Jsem opravdu v rozpacích. Nevím, jestli za to mohla pokašlávající a poněkud rozladěná paní Velebilová nebo to bylo špatným tlakem před blížící se bouřkou, ale z krámku jsem odcházel trošku zklamán.

Takhle – co se týče sortimentu a prostředí, o tom zde bylo napsáno hodně a to všechno nesnese připomínek. Krámek leží pár kroků od Vltavy v Náprstkově ulici a vůni koření skutečně cítíte už na ulici. Krámek jako takový je maličký, pultu dominuje stará krásná pokladna s velkými číslicemi, která tak krásně starodávně cinkne a zahlomozí, když vypočítá konečnou částku :-) Víc než čtyři pět lidí obchůdek nepojme, takže jsme s přítelkyní při naší prvonávštěvě ocenili, že jsme v krámku jediní a bude spousta času se pozeptat na podrobnosti (například složení předpřipravených směsí, jejichž seznam čítá odhadem čtyřicet položek).

Jednodruhová koření byla v pořádku, tápali jsme, ale postupně nám paní majitelka přinesla pískavici, růžový pepř, římský kmín, vše v tenkých papírových sáčcích, na kterých byl orazítkován název koření a rukou dopsána cena. Po dotazu, co obsahuje směs nazvaná „Brusceta" (psáno tak, jak je uvedeno v nabídce) nám bylo oznámeno, že je to "směs na smíchání s máslem na opečenou bagetu“. U směsi, u které nebylo možno dle názvu ani náhodou identifikovat složení (např. Adamovo žebro) nám paní majitelka vytkla, že se nemáme ptát na složení, ale na to, na který typ masa nebo způsob úpravy to použít.

Ano, přiznávám, byli jsme nerozhodní, posílali opakovaně paní majitelku do zadní místnosti, aby nám po jednom sáčku odvážila různá koření (páč jsme si nemohli vybrat). Bylo vidět, že paní majitelka nebyla ve své kůži, trápil ji kašel, ale myslím, že jsme si nezasloužili takový přístup. V některých chvílích jsem měl špatný pocit, že snad obtěžujeme. Přitom při placení proběhly úsměvy, poděkování, vše v pořádku.

Nechal jsem se nalákat přechvalnými doporučeními na tento krámek a věřím, že moje příští návštěva už bude mnohem v lepším duchu. Ale zamrzí to, protože jinak by tady k dokonalosti nechybělo vůbec nic.

Koření U Salvátora znám déle než web Cuketka a dá se říci, že pro kuchyň je mým výhradním zdrojem koření. Krámek má pár čtverečních metrů a otevírací doba je po-pá 10–18 h. Na pultě je ceník jednodruhových a směsných koření. Koření je balené do malých papírových sáčků s obrázkovým razítkem, popř. na váhu za rohem. Balení je mile nostalgické, vzpomínám na archaicky nahnědlý papír, teď už je dva roky bílý. Ale pozor, mastnější druhy koření cestou domů probarví i ostatní sáčky. Na spotřebu doma to nevadí, na darování ano. Aroma je tak intenzivní, že vám provoní nejdřív kabelku a doma pak celý pokoj, dokud si ho neuklidíte.

Chodím pravidelně a přece si pokaždé odnesu něco nového. Kupuju kmín celý (50 g za 6,–), až štiplavě kmínový, který se nedá srovnat s tím obyčejným z potravin, byť vakuovaným. Za tutéž cenu je plný sáček voňavé nadrhnuté majoránky, jako kdybyste si ji usušili ze zahrádky. Bez práce, stačí jen promnout mezi prsty. Sušený česnek v plátcích kupuju málem po kilech, protože je skvělý na spaghetti aglio olio peperoncini. Bílé plátky jsou stejně nakrájené a síla česneku je zachována. Jen si kousněte, nebo nalákejte mlsouna „na mandličku“. Oblíbenou stálicí je argentinské koření, které vylepší směsky v kotlíku na čundrech do červena a česnekova, nebo maso na pánvi. Jemnější směs je bylinkové máslo, akorát do bramborové kaše, nebo na zeleninu. U kari si můžete vybrat podle stupně palčivosti z kari delikates, madras, kolumbus a thajské. Nebo vyzkoušejte chop sui naložit s kuřecím masem a jogurtem. Jenom směs na paellu mi přišla moc pepřová a chilli a málo žlutící, než jak jsem ji poznala já. Ale možná to bude tím, že žádný recept není ten správný a každý má tu svoji verzi. Muškátové oříšky dostanete čtyři, bobkových listů celou hrst. Vanilka odsud byla nejměkčí ve srovnání s těmi z vanilkovelusky.cz nebo z Marks&Spencer, ale také nejdražší. Směs na svařené víno je z hrubých kusů skořice, badyánu a sušené kůry citrusů. Přesně kořeněná, pro vůni si přidávám více pomerančů. Paní Velebilová Vám ráda poradí, co s novým druhem, nechá přivonět, jen za Vámi nesmí podupávat fronta a odbíjet šestá.

Kolem tohoto krámku již chodím nějakou dobu, ale nikdy jsem se neodhodlala vstoupit. Dnes jsem se konečně odvážila a nelituji – potřebovala jsem římský kmín, který samotný není k dostání, a petrželku, kterou nejsem schopná v květináči udržet naživu.
Po vstupu do drobného krámku vás praští do nosu ohromná vůně koření – přes tu změť vůní jsem cítila i vanilku, což mi připomnělo, že chci vyzkoušet tu jejich proslavenou směs na sladké pečení (onehdá jsem někde otevřela Apetit – ty sličné redaktorky to doporučovaly, a to ani nemluvím o cuketčím fóru). Paní prodavačka zrovna nabízela zákaznici přede mnou vanilkové aroma a dávala jí čichnout, čtyři lahvičky zabalila, hbitě ji zkásla a ujala se mne.
Poručila jsem si tedy římský kmín, petrželku, bazalku a dál že nevím, že možná snad tu směs „Sladké pečení“? Přísný pohled, tohle prý nemají („No já nevím, měla by tom být vanilka, cukr, pomerančová kůra…“), poslouží leda perníkovým kořením nebo vanilkou. A jestli pravou, nebo aroma. Vzala jsem si pravou, dostala jsem krásně vypasenou, dlouhou tobolku a sledovala jsem, jak se halí do igelitu… Nic moc, ten pohled, ale asi jí to prospělo – nelákala jsem kolemjdoucí na její vůni. Ještě jsem si vzala pomerančovou kůru. Tak jemně namletou jsem ještě neměla, voní o dost jemněji než čerstvá, trochu jako sisinky, tak uvidíme, jak se osvědčí.
Všechno je zabaleno v tenkých papírových sáčcích, přes které svoje koření ucítíte, pytlíček s pomerančovou kůrou a vanilku, trochu srolovanou paní vložila do hrubšího hnědého sáčku (který voní vůní krámku), „slané koření“ našlo útočiště v dalším, ale ještě před vložením petrželkového balíčku se na něj s láskou podívala, rozbalila ji, dala mi čichnout a optala se mne, zda jsem jejich petržel měla. Je to prostě něco, a jestli prý mám dobré reference, není se čemu divit. Nedivím se, přísná babička kořenářka by si jistě výkyvy kvality nedovolila.
Za celý nákup jsem zaplatila 102 korun, příště si ale rozmyslím, co chci – mají toho strašně moc, lákají mě dokonce i jejich směsi (bylinkové máslo, možná i něco exotičtějšího). Zkusila bych toho mnohem víc, neměla jsem však mnoho času na rozmýšlení – hned se za mnou začala tvořit fronta podupávajících nedočkavců.

P.S. Vanilkovou pečicí směs je potřeba hledat u jiného kořenáře:-)

Po vstupu do kořenářství U Salvátora mě vždycky ohromí silná vůně koření. Opakovaně přemýšlím, z jakých ingrediencí se vlastně skládá, a občas odhalím tón mletého pepře či skořice, ale je to podobné jako říct, že Beethoven má v Osudové nějaké to B a Es. Takhle prostě voní Salvátor. Zvonek nade dveřmi a dvě mořské panny u stropu nad dřevěným pultem mi hned připomenou F.L.Věka, i když starý pan Věk měl proti tomuhle krcálku pořádný krám. Zdejší obchůdek se rozkládá jen na pár čtverečných metrech, ale docela to stačí – celé kouzlo totiž tkví v jediném sekretáři s malými šuplíčky plnými voňavých pytlíků.

Přišla jsem s poněkud netradičním přáním – chtěla jsem sůl. V kořenářství. Už jsem čekala, že přijde klasické “Kdepak, děvenko, jen koření.” a měla jsem našlápnuto k “Ale sůl, babičko, je nade všechno koření…” – jenže tady sůl měli. A ještě hrubou, tu na housky, nebo kouřovou, co voní jako udírna. A měli i hořčičná semínka a vůbec všechno, nač si člověk vzpomene – dokonce i sezamový olej, ač to byla střelba vyloženě od boku a naslepo. Paní prodavačka sahá do svých šuplat zcela neomylně, a když se zmíníte, poradí také, jak dané koření používat. U sezamového oleje i pečlivě zkontrolovala datum spotřeby, aby mi náhodou neprodala žluklý.

Nevím, jestli papírové sáčky, v nichž se koření prodává, dokážou jednotlivé produkty dostatečně ochránit před načichnutím od jiných druhů nebo před zkažením, nikdy jsem ale nenarazila na koření, které by bylo jakkoli závadné. Hrubou sůl jsem přinesla v úhledných neporušených mrňavých krychličkách a kardamon, jako by ho semleli dnes – voňavý, nasládlý a jemně pikantní. Všechny pytlíky jsou taky orazítkovány názvem koření a ručně popsány cenou – například desetideková sůl nese hrdý nápis 3,–. Když jsem to viděla prvně, myslela jsem, že budu muset vytáhnou eura, ale míněny byly skutečně koruny. Škoda že jsem nemohla sáhnout do kapsáře a hodit na pult nějaký groš, tématicky by se to bylo báječně hodilo, zvlášť když za mnou paní prodavačka po vzoru pana Věka volala, že mi přeje hezký zbytek dne.

A ještě malé tajemství pro zvídavé: pokud chcete vědět, odkud k nám které druhy koření putují, tak hned ve dveřích hlavu vzhůru :)

Při nákupu jsem zastihl paní Velebilovou, takže bylo vše v nejlepším pořádku. Takový nákup koření s expertkou, jako je ona, se mění na příjemné povídání o receptech a surovinách, které ústí v hromádku voňavého koření v papírových pytlících.