ryb a taky nudlí soba a udon. V tomhle ohledu byla nejzábavnější naše úplně první návštěva – hladoví a natěšení (mód barbarský nájezd) jsme si s přítelem objednali množství jídla pro nejméně čtyřčlennou rodinu a všechno během dvou hodin spásli. Na základě toho můžu vřele doporučit (hned poté, co vypijete skleničku švestkového vína umeshu) jak místní miso, tak nakládanou zeleninu asazuke, knedlíčky gyoza, závitky harumaki i wakame salát. Jen tofu s vločkami bonito mi přišlo na středoevropskou chuť poněkud mdlé. (Předkrmy a polévky 70–200 Kč.) Kromě sashimi setu (750 Kč za 15ks) jsme dál vyzkoušeli grilovanou makrelu (hodně propečené filety servírované s kůží, takže se poněkud hůř jedí) a lososa s teriyaki omáčkou, jehož rozpadavost v kombinaci s jemnou nasládlou chutí marinády se nedá popsat slovy. Nejlepší zprávou ale je, že teriyaki lososa si stejně jako maki, tempuru nebo další jídla z lístku můžete dopřát v poledním menu za bezkonkurenčních 250 Kč, a to včetně rýže, bramborového salátu, miso polévky a pár kousků ovoce místo dezertu. A ještě mnohem lepší (to zní jako Horst z teleshoppingu, ale nemůžu si pomoct) je fakt, že tohle menu nabízejí i v sobotu, takže si ho můžete dopřát, i když nemáte to štěstí pracovat poblíž. V případě maki není tolik o co stát, ale Buta, Gyu i Karaage jsou na jedničku a poměr výkon-cena fantastický. Z dezertů rozhodně doporučuji zmrzlinu ze zeleného čaje, patří k těm nejlepším, co jsem kdy ochutnala (90 Kč), jen ji ze mně nepochopitelných důvodů podávají přelitou čokoládovou polevou (ovšem bez problémů ji na požádání přinesou bez). Jelikož stálá nabídka je pravidelně doplněná o speciální krátkodobou, neodolala jsem jednou jahodové pěně – asi ne úplně typicky japonské, ale ještě zábavnější než hentai.

Personál je výhradně japonský, podobně jako většina klientely, což přispívá k příjemnosti a autenticitě podniku. Česky mluví slušně a k tomu je zdvořilý, milý a ochotný, obvykle přichází bez větších prostojů. Milé jsou i tradiční horké ručníky na začátku a amuse-bouche (jakýsi rýžový knedlíček) servírovaná v lasturách ze svatojakubek. Mash Hana samozřejmě není levná restaurace, ale částky v lístku naprosto odpovídají kvalitě – poněkud vysoké se mi zdají jen ceny nápojů (40 Kč dvoudecka coly, malý budvar za 50,–). Kohoutkovou jsem poptávat nezkoušela, vždycky si dávám zelený čaj (60 Kč), který na požádání rádi znovu zalijí horkou vodou.

Možná vás ze začátku překvapí lehce omšelé vybavení, ale tipuju, že chuť vrátit se sem dostanete, ještě než přeskočíte druhou haldu písku na cestě zpátky.