Vypravila jsem se sem jednou na polední menu a byla jsem úplně nadšená. Za cenu kolem dvou stovek jsem se výborně najedla (luxusní polentová kaše jako příloha k vepřové panence mě totálně nadchla) v příjemném prostředí a se servisem, o kterém se může člověku jen zdát i při romantické večeři, natož během oběda u „meníčka". Proto jsem byla velmi ráda, když jsem byla pozvána na pracovní oběd (ve skutečnosti z toho byly několikahodinové hody). Stůl pro dvanáct lidí měl být přichystaný v "salonku“, ve skutečnosti jde o úzký výklenek, odkud je sice pěkný výhled do kuchyně a trochu méně pěkný pohled na balkony ve vnitrobloku s důchodkyněmi věšícími prádlo a plkajícímí napříč dvorem, ale je tam pekelné horko. Tento typ pracovního oběda vyžadoval poměrně přísný dress-code, takže už po přípitku jsme se pěkně orosili. V přední části restaurace, kde jsem seděla při běžném obědě, takové horko není. Je to ale jediná výtka, kterou k celému zážitku můžu mít.

Stálé jídelní lístky jsme si sice prohlédli, ale s radostí jsme přijali nabídku předvedení specialit od sympatické servírky. Sezóna lišek a chřestu nás obdarovala plnou mísou pěkně vypasených, krásně oranžových lišek a macatými pazochy bílého a zeleného chřestu. Když nám slečna vyjmenovala, jaké předkrmy bychom z těchto krásných surovin mohli mít, chtěli jsme všechny :) Když nás provedla nabídkou ryb, kdy jsme viděli krásnou kambalu, několik velikostí mořského vlka, ropušnici, lososa, humra, zase nám tekly sliny a chtěli bychom nejradši všechno :) Tentýž pocit jsme měli, když se mazlila s nádhernými valouny svíčkové, T-bone steaku, I-bone steaku, telecí kotlety, kachních prsou. Bylo jasné, že se prostě nemůžeme dohodnout. Nabídka servírky připravit velké talíře s výběrem předkrmů, ryb i masa, byla jako dar z nebes.

Z předkrmů jsme tedy mohli ochutnat vynikající domácí těstoviny s liškami, lahodný bílý chřest s pěnou z mozzarely, zapečené chřesty zelené, bezchybný hovězí hamburger, bruschettu s paštikou z kuřecích jater nebo burratu s ančovičkami a pečenou paprikou. Zvolený SAUVIGNON 2009, Prail (Colterenzio) se k předkrmům opravdu hodil.

Mezi ryby se sice bohužel nedostala, snad kvůli svému děsivému vzhledu (u stolu převažovaly ženy), mnou prosazovaná ropušnice, ale i tak jsem si přišla na své s dokonalou kambalou. Mořský vlk byl podle kambaly v chuti méně výrazný, bez srovnávání s jinou rybou byl ale výtečný. Jen humří maso mě moc neoslovilo – více odpadu než užitku, z mého pohledu. Výborná hovězí svíčková je zkrátka výborná hovězí svíčková, nijak mě nepřekvapila, z T-bone steaku jsem ale šla do kolen – výrazná, silná, masová chuť, na talíři klade noži přiměřený odpor, ale v ústech je maso měkké (krvežroutů bylo naštěstí víc, takže jsme i přes lehký náznak protestu prosadili propečení jen na medium rare). Opravdu lahodná byla telecí kotleta, měkoučká, šťavnatá. K tomu jsme mohli přikousnout mix listových salátů s výbornou sladkokyselou zálivkou (je skvělé, jak tak jednoduchá věc jako zálivka, může být vlastně strašně dobrá, když se udělá z dobrých surovin), jen lehce spařený čerstvý špenát, chřest, grilovaný lilek, cuketu a rajčata, a hlavně smažené cuketové hranolky, do kterých jsem se úplně zamilovala. Navíc jsme vše mohli zalít tělnatým, kořeněným MONTEPULCIANO D’ABRUZZO 2006 (Marina Cvetic Masciarelli).

Hody jsme završili výběrem dezertů: mangové créme brulé ani podivně umělá broskvová zmrzlina mě moc neoslovily, amaretto muffin s lískovo-oříškovým krémem a malinovým coulis mi přišel jako domácí perník s nutelou a marmeládou – žádné nadšení se nekonalo. Je ale nutno uznat, že kdybych vybírala já, tyto dezerty bych si určitě neobjednala, protože své chutě dobře znám. Zato bych si určitě objednala čokoládový dort Bourbon nebo ananasové ravioli plněné mascarpone – a dobře bych udělala, protože tyto dva dezerty (no ještě s osvěžujícím, chuťově výrazným mangovým tataráčkem) byly skvělé, ananas osvěžil a čokoládový dort mě vynesl na samotný vrchol blaha.

Espressu nemůžu nic vytknout, snad jen, že doprovodná sušenka působila ve společnosti dezertů jako chudá příbuzná, nebo jako polotovar, který čeká na dokončení. Závěrečné limoncello už téměř nebylo kam dát.

Servis byl bezchybný. Servírka i číšníci byli přirození, uvolnění, přitom ale fakt profíci, cítila jsem se opečovávaná, ale současně na mě nikdo nedotíral, necítila jsem se nesvá z přílišné formálnosti. Co se obsluhy týká, byl to můj nejlepší restaurační zážitek. A co se masa týká, tak určitě taky. Takový oběd si tu asi jen tak nedovolím, ale slíbila jsem si, že aspoň na to polední menu sem musím občas vyrazit, i když to mám hodně daleko.

V pondělí jsem se po delší době vrátila do La Finestra a znovu jsem odcházela nadšená, přestože jsem si tentokrát nedala žádnou z místních specialit, kterou personál každému z hostů představí přímo u stolu. Vždy jsou to ryby a mořské plody, dále různé části hovězího a pak podle sezóny třeba speciální rajčata, nebo houby či zelenina o jejíž existenci jsem neměla ani tušení. Po krátkém představení přichází také doporučení, jak lze jednotlivá jídla připravit, s čím je podávat atd.. Za nadstandardní nabídku počítejte ale i s nadstandardními cenami, např. u masa se pohybují kolem 180 Kč za 100 g a nabízené kusy bez potíží překročí půlkilovou hranici.

Vsadíte-li ale přes oběd na polední menu, rozhodně se nebudete muset cítit ošizeni. Za 195 Kč se nabízí vždy 1 polévka, 1 těstovinové jídlo a 1 jídlo s masem, a to v kvalitě nesrovnatelné s polední nabídkou okolních restaurací. Já tentokrát vyzkoušela květákovou polévku krémové konzistence s jemnou nakyslou chutí, trochou pepře a olivového oleje, která mě překvapila (pozitivně) pouze lehkým květákovým nádechem. Dále jsem měla šťavnatá grilovaná kuřecí prsa s polentou ve formě kaše s výraznou chutí másla, která rozptýlila mé dosavadní předsudky vůči polentě, které jsem připisovala spíše chuť umělé hmoty. Polentová kaše tu byla světlá a velmi jemná. Můj doprovod zvolil těstoviny – penne s rajčaty, mangoldem, tuňákem a česnekem, který byl v omáčce vcelku a ve slupce tak, aby šel snadno vyndat. Rajčatový základ tvořila jednak malá rajčátka a druhak rajčatové pyré z rozhodně kvalitního zdroje, když ne domácí. K tomu kousky tuňáka, zelené lístky mangoldu a zmíněný česnek a skvělá kombinace chutí byla na světě, resp. na talíři. Svěží jídlo, které v zimě připomene léto během pár sekund.

Na závěr jsme neodolali dezertu a dali si netradiční bazalkový cheesecake (175 Kč), na který nás upozornila obsluha. Krásná prezentace a nezapomenutelná chuť. Bazalka byla v samotném „sýrovém“ základu a dort byl zároveň přelit řídkým bazalkovým sirupem. Opravdu doporučuji vaší pozornosti.

Podávaná káva mě nijak neoslnila. Na lehce přešlehanou pěnu cappuccina, které jsem dostala až na druhý pokus, po omylem přineseném espressu, mi dala ale zapomenout káva rozšlehaná s cukrem, která se tu podává k oslazení nápoje. Dá se i samotná :).

Prostředí restaurace mi sedí, je vzdušné a neformální, cihlové stěny a nepřezdobený interiér snad nemohou nikoho urazit. Hlavní sál je nekuřácký, pro kuřáky jsou připraveny 3 stoly v blízkosti kuchyně. Poklonu si zaslouží personál, který svou práci, až na drobná zaškobrtnutí, zvládá profesionálně a s grácií a ode mě si tentokrát zaslouží „pětku“ jak servis, tak i kuchyně.

Hned na začátku bych chtěla předeslat, že se jedná o recenzi shrnující mé 4 návštěvy v La Finestře během cca 2 let. Proto zde uvádím pouze jídla, která jsem si zde dávala pravidelně nebo mi utkvěly v paměti.

Koncepce restaurace je opravdu neformální téměř jídelna se zaměřením na perfektně připravené hovězí maso, a to zejména v úpravách „narychlo“. Nehledejte zde tedy ossi bucchi nebo kuře Cacciatore. Já si zde vždy dávám Bistecca Fiorentina, Porterhouse nebo T-bone steak (pokud se nemýlím, rozdíl mezi těmito steaky by měl být pouze ve velikosti a stáří kusu dobytka). Steak vždy nechám udělat medium-rare a konzumuji ho pouze se salátem z rukoly. Mohu se téměř kompletně spolehnout, že v této restauraci bude toto jídlo chutnat přesně tak, jak chutnat má.

V případě, že vám nechutná krvavý steak, doporučuji raději nekazit výborný kus masa dlouhým pečením a dát si těstoviny. Obsluha na vyžádání (pokud ne sama dobrovolně) prozradí, co je na jídelním lístku dnes speciálního, nového či čerstvého. Jednou jsem zde měla štěstí na právě dovezené hřiby ze Šumavy, které mi připravili na velmi dobrých těstovinách, uvařených přesně al-dente a dochucených pouze máslem a trochou soli. Hřiby pak hrály na talíři opravdu prím.

Nicméně i tato restaurace má pár háčků. Tak především se zde zaháčkoval hluk. Restaurace je zařízena sice v přízemí, strop má ale podobu kamenné klenby a podlaha je bez koberců. Toto zajistí, že se sice konverzace ostatních hostů rozbijí, takže vy nic neslyšíte, ale všeobecná úroveň hluku je tak vysoká, že neslyšíte ani své spolustolovníky. Vést zde konverzaci, ať už intelektuální nebo romantickou, je nemožné. Druhý háček je velikost porcí. I přes „předkrmovou" velikost těstovin zde pro mne není možné zkonzumovat typickou italskou večeři o 4 chodech. A u obsluhy jsem se nesetkala s pochopením – pan Lucque prý zakázal zmenšování porcí na žádost zákazníka. A tak jsem doposud nikdy v La Finestře neochutnala dezert. No a poslední zaháčkování možná bylo v mých přehnaných očekáváních. A to v tom, že ani pře čtvrté návštěvě jsem neměla pocit, že přicházím do "svého“ podniku, že mě vítá obsluha, která mne zná, nebo že jsem jim alespoň trochu povědomá. Rychle usadit, rychle menu, rychle vysvětlit a hurá k pánovi u vedlejšího stolu, ten vypadá, že dá větší dýško… no, a možná, že to tak nakonec i dopadlo.

Již při domlouvání rezervace na den “D” jsme byli příjemně překvapeni milou obsluhou. Slečna se s námi dohodla na výběru stolku a omluvila se za to, že jsme se tam chvíli předtím nemohli dovolat. Interiér působí nesnobsky a neformálně, dokonce o něco příjemněji než služebně starší Aromi, ale nevím úplně přesně proč. Nemusíte být oblečeni od hlavy k patě z Pařížské ulice, a přesto se k vám obsluha chová s nehraně profesionálním zájmem. Pohovoří o vybraných surovinách, kvalifikovaně odpoví na všechny dotazy. Při odchodu podá ruku. Ale zpět na začátek návštěvy.

V rámci sezónní nabídky jsme ochutnali několik pokrmů s hříbky. Vynikající bylo carpaccio s rukolou, parmazánem, piniovými oříšky a tenoulinkými plátečky marinovaných hříbků (345 Kč). Na tomto předkrmu byla nejúchvatnější základní surovina – maso tak chuťově plné jsme zatím nikdy nejedli. Pánská část rodiny se nechala zlákat na rajčátka z okolí Vesuvu a dala si klasiku všech klasik Caprese (345 Kč). Vyzrálost rajčat a čerstvost buvolí mozzarelly dala hned s prvním soustem jasně najevo, že se jedná chuťově o poněkud vyšší level. Posledním z předkrmů byla bruschetta s hříbky a sýrem taleggio (295 Kč), po němž naše čerstvě 18letá dcera prohlásila, že teď už klidně může umřít. Nicméně to jsme jí snadno rozmluvili a pokračovali těstovinami.

Těstoviny zde mají ve velikosti předkrmové nebo hlavního jídla. My (ženy) jsme zvolily moudře předkrmovou velikost, pánové se zdrželi hlasování, protože měli za lubem pokračovat pořádným kusem masa. Proč to zdůrazňuji? Protože aby neseděli zrovna v tu chvíli “nasucho”, byl jim přinesen minitalířek s těstovinovou miniporcí. Jednalo se ravioly plněné buvolí mozzarellou a sušenými rajčaty a čerstvě nastrouhaným parmazánem (345 Kč) a byla to zkrátka esence jižní Itálie.

Pánové zvolili jako hlavní chod T-bone steak (700 g – 945 Kč) a I-bone steak (800 g – 1000 Kč). Obojí bylo propečené tak, jak si žádali, I-bone byl více prorostlý, a tedy více pro pravé fanoušky hovězího masa, T-bone o něco jemnější, vynikající. Sama za sebe však můžu říci, že bych tyto “kusance” masa nezvládla a s povděkem jsem si pochutnala na kusu svíčkového masa (545 Kč) s hříbkovým soté (165 Kč), které bylo servírováno na zvláštním talíři a ke zvolenému masu bylo vynikající. Kousek masa o hmotnosti asi 200 g byl tak akorát a od začátku do konce mě “bavil”. Maso bylo jemné a přitom výrazné, skvěle ho doplňoval i salát (radicchio, rukola, frisée) s medovou zálivkou, který zde podávají k masu automaticky.
Na závěr už jsme zvládli dohromady jen jedno skvělé mandlové semifreddo (165 Kč) ozdobené sezónním ovocem.

Ceny vín O.7 l zde začínají na 650 Kč, my jsme zvolili Montepulciano (995 Kč), které mělo úžasnou vůni a plnost chuti, avšak s nižší tříslovinou a s masem si sedělo výborně. Vodu z kohoutku (0 Kč) jsme dostali na požádání bez sebemenšího náznaku údivu. Přinesli ji ve velké karafě a průběžně doplňovali i dolévali do skleniček na stole.

Na závěr ještě drobná profesionálně deformační poznámka: v restauraci La Finestra se výborně nají i člověk, který si hlídá přiměřenou váhu. Předkrmy lze sníst jen s malým kouskem pečiva, maso (telecí, hovězí svíčková) může být zcela přírodní bez zbytečně zatěžkávacích omáček i přílohy, zato s výborným salátem nebo grilovanou zeleninou.

V La Finestra jsem byla zatím jednou – ale rozhodně se ještě vrátím – kvůli vstřícnému, milému a zároveň velmi profesionálnímu personálu i kvůli těm tácům plným masa, které ten personál tak láskyplně přímo před vámi prohmatává.

La Finestra má sympaticky neformální atmosféru a to navzdory poněkud vyšší cenové relaci. Neformálnost personálu ale má své meze a nepřekročí nikdy k drzosti – co se číšníků týče, jde asi v Praze o jeden z nejpříjemnějších zážitků. Je to jistě i tím, že host tu s nimi přijde hodně do styku a tím, že právě na číšnících leží těžký úkol představit aktuální nabídku.

Název restaurace znamená Okno do kuchyně a skutečně tu takové najdete, takže když budete sedět hned u něj, můžete kuchařům koukat doslova pod ruku. Interiér restaurace je příjemný, čistý, útulný dojem navozují neomítnuté cihlové zdi – další důkaz, že tady si nikdo na nic nehraje, že tu jde především o jídlo.

To hlavní, proč se do La Finestry vyplatí zajít, jsou steaky a maso obecně. Nejsem velký masofil a steaky mě většinou nechávají chladnou – tady ale ne. První je onen zmíněný zážitek, kdy vám ke stolu přinesou tác naditý různými druhy dobře uleželého italského masa a číšníci začnou tyto „flákoty“ láskyplně ohmatávat a představovat. Najdete tu skutečné lahůdky a dozvíte se třeba i to, jak dlouho je maso uleželé a jak je to vůbec možné, že tak dlouho vydrží a nesežerou ho červi :)

Musím upozornit, že déle uleželá masa jsou spíše pro fajnšmekry – mají hodně výraznou syrovou chuť, blízkou třeba chuťovému zážitku z pršutu – často se upravují jako hodně krvavá, aby jejich chuť vynikla a opravdu to nemusí konvenovat každému. Pro začátek doporučuju začít s něčím méně uleželým a postupně se propracovat dál. Konkrétní tip vám neřeknu, neb nabídka se samozřejmě obměňuje – a také vám ti číšníci rozhodně poradí lépe…

My jsme naši návštěvu začali netradičním předkrmem – fritovaným telecím brzlíkem, morkovou kostí a telecím mozkem. Musím říci, že tohle jídlo mne úplně nenadchlo, je fritované a tedy i velmi těžké a zbytečně vám v žaludku ubere místo na následující hody. Nejsem také příznivec vnitřností a tohle jídlo mi je příliš nepřiblížilo.

Přeskočili jsme nabídku salátů a těstovin, které jsou jistě úchvatné, ale my přece přišli kvůli masu! To bylo vynikající, propečené přesně dle našeho přání, doplněné vynikajícím salátkem a chuťový zážitek z něj výjimečně bohatý – málokdy se vám stane, že si maso tak vychutnáte a v každém soustu objevujete nové chutě. Problém jsem jen měla s tím více uleželým masem – ale asi je to jen otázka zkušenosti…

Víno nám doporučil sommeliér – nadšenec, u dezertů jsme dali také na tip personálu a nebyli zklamáni (vy asi budete, neb si už nepamatuju, jaký dezert jsem měla, byla v něm ale čokoláda a já byla tak uchvácena, že zaboha si na konkrétní název pokrmu nemůžu vzpomenout, omlouvám se!!!)

Po tak příjemném a chutném zážitku vám vlastně ani nevadí, že za účet zaplatíte trochu více – holt výjimečný zážitek za to stojí. Jen pozor – chodí sem hodně úředníků z blízkého magistrátu a pohled na Pavla Béma s krví u úst by vám mohl zážitek zkazit…za to ale La Finestra přece jen nemůže…:)