Interiér je poměrně jednoduchý. Pult, u něho velký gril, a několik vysokých starých těžkých černých dřevěných stolů s barovými stoličkami. V bistru je jakési ponuré šero – osvětlení zajišťují historické (rozuměj socialistické) lustry s klasickou žlutou žárovkou, které světlo podivně rozptylují. Pokárání si zaslouží kout, kde si můžete umýt ruce. Na to, že se jí právě rukama, je staré umyvadlo, na něm rozmočené mýdlo a elektrický sušič rukou, co produkuje výrazně více hluku než horkého vzduchu, zcela nedostatečné. Za minimum bych považoval aspoň tekuté mýdlo a papírové ručníky.

Ani na personál bohužel chválu pět nelze. Zastihl jsem tu během svých návštěv dvě dámy ve středním věku. Patrně pro doplnění celkové předlistopadové atmosféry mají dámy na sobě silonové pracovní šatové zástěry a také jejich chování naznačuje, že ony rozhodně nejsou z těch kapitalistek, které by si měly zákazníka jakkoli předcházet. Hlavně nezdržovat a urychleně další. Abych jim úplně nekřivdil, jedna z nich je přece jen nepatrně usměvavější a občas dokonce prohodí vtípek a usměje se.

Proč sem tedy vůbec zavítat? Důvodem je místní grilované kuře – jediná položka místní nabídky. Krom kuřat zde mají jen chleba a nakládané okurky – jedna porce = jedna okurka nakrájená na čtvrtky. Co se nápojů týče, většina lidí si dává nealkoholické pivo a v nabídce jsou ještě limonády.

Na kuřeti je vidět, že panuje jistá nepřímá úměra mezi velikostí nabídky a kvalitou produktů. Kuře je totiž naprosto vynikající. Na povrchu křupavé, uvnitř, lhostejno, zda na vás vyšlo prso či stehno, až ke kosti ukázkově šťavnaté, nesrovnatelné s očividně domrtva vysušenými „holoubaty“ ze supermarketů. Na požádání ke kuřeti dostanete i šťávu, nijak výrazně přesolenou, podle mě se zjemňujícím dotekem másla. Ulamujete křupavý chleba a namáčíte ve šťávě. Porce kuřete, tři krajíce chleba a dvě porce okurek vyjdou na cca 60 Kč, dle hmotnosti porce.