Ano, přiznávám se bez mučení – na výlet do Kutné hory jsme s drahým jeli kvůli Kozímu plácku. Po obligátní prohlídce místních pamětihodností (katedrála Nanebevzetí Panny Marie je nádherná), obědě a procházce jsme vpadli do malého domečku, ve kterém kavárna sídlí. Být jen o fous rychlejší, mohl být pohodlný gauč v místnosti s barem náš. No nebyli jsme a spokojili se tedy s místem u obyčejného stolu.

Při prohlížení menu – pěkná knížka s látkovým obalem a detailním popisem nabízených káv – jsme obdivovali interiér. Kdybych měla chatu, chtěla bych, aby vypadala jako Kozí plácek. Útulná, světlá, starosvětsky vyzdobená, ale nepřeplácaná, s kamny na dřevo. A zvláštním budoárem (se zatahovacím závěsem) v koutě. Na jednoduchém dřevěném baru v řadě připravené vacuum poty. Krása, nádhera, vydržela bych tu popíjet kávu a číst si klidně celý den. V podkroví je navíc možnost ubytování.

Obsluha mě velmi zklamala. Mladý barista, zřejmě brigádník, působil totiž dost znuděně, neprojevoval žádný zájem cokoliv jakkoliv prezentovat (a že na Kozím plácku toho mají dost). Na přání mého drahého, aby mu doporučil nějakou kávu s vyšší aciditou, reagoval pouze slovy „já vám něco vyberu“ a když to „něco“ donesl, ani ho nenapadlo, že by mohl říct, co to je. Při odchodu jsme na baru zahlédli lístky s novými druhy káv, které nám ani nedonesl (naší oblíbenou Kenya Kangunu z pražírny Doubleshot jsme dostali na výslovný a přesný dotaz jen proto, že drahý věděl, že by ji měli mít). Při servírování frenchpressu zákazníky jen letmo upozornil, že čas pro extrakci už uplynul (plus pár minut), ale že by třeba vysvětlil, že by se měl do šálku přelít celý obsah frenchpressu, to už ne. Díky tomu působí poučování o klasickém českém „Turkovi“, které mají v lístku, jako plané kecy.
Nemůžu říct, že by byl barista protivný, pomalý nebo něco podobného, ale Kozí plácek by si prostě zasloužil víc.

Já jsem si z lístku vybrala horkou čokoládu (bohužel vzhledem k laxnímu baristovi nevím, zda to byla Reno Fondete 72% nebo Satongo 72,2%), bez šlehačky, jak je mým zvykem. Malý šálek byl až dost, čokoláda byla hustá, ale nezdála se škrobová, akorát sladko-hořká a hebká. Dál jsem měla Müller Thurgau z Kutné hory 2008, voňavé, pilo se samo.
Drahý toho vyzkoušel více (zřejmě se na obědě nepřejedl tak, jako já). Brazil Fazenda Rainha i Kenya Kangunu si dal z vacuum potu; první jmenovanou vybral barista jako výrazně kyselou, což se mi nezdála, navíc mi přišlo, že má jakoby slabou chuť. Kenya Kangunu, kterou znám z espressa a french pressu mi na vacuum potu chutnala ještě víc, chuť byla téměř sladká, plná. Jahodový dort, typ Charlotta, tvořily tenké vrstvy piškotu plněné kupou neslazené šlehačky s jahodami a želé navrchu a cukrářskými piškoty na bocích. Jednoduché, příjemné, prostě domácí dort.

Za celou tuhle parádu (dvě kávy, čokoláda, dvě vody, tři sklenky vína a jeden dort) jsme zaplatili 240 korun. Že bych si vyčíhla, kdy je na Kozím plácku jiná obsluha a jezdila sem na kafe časttěji?

Do nového roku se sluší vykopnout s elánem a optimismem, proto si nechám svá gastrotraumata na jindy a načnu 2011 s místem, které mě za posledních pár dní nejvíc nadchlo – totiž jedinečnou kutnohorskou kavárnou, která odvážně pomíjí v Čechách tolik pomýleně milované espresso a soustředí se na alternativní přípravu kvalitní jednodruhové kávy z českých pražíren.

Samotné plánování výletu do KH (teda původně jsme měli jet do Vídně, ale Kutná Hora vyjde koneckonců skoro nastejno…) bylo názornou ukázkou funkčnosti Scuku – kromě eliminace turistických pastí došlo na základě recenzí též k jasnému rozhodnutí, že Kozí plácek nesmíme minout – a nelitovali jsme.

Kavárna působí zvenčí i zvenku domácky roztomile male a útulně, nábytek i podlaha jsou starosvětsky dřevěné a doplňky od prostírání přes sedáky po jídelní lístek sladěné v rustikálně romantickém stylu, podnik je nekuřácký. Což dohromady vlastně vůbec není můj šálek kávy (já radši městské hype restaurace se šňupacími poličkami na záchodech, cha), ale zdejší prostor má opravdu genia loci – takže jsem se po víc než dvou hodinách sezení přistihla, že se mi vůbec nechce pryč. Shodli jsme se na tom všichni – jestli začnou servírovat snídaně, budeme sem do penzionu jezdit trávit víkend vysedáváním nad kávou a pozorováním vac-potů… Čas tu plyne nějak jinak a místní atmosféra navíc nahrávala komunikaci, s každým z okolních stolů jsme (i díky vsudypřítomným psům) prohodili alespoň pár teplých lidských slov – idylka největší a plný počet bodů za zdejšího ducha.

Lístek nabízí spoustu druhů výběrové kávy, všechny do detailů popsané co do chuti i původu. Jak už bylo řečeno výše, k dispozici je „pouze“ káva z vacuum-potu a french pressu v několika velikostech, a to za neuvěřitelně nízké ceny (18 za malý šálek – 110 Kč za XL French Press). Pobavil i vtípek s turkem, ale nakonec jsme si tuhle ´exkluzivitku´odpustili a zůstali u opravdové kávy: jemné Keni z Doubleshotu s výraznější aciditou a plnější Sumatry a Brazílie. Keňa standardně v lístku asi není, ale na sloupu u vchodu visela aktuální nabídka káv z Doubleshotu, a když jsem se na ně pana kavárníka přeptala, nabídl mi právě tuhle – s užitečným varováním, že méně kávou propitým vzhledem ke své aciditě nemusí tento druh chutnat. Rozhodně se nepovažuju za znalce (byť scuk kurz v pražírně mě díkybohu vytáhl z temných vod naprostého kávového nevědomí), ale Keňa mi chutnala moc – acidita byla skutečně výrazná, ale zároveň harmonická s celkovým nasládle-svěžím chuťovým zážitkem. Všechny kávy jsme si nechali připravit ve vacuum-potu, na jehož bublání jsme šli fascinovaně čučet na bar; bez téhle alchymie by mi zážitek z vac-potu připadal poloviční.

Kromě kávy tu mají ještě sympaticky širokou nabídku lažanských moštů, plnější a sladší bílý vinný z odrůdy Muller Thurgau (25 Kč) určitě stojí za ochutnání. A jelikož pan kavárník okolo právě nesl skvěle vypadající ovocné dorty, neodolali jsme malinovému. Hezky vyvážený piškot s lehkým krémem a ovocno-želatinovou horní vrstvou byl příjemně nepřeslazený, včetně bočního charlottoidního korpusu. Rakvička s opravdovou šlehačkou byla čerstvá a křupavá, stejně jako hořická trubička, která nám po chvilce přistála na stole jako pozornost podniku – prý za to, že známe Doubleshot. Nevím, jestli majitel na základě mých zmínek o pražírně pojal podezření na recenzentskou štěnici, každopádně to bylo velmi milé gesto – tím spíš, že trubička plněná šlehačkou a skořicovým cukrem s roztopenou čokoládou na polití nám chutala a přišla vhod.

A nejen kvůli téhle pozornosti vytáhnu nejvyšší známku i za obsluhu – jistá rozvláčnost a poklid ladí s místní atmosférou a jinak tu není co vytknout. Výborně připravená káva, servis milý a komunikativní, s vysvětlením i doporučením a slíbeným upozorněním, že naše vac-pot performance na baru už brzy začne. Prostě maximální vstřícnost k zákazníkovi a znalost produktu, hosana.

Plný počet bodů (můj úplně první v jubilejní šedesáté recenzi, fakt) budiž důkazem, že výlet za kávou do Vídně může šťastně skončit i v Kutné Hoře.

Když mě pracovní cesta zavedla do Kutné Hory, nemohl jsem kavárnu Na Kozím plácku nezkusit. Ačkoliv mám totiž espresso rád a jsem vždycky rád, když ho někde dostanu dobré, obdivuji odvahu provozovatele jej (ve chvíli, kdy je většina zákazníků masírována propagandou distributorů, kteří se je snaží nesmyslně přesvědčit, že espresso je nejlepší možný způsob přípravy kávy a ostatní jsou méněcenné) úplně vynechat a podávat kávu jen na vac-potu a french pressu.

Ale vezměme to popořadě. Kavárna je umístěna v krásně opraveném příjemném domečku. Jedinou výraznou slabinou prostředí je rozdělení prostor, zejména vzhledem k tomu, že od většiny míst k sezení (dřevěné stolky se židličkami) není přímo vidět na bar, kde se připravují vac-poty (v místnosti s barem je jen jeden nebo dva stolky se sezením na pohovce). Z osobní zkušenosti totiž vím, že požitek z kávy připravované tímto způsobem je bez sledování průběhu přípravy menší, zejména když se s ním člověk setká poprvé. Tady bych určitě provozovateli poradil, aby kávy na vac-potech potech nechal obsluhu připravovat přímo na stolcích zákazníků, určitě by tím atraktivitu kavárny ještě zvýšil.

Obsluhující slečna byla příjemná a milá, i v nabídce se celkem vyznala, byť co se týče charakteru jednotlivých nabízených káv nás odkázala spíše na lístek, čemuž se ale vzhledem k šíři nabídky nedivím. Tady by možná stálo za to lehce ubrat, mít jen pár výrazných druhů stále a k nim doplňovat jeden až dva druhy, které by se střídaly, působilo by to asi lépe, než když byla polovina káv v nabídce „proškrtaná“.

Co se týče kvality, měl jsem kávu a višňový mošt a obojí bylo skvělé, i vystavené sladkosti vypadaly velmi lákavě, neochutnal jsem je jen proto, že jsem do kavárny šel rovnou z rautu, takže na ně jednoduše nezbývalo místo.

Do kavárny jsme šli v sobotu dopoledne. Lákalo nás nejen doporučení, ale taky sympaticky vyhlížející a očividně nedávno citlivě opravený domek, ve kterém se skrývá.

Na zahrádku jsme se kvůli vedru necítili, uvnitř bylo příjemně chladno. Místo dřevěných židlí u stolu jsme dali přednost pohodlné retropohovce.

Retro je tak trochu celá kavárna, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Výbavou a dekoracemi se obrací do minula, dělá to ale vkusně.

Nabídka je velmi široká, většinu tvoří jednodruhové kávy (část z nich v bio kvalitě), které vám připraví buďto ve vacuum potu, nebo ve french pressu. První varianta rozhodně více lahodí oku, v mém případě i jazyku.

Krom kávy jsem vyzkoušel i kousek domácího sladkého, který byl naprosto výborný.

Servírka byla velmi milá, přestože na kavárnu, kam přicházelo postupně stále více lidí, byla sama. Když po asi půl hodině našeho kavárenského povalování dorazila posila, očividně se jí ulevilo.

Tahle kavárna je jedna z mála v republice, kde úplně opustili espresso a kávu připravují výhradně ve vacuum potech (skleněný vakuový kávovar s filtrem) a na french pressu. Je to asi jediné místo, které Kutné Hoře závidím – unikátní provoz i koncept je tady totiž doveden k naprosté dokonalosti.

Nekuřácká kavárna je schoulená v rohu Dačického náměstí. Uvnitř s citem zrekonstruovaná, prosvětlená a plná dřeva. Venku s malou otevřenou teráskou. Všude je čisto, útulno a žádný kus vybavení nepřebývá ani neschází. Nápojové lístky splňují ideál – o každé kávě i způsobu podávání máte vyčerpávající informace a vše je aktuální. Pobaví i vtípek s „turkem“, který vám na Kozím plácku uvaří jen na vlastní nebezpečí a za který si účtují nejvíc ze všech nápojů – 70 Kč ;)

Pro srovnání jsme ochutnali kávy LBC, které dobře známe z kavárny Al Cafetero a z domácí přípravy – ve vacuum potu i ve french pressu. Kávy byla čerstvě namletá, čerstvá a s odpovídajícím projevem po extrakci. Vacuum pot připravují na baru, french press donesou až ke stolu s přesýpacími hodinami, které vyznačují správný čas extrakce. Co dodat? Dokonalost sama s nevídaným citem pro detail a respekt ke kávě.

Personál celý dojem jenom potvrzuje – zná nabídku, všímá si, udržuje fajn pocit z návštěvy a dokáže perfektní zážitek z kávy donést doslova až ke stolu. Až tam totiž končí celý dlouhý kávový řetězec – od kávové farmy až po šálek kávy! ;)

Abosulutní hodnocení je tady na místě. Málokterá kavárna v Česku dýchá Kozímu plácku alespoň na záda.