Naší návštěvě předcházela poněkud hektičtější snaha o rezervaci stolu. Telefony neberou vždy úplně pohotově, dovolali jsme se až na pošesté, proto doporučuji se obrnit trochou trpělivosti. Rozhodně se vám vyplatí.

Po příchodu jsem byla popravdě dost zaskočena, prostředí na první dojem trochu ošuntělé a více než skromné. Naopak u baru se mi líbilo, bylo zde podstatněji živo než v přední části restaurace. K mé radosti jsme měli zarezerovaný stůl právě tady. Když se nám podařilo ve 4 lidech nasoukat k vysokému stolku na rozkvrdlané barové židličky, prostor byl sice stísněnější, ale na příjemné a útulné atmosféře to jen přidalo.

Obsluha komunikovala více méně v angličtině, ale spíše se jen zeptala co si dáme. To bylo z její strany komunikace tak vše. Myslím, že do zdejšího prostředí by se více hodila obsluha, která s vámi bude nadšeně debatovat o používaných surovinách a bude se vám snaži doporučit některý pokrm dle vaší chutě. Když mi číšník a barman zároveň donesl mangovou margaritu, svůj mínus jsem mu však hned prominula. Na tak výborný drink jsem snad v restauraci za 99,–kč ještě nenarazila.

Po přistání prvních talířů s burritos, quesadillas a enchiladas se zvedla druhá vlna nadšení. I přesto, že jsme s výběrem jídla stříleli od boku, nikdo neměl snad jedinou výhradu. Jen jsme se shodli, že úpravy tortill, jako je osmažení nebo zapečení, by mohly být upřesněny v jídelním lístku. Ačkoliv jídlu z friťáku moc nefandím, osmažená quesadilla díky své křupavosti a vláčnosti zároveň, u mě jednoznačně vyhrála. Šťavnatá náplň z kuřecího masa, které bylo uvařené a rozebrané na drobná vlákna, mě trochu zasokočila, čekala jsem inzerované mleté. Dochucené bylo ale výborně, mírně pikantní koření zjemňovala zakysaná smetana. Jako přílohu podávají ke každému jídlu kopeček kořeněné rýže a fazolovou pastu s nachos lupínkem.

Las Adelitas je jedno z málo míst, kde za určitou cenu dostanete odpovídající kvalitu. Určitě se vrátíme vyzkoušet další nabídku a pokud se zlepší i servis, nebudu mít žádné výhrady.

Las Adelitas je jedna z pražských jistot, když chcete trochu zapomenout, že sedíte na Vinohradech a představovat si, že jste v nějakém kosmopolitním živoucím velkoměstě. S číšníky se domluvíte nejlépe anglicky – pokud nechcete, aby vám tykali (promiň, promiň, pravil ten náš jako omluvu za dlouhé čekání na jídlo a současně položil na stůl tortilla chips a guacamole.) Však taky kolem vás zurčí především angličtina, je tu slyšet i španělština. Česky jsme ten večer hovořili snad jen my.
Jídlo není nijak ohromující s nějakým finesami, ale je poctivé, domácí a řádně hutné, takže chápete, proč jsou Mexičani většinou pěkně kulatí. Tady vám do burrita nestrčí vysušené kuřecí kousky s trochou ovadlého salátu, náplně mají jak se patří, s kuřecím pěkně uvařeným, šťavnatým, fazolová pasta vedle je taky připravená na jedničku, všechny omáčky jsou domácí. Vynikající je guacamole, enchilladas i polévky. Jediným zklamáním ve zdejším jídelníčku byl pro mě salát, který se až nepezpečně podobal obávané podobě šopáku, známé z českých restaurací. Bez nápadu na drobno nakrájeno a poházeno velkými kusy škrabavé kudrnky. Ještě že aspoň zálivka měla docela šmrnc, i když salát v ní poněkud plaval. Ae možná to tak má být a Mexičani prostě radši smaží kukuřičné placky než dělají saláty.
V Las Adelitas stejně poctivě jako jídlo dělají koktejly z tequily, i když pro mě největší lákadlo představuje limonáda z tamarindu, štědře podávaná v půllitru. Kohoutková voda je k dispozici bez ptaní.
V létě má Adelitas příjemnou zahrádku, počítejte ale s tím, že v natřískaném podniku se může stát, že si na jídlo počkáte, i když čísníci při běhání tam i ven doslova propotili mapu na zádech.

Potřebovali byste vyrazit na dovolenou, ale máte sotva pár hodin času? Udělejte si procházku na Vinohrady (nebo si kupte „parkovačenku“ za 120Kč/2h, protože „modrá zóna), sestupte pár schodů po úroveň chodníku a jste tam.

Dřevěné stoly a židle, trocha těch mexických vzorů a podobizen Fridy Kahlo, docela stísněné prostory. Je lepší udělat si rezervaci, ale pokud ji nemáte a jen trochu to půjde, personál se vás pokusí usadit. Sice možná budete sedět na ne zcela stabilní barovce přimáčknutí u zdi, ale jsme na dovolené, ne?

Neformální obsluha sestávající z několika Mexičanů a české barmanky funguje v takovém tom jižním neuspěchaném stylu, občas mají trochu zmatek v objednávkách, ale vždycky to nějak vyřeší a každý nakonec dostane to, co si objednal. Nejlepší je na ně vyrukovat se španělštinou nebo angličtinou, většinu hostů totiž tvoří cizinci, ale ani s češtinou není problém a vlastně je to legrace.
Host: dám si Micheladu
Mexikánec: ty víš co je to?
Host: jo
Mexikánec: oukej
…
Mexikánec: chutná, jo? dobry?

Jídelní lístek není dlouhý a zaměřuje se na opravdu mexická jídla – tedy různé verze domácích kukuřičných placek nebo pšeničných tortill se všemi možnými masovými i vegetariánskými náplněmi, dvě polévky a dezerty.
Ochutnala jsem Sopa de Champiňones – podle menu to znělo dost divoce, ale byl to výborný silný vývar s plátky žampiónů a kousky loupaných rajčat, velmi příjemně ostrý. Dál jsem měla Tacos Dorados de Papa – tři kukuřičné válečky plněné rozmačkanými pečenými bramborami polité zakysanou smetanou byly křupavé, náplň jemně kouřové chuti, to celé doplněné kopečkem rýže a fazolovou pastou. Ta rozhodně nebyla mým favoritem, ale jen do chvíle, než jsem si dala velmi pálivé Enchiladas Mixtas a pochopila, že fazole zachrání mojí pusu od uhoření.
Zkusila jsem i další jídla, všechna jsou nezvykle okořeněná, maso v náplních je natrhané na vlákna a omáčky často pálí. Všechno je pěkně čerstvé a šťavnaté.
K pití pro jemné dámy doporučuji jednu z ochucených Margarit – jsou sladké, hebké, poctivé (a omamné, ehm), pro pány a drsnější dámy samozřejmě Micheladu – kořeněný rajčatový džus s pivem a lehkým dotekem chilli (na případnou kocovinu z těch Margarit…)

Když nevyrazíte s předem připravenými instrukcemi, budete mexickou hospůdku hledat v suterénu jednoho z vinohradských rakousko-uherských domů jen těžko. Interiér je opravdu skromný – rozvrzané stoly, pár černobílých fotografií na zdech – a trochu stísněný. Sedíte buď namáčknuti na zdi, nebo v cestě číšníkům. To všechno ale spoluvytváří odlehčenou mexickou atmosféru, kterou podpoří i tématická reprodukovaná muzika, autentická obsluha a španělština či angličtina kolemsedících hostů. Zkrátka multikulturní zákoutí uprostřed té nejpražštější Prahy.

S personálem se dá velmi obstojně domluvit česky, dozvíte se i odpovědi na zvídavé otázky, ke kterým stručný jídelní lístek přímo láká (sladkou vodu tamarindo například znáte?), veškerá komunikace s hosty ale působí unaveně a trochu bezduše, chybí úsměv a nadšení, jako bychom byli milióntí zákazníci v řadě a představovat znovu a znovu krásy mexické kuchyně prostě přestala být zábava.

Hned do úvodu jsme si dopřáli skleničku drinku caipirinha po okraj plnou ledové tříšti a svěží chuti čerstvých limetek. Potěšil i jednoduchý předkrm ve formě tortillových chipsů a misky jemně pikantní rajčatové salsy. Burrito al pastor mohlo mít víc náplně a výraznější chuť, marinované vepřové bylo ochucené jen velmi jemně a v silné vrstvě zarolované pšeničné placky se trochu ztrácelo. Lépe na tom byla degustační porce quesadillas: jedna ve vege-stylu se žampiony, druhá kuřecí laděná do rajčat, a vynikala zejména třetí vepřová, ochucená pastou achiote – překvapivá, nevšední a s kořenitou chutí. Oba hlavní chody byly doplněny lžící rýže a temně hnědou fazolovou pastou. Jídlo bylo připraveno z originálních surovin, pečlivě, ale žádný z chuťových dojmů nebyl dechberoucí ani nezapomenutelný.

Večeře v Las Adelitas pro mě byla zajímavou zkušeností – nenapadá mě aktuálně jiný pražský podnik, který by byl tak uvolněný, cenově přijatelný, a přitom natolik stylově specifický a světoběžnický zároveň. V závěru jsem ale odcházela s pocitem zážitku jen docela dobrého, nikoli výborného. Pokud mě chtějí Mexičani svým podnikem uchvátit, budou se muset snažit o něco víc.

Las Adelitas je malá mexická restaurace v nenápadném suterénu pražských Vinohrad. Stolky se tísní ve dvou místnůstkách v střízlivém bílém a tmavě okrovém provedení. Místo je populární, a tak je tu zřejmě vždy plno. Napoprvé jsme se sem nedostali ani přes snahu o rezervaci (byl pátek a bylo už obsazeno). V neděli večer restaurace taky praskala ve švech, večerní rezervaci ale ještě v poledne přijali. Pro milovníky španělštiny je to ideální místo, obsluha většinou ovládá pouze ji nebo angličtinu, mnoho „latinos“ se najde i mezi hosty, což je jistě dobrá známka.

Menu je založeno na tortilách různého zpracování, z kukuřičné nebo (pro většinový evropský vkus asi přijatelnější) pšeničné mouky. Nakonec mě nejvíc zaujal salát s „domácí“ zálivkou a na doporučení číšníka (měl jsem chuť na něco pikantního) ještě enchiladas se salsou verde. V. oproti tomu vybral „aztéckou“ polévku a ochutnávku tří quesadillas: po jedné s houbami, kuřecím a vepřovým.

Největším zklamáním večera byl salát. Jednalo se o plátky rajčat úhledně prokládané tence nakrájeným balkánem, s plátkovanou okurkou po stranách, to vše posypané sekanou petrželkou s červenou cibulí. Zálivka byla vzhledem k slané chuti sýra nevýrazná, oranžová zimní rajčata (kterým říkám tlustokožci) chuti taky nepřidala. Oproti tomu aztécká polévka byla povedená. Obsahovala hojnost masa i tortil, které se kupodivu nerozmočily, možná protože byly osmažené. Dál se v polévce objevil i „tahací“ sýr (trochu mně tak připomněl naši česnečku) a stopa pikantního guacamole. K hlavnímu jídlu mně číšník přinesl enchiladas, ale místo tří tortil politých salsou verde to byla ochutnávková verze s omáčkami verde, roja a mole. Tu jsem si nechtěl původně dát, protože mole obsahující čokoládu nepatří k mým oblíbeným. Naštěstí sladká chuť nebyla příliš výrazná a v kombinaci s ostrými chilli papričkami i povedená, takže jsem nelitoval. Ochutnávková porce quesadillas obsahovala náplně podle objednávky a byla politá zakysanou smetanou a posypaná sýrem. Obě jídla doplňovaly vařené fazole s jedním kukuřičným lupínkem a trocha ochucené rýže, bez kterých se v Mexiku neobejde skoro žádné jídlo. V. se nakonec rozhodl zaplácnout i „sladkou komůrku“ a dal si flan přelitý karamelem a ozdobený pekanovým ořechem. Až na mírnou zatuchlost ořechu mu dezert chutnal.

Pocit z obsluhy byl smíšený, jako obvykle se mi zdálo, že číšník obsluhující ostatní stoly je lepší :-) Ten náš nebyl nijak zvlášť milý, spletl objednávku, dlouho se u stolu neobjevil – zkrátka je co zlepšovat.

Do Las Adelitas jsem zavítala poprvé. Potřebovala jsem zajít na obchodní oběd blízko Náměstí Míru. Las Adelitas na první pohled vypadá jinak, než všechny rádoby „mexické“ pražské restaurace. O to autentičtější mexické kuchyně a atmosféry se vám tam dostane. Interiér je poměrně strohý, jedinou ozdobu tvoří kachličky s mexickými motivy. V restauraci ale hraje mexická hudba, vládne čilý ruch a mluví se víc španělsky a anglicky než česky. Navíc velké plus je, že celá restaurace je nekuřácká.

Obsluha sice nemá ten nejčistší pražský přízvuk, ale domluvíte se s ní velmi dobře. Číšník se o nás pozorně staral, hned nám nabídl denní specialitu a nebyl pro něj sebemenší problém vyjít v její úpravě vstříc přání vegetariánů. Dokonce mi věnoval na ochutnání malou sklenici rýžové vody, když jsem byla zvědavá, co je to za nápoj.

Měli jsme kukuřičnou placku plněnou brambory a sýrem, s fazolovou omáčkou a rýží. Jídlo bylo čerstvé, rýže nepřevařená a velmi zajímavě dochucená. Hutná fazolová omáčka výborně podtrhovala chuť celé kombinace. Navíc, menu bylo za velmi rozumnou cenu. V restauraci dělají i poměrně kvalitní kávu.

Do Las Adelitas se určitě budu vracet. Kvůli veselé a autentické atmosféře, kvůli obsluze, kterou práce baví a v neposlední řadě kvůli originálnímu okořenění a úpravě jídel.

Las Adelitas se velmi rychle stalo místem, kam již několik měsíců pravidelně vyrážím na obědy a docela často i na večeře. Důvodem jsou jednoduchá, ale maximálně čerstvá a poctivě připravená mexická jídla, v kombinaci s rozumnou cenovou politikou, autentickým (= komunikace v češtině občas drobátko vázne a umět španělsky či anglicky se vyplatí, ale i rodným jazykem se domluvíte bez větších komplikací) personálem a skvělou atmosférou, to vše v kompletně nekuřácké úpravě (krom venkovní zahrádky v létě).

Pokud chcete vyrazit na oběd, pak vězte, že polední menu za 110,– Kč sestává z pokrmu a nápoje (domácí poctivá limonáda či malé pivo), prakticky každé jídlo doprovází červená rýže a silně návykové frijoles refritos (smažená fazolová pasta). I vzrostlý jedinec se nají, jen počítejte s tím, že specielně chody se zelenou salsou pekelně pálí a v Las Adelitas se rozhodně nesnaží o nějaké „zjemnění“ chuti pro naše nenavyklé jazýčky. Aktuální denní nabídku uveřejňují vždy okolo jedenácté hodiny na Facebooku. Z jídel na běžném lístku vřele doporučuji cokoliv „de cochinita“ či „al pastor“, s perfektním šťavnatým marinovaným vepřovým. Mají tu také bezchybné guacamole. Ale chybu neuděláte prakticky ničím, experimentátory pravděpodobně zaujme tmavá mole omáčka s chilli a divokou čokoládou.

Při večeři doporučuji rezervaci, podnik je dost malý a bývá narvaný k prasknutí. A to nejen u stolů, ale i na stojáka u baru, před dveřmi podniku a vůbec všude, kde to jen jde. Velké procento hostů se rekrutuje z řad cizinců a cizojazyčný cvrkot celkové atmosféře ještě dost pomáhá. Možná i kvůli tomu návalu cizinců si při sklence některého z koktejlů, třeba úplně obyčejné Margarity Clásica, připadám občas jak v nějakém jiném zahraničním velkoměstě, kde jsou podobné podniky a multinárodní obyvatelstvo běžnější.

Restaurace má sem tam nějakou speciální nabídku, narazíte na ohlášená i nečekaná setkání mexických ex-pats třebas i s hudebním vystoupením (a reprodukovaná hudba hraje pravidelně, občas snad až příliš nahlas), pořádají kuchařské kurzy a vůbec stojí za návštěvu.

Las Adelitas mne okouzlila a to zejména svou velmi neformální atmosférou. V době naší návštěvy se na baru svíjela skupina mexických kamarádů majitelů a vesele halekala – jinde by mi to možná vadilo, tady mi to přišlo spíš půvabné.

Personál v Adelitas miluju – jsou vstřícní, přátelští, snaží se mluvit česky a vyjdou vám vstříc a ještě se ptají, zda vám chutnalo a navrhují, co dalšího by vám chutnat mohlo.

Prostředí je také příjemné, i když poněkud stísněné – moc lidí se sem nevejde a my navíc seděli u stolku vedle baru na vysokých židkičkách, které moc nemusím.

K jídlu jsem neměla žádné výhrady, chutnalo autenticky a bylo doprovázené bohatými přílohami vč. guacamole a rýže. Už si nepamatuju, jaké v Las Adelitas mají pivo, ale vím, že to jediné mne tam zklamalo – ale zas od Mexičanů kdovíjakou znalost českého piva asi čekat nelze.

Jeden z mála nově otevřených podniků, kde v konceptu nic nepřebývá a nic nechybí. Vše je podřízeno tomu, jaké jídlo se tu podává – domácí, autentické a nepřekombinované verze jídel z Mexika za fajn ceny. Odpovídá tomu i interiér připomínající hospůdku nebo bar. K burittos ani k tacos by ostatně nic komplikovanějšího nesedělo.

Na Las Adelitas vždy ocením i obsluhu, o kterou se dělí vždy alespoň jeden člověk z týmu provozovatelů. Ti jsou stále na place, kde se věnují hostům. Klade se tu (pro Česko) nezvyklý důraz na zpětnou vazbu.

Z jídel zmíním hlavně moc dobře připravené kukuřičné placky, které jsou dost vzdálené hotovým plackám, které používají czech-mex restaurace všude u nás. Dejte si třeba fajitas a hned vám ten rozdíl bude jasný. Moc a moc se mi líbí, jak v Las Adelitas pracují s vepřovým masem. Naprosto dokonale zpracované mi přijde i guacamole. V Las Adelitas se určitě vyplatí sledovat i sezonní menu, které se mihne jen občas, ale obvykle stojí za to (o Vánocích to tuším bylo selátko v klasické úpravě).