Máte rádi film nebo knížku Eat, Pray, Love ? Pak by se vám mohl líbit i tenhle podnik, protože je na první pohled plný singl žen ve věku 35+, chatujících s notebooky na klíně s pozůstalými daleko za mořem nebo družících se s vrstevnicemi u sklenky čerstvě vymačkaného detox-fit-life balance džusu v debatě o hledání sebe sama. Je zajímavé pozorovat, jak poté co filmová verze vtrhla v srpnu 2010 do kin, počet tohoto typu turistek v celé oblasti Ubudu narostl a Kafe rozhodně patří mezi jejich oblíbená útočiště (na nástěnce visí třeba inzerát na pronájem domu na stejné ulici, jako bydlela knižní hrdinka, no není to rozkošné ?). Vůbec se jim nedivím, i já jsem se do Kafe po roce rád vrátil a během týdenního pobytu v Ubudu jsem tu byl denně. Asi jsem latentní voyeur, protože mě pozorování obětí E.P.L. fenoménu celkem bavilo.

Důvodů návratu je několik, za prvé velmi příjemné prostředí, spojující americký typ coffee shopu se špetkou balijského stylu. Posezení na kryté předzahrádce je docela fajn, pokud vám nevadí hluk projíždějících motorek. Interiér je celý ve dřevě, jak to na Bali má být, ale s čitelně západním rukopisem. V zadní části lokálu je umístěna jedna z hlavních atrakcí, vitrína se sladkým pečivem a zákusky. K zakoupení je z polic v lokále i kosmetika, pochutiny a další tovar, vše samozřejmě all natural, organic, hand made a kdoví co ještě. Samozřejmě že bez mýdla jsem neodešel.

Druhý důvod je obsluha, ta je samozřejmě pomalá, zapomnětlivá a občas dost zmatená, ale v kontextu podniků na Bali pořád patří k tomu lepšímu. Navíc každou situaci řeší s úsměvem, což je u neustále plně obsazené restaurace slušný výkon. Na provozu podniku a servisu je každopádně vidět ruka západního manažera.

Třetím důvodem je káva. Ano, je to absurdní a zároveň typické. Na ostrově, kde se pěstuje celkem velké množství kávy, je velký problém sehnat alespoň podprůměrné espresso, o cappuccinu nemluvě. V Cafe ho umí předpisově (13 000 Rp), používají vlastní směs a výsledkem je káva servírovaná se všemi náležitostmi, pěknou hustou cremou a velmi intenzivní chutí absolutně beze stopy kyselosti . V kombinaci s mlékem vše vynikne ještě lépe, místní latte je prostě neodolatelné (18 000 Rp). Mléčnou pěnu tady umí sametově jemnou a hustou tak, že se na ní nekonečně dlouho udrží zrnko kávy na ozdobu. Místní kávovou směs si můžete odvézt jako suvenýr, i doma chutná skvěle.

A konečně je tu menu. To je celkem rozsáhlé a obsahuje trochu indonéské klasiky, pan-asijský pell-mell a také západní kuchyni. Vyzkoušel jsem třeba pandžábský saag paneer (25 000 Rp), tedy bílý nezrající sýr se špenátovým curry a plackami chapati. Ochucení bylo jednodušší než bývá originál hýřící chutěmi, ale hustý, hrubě sekaný špenát chutnal intenzivně po zázvoru a koriandru, s vůni garam massaly. Menu nabízí i spoustu malých příloh, kterými lze zpestřit každý chod. Výborný je třeba do křupava vysmažený tempeh s ostrým mangovým chutney (7 000 Rp). Výborný byl i hladký mrkvový krém (23 000 Rp), který mi vzdáleně připomínal dýňovou polévku dochucenou ostrým curry a čerstvým zázvorem. Evropská jídla tu nejsou špatná, většinou z lokálních čerstvých surovin s pěknou prezentací, ale vždycky tam někde vzadu budete cítit Asii. Pro hardcore vegetariány má podnik řadu raw jídel, na jejich ozkoušení jsem ale nesebral odvahu. Snad v příštím životě ;)

Nemůžu opomenout výběr různých muffinů a dortů (carrot cake nebo cheesecake 25 000 Rp jsou čirá slast). Místní brownies (10 000 Rp) doporučuji ve chvíli, kdy už máte plné zuby asijských dobrot a chcete své chuťové buňky vynulovat něčím nekompromisně západním. Hutný, ale přesto měkký řez vás uvede do stavu extáze, necítíte nic jiného než intenzivní chuť dobré, hořké, čokolády. Bali je oblíbeným cílem žen hledajících i jiné druhy rozptýlení, ale já bych v Kafe doporučil to první z knížky Elizabeth Gilbert: eat.