Včerejší večeře v Korasu proběhla ve znamení rozporuplných dojmů a ještě teď, při psaní úvodu recenze, nevím, zda podnik doporučit, nebo ne. On je totiž přesně na hraně.

Prostředí se nedá moc vytknout, je čisté, vkusné, nekuřáci mají k dispozici zadní místnost, kuřáci místnost s barem. Atmosféru dokreslovaly svíčky, kazil ji jenom idiot u vedlejšího stolu („To je strašný precedent, že si zvolili černocha.“ a podobné chuťovky.)

Těžko se mi boduje personál. Číšník sommeliér byl uvolněný, jeho kolegyně přesně naopak. Takhle v křeči jsem snad obsluhu ještě nezažila. A jakkoliv to bylo na začátku roztomilé, v průběhu večera nám to spíš otravovalo život. Neustálé omluvy, že „bude servírovat zleva" (ačkoliv jsme slečně explicitně řekli, že se na to může s klidem vykašlat) a všechny příchody ke stolu uváděné slovy "vážení hosté, dovolte mi, abych…“ Nevím, proč si v Korasu takhle komplikují život. Možná je to dané klientelou. V důsledku však slečna, ač jinak příjemná, dosáhla mírné ztuhlosti celého našeho stolu, kterou částečně rozpustilo až vypité víno.

Ještě víc na vážkách jsem s jídlem. Ceny jsou totiž na Ostravu poměrně vysoké a dojmy z jídla se v poměru k nim neustále kymácely mezi „ok" a "slabé“. Srnčí carpaccio bylo pěkně tence nakrájené a fajnově dochucené nakyselo naloženými houbičkami. Můj vývar byl domácí, voňavý, s mírně rozvařenou kořenovou zeleninou.

Dýňové risotto se nepovedlo, rýže byla tvrdá (a to sama vařím risotto na opravdu al dente) a zakydnutí pokrmu čerstvým kozím sýrem jsem úplně nepochopila. Bylo ho totiž hodně a s risottem neladil, v důsledku toho jsem ho pracně odhrnovala stranou. Ochutnala jsem i telecí kýtu – nudličky masa byly opravdu hodně žvýkačkovité, celkově jídlo působilo trochu jako šlichta. Dojem částečně zachránilo povedené čokoládové soufflé.