Restaurační mág Ferran Adrià se před časem rozhodl rozšířit své impérium. Kromě několika restaurací, které založil se svým bratrem (ten mu pomáhal i při zakládání samotného El Bulli), vytvořil podle svých zásad i hotel nacházející se asi 40km od nádherného Andaluzského města Sevilla. Hotel odpovídá Ferranovým zásadám zejména tím, že umožňuje vnímání zkušenosti všemi smysly. Kombinace zvuků vody a vánku, vůní stromů a květin v zahradě, vizuálních vjemů okolních přírodních krás a samotné budovy starého statku, kde je hotel umístěn, s jejími ohništi, strukturovanými místnostmi a vydlážděným dvorem zanechá na návštěvníkovi dojem klidu, odpočinku a zároveň úžasného estetického požitku.

Restaurace je umístěna v přízemí a obsahuje pouze asi 10 stolů. Pomocí různých úrovní podlah, několika sloupů a poloprůhledných bílých závěsů mohou být stoly poměrně blízko u sebe a přesto navozovat útulnou a privátní atmosféru. Zařízení je moderní a jednoduché a vše je vyvedeno v bílých barvách nebo ve skle. Jednou nohou tak stojíte v rustikální Andaluzii, druhou jste byli přeneseni do ultramoderní Paříže. Přesto však prostředí působí harmonicky a příjemně.

Obsluha přibíhá okamžitě a pečuje o vás důsledně ale nevtíravě. Téměř to působí, jako kdyby se číšníci materializovali ze vzduchu právě v momentě, kdy je potřebujete. Máloco nedokáží vysvětlit či doporučit, a i v těch zvláštních případech okamžitě doběhnou do kuchyně se proptat, protože žádná otázka nesmí zůstat nezodpovězena. Doporučené víno bylo velmi kvalitní a za rozumnou cenu. Vinný lístek je úžasně rozsáhlý a obsahuje velmi solidní výběr vín všech cenových kategorií, my jsme se však rozhodli, že si dáme pouze na začátek a na konec po skleničce, abychom nerušili harmonii jídla. Ostatně chodů bylo naplánováno tolik, že nějaké vinné menu nepřicházelo v úvahu. K mému velkému překvapení nám bylo přineseno menu s 20 různými druhy vod s uvedením minerálního obsahu. I kdyby tyto údaje byly místo ve španělštině uvedeny v angličtině, stejně by mi to s výběrem asi nepomohlo… a tak jsme se rozhodli pro jednu vodu z Tasmánie a jednu vodu z Nového Zealandu. Tímto prosím o omluvu u ekologicky založených lidí, ve svém úžasu nad vodním menu z průsvitného papíru barvy horského potůčku jsem si neuvědomila veškeré palivové výpary uvolněné do ovzduší při dovozu lahvové vody přes půlku světa.

Večeře je uspořádaná jako dlouhé menu různých malých amuse-bouche a malých talířků, které za sebou následují v podobném pořadí jako menu ve standardní restauraci. Po několika malých studených předkrmech následují teplé předkrmy, ryby, maso, sýry a dezerty. Všem hostům je předkládáno stejné menu. Jediný rozdíl může způsobit to, že při rezervaci stolu a opět při příchodu do restaurace se číšník zeptá, zda máte nějaké alergie na potraviny nebo chemikálie, případně zda máte nějaké vyhraněné jídelní preference. Pak následují kouzla.

Z jídelního hlediska je tato restaurace koncipovaná jako jakési „best of“ Ferrana Adrià a jeho restaurace El Bulli. Ochutnáte zde jeho nejslavnější a nejvíc oblíbená jídla, nicméně menu se mění podle sezony. Například jeho slavná oliva. Velká zelená oliva, kterou před vámi obsluha vyloví ze sklenice s lákem a přendá na vaši lžičku, se po vložení do úst změní v chuťovou bombu. Vnějšek je bezpochyby slupka z olivy, s tenkou částí dužiny, nicměně vnitřek chuťově odpovídá olivě, ale je mnohem intenzivnější a je tekutý. Když olivu skousnete, překvapí vás výbuch tekutiny v ústech. Dalším krásným trikem byla dekonstruovaná španělská tortilla – druh omelety s bramborami, tentokrát servírovaná ve sklenici na martini a určená k vypití. Jednotlivé vrstvy se lišili chutí, teplotou a texturou a celkově to dávalo stejný dojem jako ta nejlepší tortilla. Gnocchi s krémovou omáčkou, které však byly vytvořeny z polenty a byly plněné něčím magickým. Cihla 10×20 cm vytvořená z jediné tabličky napěněné a zmrzlé bílé čokolády, která se po posypání práškem připomínajícím praskací žvýkačky začala sesypávat a zmenšovat. Chod nazvaný „Bubliny“ a spočívající v našlehaném vzduchu s příchutí vanilkové zmrzliny a skořicové šlehačky s lesním ovocem. Celkově 16 chodů promyšlených a doslova vykouzlených technikami, o kterým se amatérskému kuchaři jako jsem já, ani nezdá.

Abyste neřekli, že je recenze příliš perfektní, musím zmínit, že malinkým poklesem a mini-zklamáním pro mne byl hlavní chod – zajíc v rajčatové omáčce. Plně si uvědomuji, že ve kterékoliv jiné restauraci by takovýto chod byl nejlepším bodem večera. Zde mně nicméně zklamal nedostatkem inovativnosti a nezvyklých technik. Byl to jednoduše vymazlený perfektně uvařený tradiční recept a mangovo-mascarpone omáčka, která k němu byla podávaná, nedokázala přebít zkušenosti zbytku večera.

Omlouvám se tímto za příliš dlouhou recenzi, nicméně tato restaurace mi umožnila vytvořit si zážitek na celý život a proto si myslím, že každý z vás, kdo se objeví v okolí města Sevilla a dokáže se rozloučit s cca 120 eur na osobu, by se měl v této restauraci zastavit. Mimochodem, prý v hotelu servírují nejlepší hotelovou snídani na světě. Ale její vyzkoušení si nechám až na jindy.