Některé recenze se píšou samy, některé zas člověk převaluje v ústech a neví co dál. Spolknout? Přepsat? A přesně tohle se mi děje s touhle recenzí – doufala jsem, že ve mě návštěva Ichnusy vyvolá proud metaforických superlativ a přitom ze mě lezou jen strohé popisně-informativní věty… Asi to tak má být…

Ichnusa. Titěrné, domácky působící bistro. Rezervace nutná, ale pozor – rezervační email nefunguje a telefon občas neberou – mě nakonec potvrdili smsku.
Restaurace sídlí v místnosti spolu s barem a pultem se specialitami ze Sardíníe. Kapacita je sice 16 osob, ale při úplném zaplnění (což je skoro vždycky) se některé osoby bohužel ocitnou zabarikádované na svém místě. Takže pokud máte slabý močák (jako já) – dejte si pozor, kam si sedáte – abyste stihli včas zvednout několik dalších (často cizích) lidí a doběhnout na záchod v suterénu. V suterénu je mimochodem schovaná moc hezká, menší a intimnější místnost s kapacitou asi 8 osob – doporučuju případně směřovat rezervaci cíleně sem.

Moje rezervace na šestou hodinu nám umožnila vybrat si místo dle libosti a vyhráli jsme i počáteční stoprocentní péči. Nával rezervaček v 19h potvrdil už dříve recenzované občasné nestíhání obsluhy.

Ujala se nás česky mluvící slečna s italským přizvukem, která nám ale nabízela pouze předkrmy a víno. Nad vínem jsme chvíli diskutovali, museli jsme se vlastně už zde rozhodnout, zda budeme následně pokračovat spíš rybou nebo těstovinami (a bílým vínem) a nebo masem a lépe tedy s červeným vínem. Hlavní chod nám pak přišel nabídnout dosti málomluvný kuchař a detaily jsme z něj museli trochu dolovat (nabídka ve stylu „máme telecí ossobuco“ mi v tu chvíli moc neřekla…). Jinak během večera začal proudit restaurací a občas i obsluhovat v angličtině konverzující a lehce roztržitý pan majitel(?).

Z předkrmů jsme nakonec vybrali ricotu v popelu s medem a chobotnicový salát. Pokračovat jsme se rozhodli masem, jediné dva možné chody bylo již zmíněné ossobuco (telecí koleno) po milánsku a entrecote z argeninského hovězího. Z vín jsme si nechali doporučit červené s názvem Arcanos, ročník 2008 od vinařství Murales (430 Kč), které je vyrobeno ze 100% tradiční sardské odrůdy Cannonau. Víno zrálo v nerezových tancích a v láhvi (tj. bez barique sudu), což zachovalo výraznou ovocnost. Ve vůni dominovaly hlavně ostružiny a po otevření vína i výrazná pepřnatost a až pálení alkoholu (15%), která se projevila i v chuti.

Já osobně si ráda hraju s příchutěmi a kombinacemi ingrediencí, takže ricotta s medem a k tomu salát z polníčku byl pro mě osobně spíš základní chuťový level. Zato tatův salát byl břitce pikantní a chobotnice byla správně šťavnatě křupavá. Víno více ladilo s tou chobotnicí… Následovalo moje telecí ossobuco – koleno i s kusem kosti s morkem, zeleninová omáčka a šafránové rizoto jako příloha. Tak to už byl vyšší level :-) Maso měkce rozpadací, rizoto lehce mazlavé, omáčka ostrá, i když v kombinaci s vínem zvýšila jeho pálivost. V základní levelu zůstal tentokrát steak, sice správně medium, ale trochu vyběhaný a tužší. Nicméně portská omáčka zas lépe ladila s vínem. Dezert nebo sýry na závěr jsme už pro přeplněnost nezvládli.

Jaký tedy udělat finální verdikt za celkových 1480Kč/2 osoby? Koncept super, jídlo od velmi dobré až po fakt výborné, personál (i když místy ne úplně načasovaný) přijemně pozitivní a v průměrné personální šedi nadstandardní.

Stroze a informativně: Přijdu zas.

Ichnusa je zas jeden z těch podniků, kam jsem si hrozně přála jít hned po první přečtené recenzi, už ani nevím kde. Vypravila jsem se tam někdy na podzim na obědový průzkum, jako obvykle byla většina stolů rezervována, ale když přijdete kolem dvanácté, máte šanci najít místo, opakovaně vyzkoušeno. Restaurace je vlastně hrozně maličká, navíc velkou část zabírá bar a chladící pult se sardinskými specialitami, které si můžete na místě koupit. Hlavní prostor s barem nabízí 16 míst, ale další šance se nabízí ve spodní místnosti, která ukrývá další 2 stoly pro celkem 8 osob a může sloužit i jako salónek, když chcete být sami.

Polední menu zahrnuje vždy polévku (40 Kč) a 2 jídla (90 Kč), z toho 1 těstoviny. A protože hned první oběd se vcelku vydařil, vyzkoušela jsem tu už ledacos. Nejlepší zkušenost jsem udělala s polévkami – čočkovou, dýňovou a mrkvovou, všechny mě nadchly. Dýňová a mrkvová měly konzistenci tak akorát hustého krému, který nebyl zbytečně sladký, jak se to občas stane mně a v obou bylo pár kapek dobrého výrazného olivového oleje. Dále jsem měla frittatu, kterou jsem si představovala jako omeletu, ale bylo to spíše něco na způsob francouzských brambor se zeleninou a salsiccou a trochou hub. Nic nezapomenutelného, ale dobré jídlo z dobrých surovin. Ještě lépe z toho vyšla pasta all´amatriciana s prorostlým guanciale, která mě vrátila zpět do mých italských let, skvělá.

Začátkem ledna došlo konečně i na večeři, u které se bez rezervace neobejdete. A celé se to prostě nějak nevyvedlo. Na předkrm jsme čekaly 40 minut, můj krevetový salát v lodičkách ze salátu little gem byl vážně dobrý s růžovou majonézou – salsa rossa a trochou pomerančů, ale o chleba jsme musely požádat. Kdybychom ho bývaly dostaly hned na začátku, určitě by to čekání uteklo rychleji. Jedno z hlavních jídel bylo předem jasné, chtěla jsem ochutnat tolik opěvované brasato, pomalu připravovaný hovězí ořech, nakrájený na tenké plátky, upravený do roliček a podávaný s bramborovou kaší. Dále jsme se nechaly nalákat na těstoviny s kalamáry a krevetami. Brasato bylo dobré, ale pro mě rozhodně snadno zapomenutelné jídlo, žádná očekávaná bomba. Těstoviny ale dobré fakt nebyly, přišly mi hrozně nedochucené, krevety nevyloupané, takže patlat si ruce ve špagetách, abych je vylovila a oloupala mě nebavilo a ty kalamáry… no ruku do ohně bych za to nedala, ale obě jsme se shodly, že chutnaly jako mražené.

Za pochvalu určitě stojí nabídka sardinských vín. K obědu jsem tu vždy měla skleničku domácího rozlévaného vína (25 Kč) a poměr cena/chuť/kvalita u mě obstál skvěle. K večeři jsme si daly Cannonau di Sargegna, riserva 2005 (tuším 535 Kč/0,7 l) a byla to rozhodně dobrá volba.

Hodnocení obsluhy nechávám na závěr, protože i z toho jsem mírně rozpačitá. Při všech mých návštěvách mě obsluhoval zřejmě jeden z majitelů, který toho sice o nabídce ví hodně, ale z mé zkušenosti sám skoro nic nenabízí. Když se zeptáte, ochotně odpoví a dozvíte se, co potřebujete, ale v restauraci, kde není jídelní lístek a vybíráte si na základě ústně prezentované nabídky mi to přijde dost krkolomné. U pána jsme si objednaly předkrmy a po jejich dojedení nám pak nabídku hlavních jídel přišel představit kuchař, který také není zrovna velký řečník. Prostě, dobrý nápad, ale provedení by chtělo ještě trochu dotáhnout. Na spokojenost se nás sice pán zeptal, ale když jsme nad nedojedenými těstovinami řekly, že nám nechutnaly, zejména kalamáry, pouze s provinilým výrazem řekl, že je mu to líto.

Tak nevím, že bych taky vyhlásila soutěž… o placky Kačky Žvýkačky? Přesvědčte mě prosím, že svět je ještě v pořádku i mimo zdi nejmenovaného hypermarketu.

Už při vstupu do této malé restaurace, čítající pouze 5 stolečků a 2 místa u barového pultu, se musí člověk cítit jako na dovolené. Interiér je příjemný, odpočinkový, prostor je nekuřácký a vůně linoucí se z kuchyně pobízejí chuťové pohárky probudit se a užívat si naplno. Bistro pravidelně nabízí obědová polední menu čítající vždy polévku a 2 hlavní chody. Jako předkrm můžete ochutnat něco z nabité vitríny u baru. Obsluha Vám ochotně připraví ochutnávku sardských sýrů či uzenin. Zajít sem na oběd je opravdu dobrá varianta, ale zajít sem na večeři je ovšem ještě lepší. Mohu to vřele doporučit všem kdo chtějí strávit perfektní večer, výborně se najíst, ochutnat kvalitní víno a odcházet plni spokojenosti. Pozor! Rezervace nutná!
Přátelská obsluha je další bod ku prospěchu, personál zde působí až familiérně a opět je to něco, co sem patří. Velmi se mi líbí to, že zde nemají stálý jídelní lístek a konzultovat vaše chutě tím pádem můžete přímo s šéfkuchařem. Ten Vám zhruba načrtne výběr surovin (obvykle různé druhy mořských ryb, mořských plodů a kvalitního masa) a společně si vlastně utvoříte obraz svého talíře. „je libo grilovaná zeleninka jako příloha či nějaká pasta? nabídnu trofie – krátké těstoviny původem z janova?….a k argentinskému entrecotu může být omáčka z portského vína? Nebo máte jinou představu?“
Společně s výběrem předkrmů a hlavních jídel Vám kuchař nabídne i vhodná vína. Číšník nelení a jakmile vidí naší nerozhodnost, přinese ochutnávku tří poměrně kvalitních vín. Dobré jsou všechny, ale vybíráme lahvinku typického červeného Vermentina. A už tu máme předkrmy: salát z chobotnice a brambor, grilovaný lilek s ricottovou pěnou a papričkami, žralok s bottarga omáčkou, tomatové carpaccio s fritovanými sardinkami…vše perfektně chuťově vyladěné, bez chyby. Hlavní chody taktéž. Nezbývá než zakončit dobrou kávou a já ještě vybírám lahvinku olivového oleje z nabídky sardských surovin v prostoru u baru. Naše čtyřčlenná skupina platí okolo 2 tisíc. Při odchodu dostáváme (asi díky pěknému dýšku) panáčka na účet podniku, pokračujeme v režii dovolenkové sardinie a troufáme si na limoncello a grappu. Co víc si přát….

Nejrůznějších názorů a dokonce i odborných článků na téma používání adjektiv sardinský (podle Sardinie) a sardský (podle Sard, tedy obyvatel Sardinie) můžete vygooglovat celou řadu a mezi nejčerstvějšími odkazy naleznete i mnoho pochvalných recenzí na tento nový, malý a útulný domácí podnik, který se dle mého jako jediný v Praze pyšní zaměřením na sardskou/sardinskou kuchyni.

Většina základních momentů už tedy byla mnohokrát popsána – nenápadný vchod v nenápadné a ne zrovna nejvýstavnější ulici, konkurenční Mad bar hned vedle na stejné adrese, před vchodem dřevěný sud, uvnitř obchůdek s lahůdkami, několik málo stolků v hlavní místnosti a dva další celkem pro šest lidí ukryté ve sklepení, kohoutková voda zdarma podávaná se spikleneckým úsměvem.

Obsluha v sestavě číšník a kuchař opravdu chvílemi trochu (dost) nestíhá, na druhou stranu je skutečně příjemná, omlouvá se uvěřitelně a navíc dokáže prezentovat aktuální menu i víno s nakažlivým nadšením – číšník obvykle představuje předkrmy, víno a deserty, kuchař si nechává prostor při hlavních chodech, jejichž finální úpravu je možné částečně doladit podle přání hosta. Jediným psaným lístkem je vinná karta, vše ostatní se dozvíte přímo od obsluhy. Ceny tedy bez dotazu nevíte, nicméně po dvou návštěvách mohu potvrdit, že celkový účet byl vždy příjemným překvapením (aperitiv, předkrm a hlavní chod pro dva plus lahev vína přibližně CZK 1,500.00).

Jednotlivé pokrmy nemá příliš smysl rozebírat, protože nabídka je každý den jiná, nicméně zaujaly například klasické slávky Mariniere na bílém víně a šalotce s řapíkatým celerem doporučené jako „ráno dovezené a obzvláště velké“, krásně nadýchané a lehounké domácí špenátové gnocchi s koktejlovými krevetkami, cherry rajčaty a rukolou nebo grilovaný fillet z mečouna s omáčkou z rajčat a kapar podávaný s drobnými a téměř kuskusu podobnými těstovinami fregula. Hlavní kuchařovou zásadou je evidentně jednoduchost – jen několik perfektních surovin, blesková příprava, sladění chutí omáčkou či decentním kořením a bylinkami a na stůl.

Vinný list je výrazně zaměřený na vína ze Sardinie, která k vlastní škodě příliš nachutnaná nemám, nicméně zvolené základní Argiolas Costamolino Vermentino di Sardegna 2009 bylo suché, světle žluté, příjemně květinové, lehce minerální a zejména k rybě a mořským plodům velmi pěkné. Milovníkům jiného než sardinského vína a přátelům omamného namodralého tabákového obláčku doporučím po večeři přesun na druhou stranu ulice do Zlatého hada.

Rezervaci do minirestaurace jménem Ichnusa (tak Řekové nazývali Sardinii) jsem pro sebe a kamarádku udělala ani ne týden poté, co jsem se o tomhle místě dozvěděla. Očekávání byla velká a ta přinášejí riziko následného zklamání. To se ale naštěstí nekonalo a jediné, co mě zamrzelo, že personál byl plně český a nedočkala jsem se tak oblíbené italštiny. Staral se o nás ale výborně, takže objektivně nebylo co vytknout. Obzvlášť se mi líbilo, jak nám prezentovali možnosti, co by nám mohli naservírovat / uvařit, vše bylo na individuální domluvě a hezky vysvětleno. Bohužel nám při tom bylo trapné zjišťovat přibližné ceny, takže jsme byly trochu nejisté, co si můžeme dovolit (podpořeno navíc tím, že neberou platební karty).

Vybraly jsme si jako předkrm výběr ze sýrů a sušených salámů, podávaný na prkénku s tradičním „chlebem“ pane carasau, což jsou křupavé placky, připomínající spíše chipsy než chléb, ale na uzobávání k vínu spolu s výše zmíněnými pochoutkami se hodí báječně. Sýrů jsme dostaly čtyři druhy, nejvíce nám chutnalo čerstvé pecorino, ale i kombinace ovčího a kozího sýra byla výtečná. Po předkrmu následovaly těstoviny, kamarádčiny špagety carbonara, moje aglio olio e peperoncino sypané pecorinem. Chutově výborné. Dámy u vedlejšího stolu si vybraly rybu, kterou před nimi kuchař vykostil a rozdělil na talíře. Ryba vypadala i voněla lákavě, myslím, že na nějaký takový kousek padne moje volba příště. Stolek z druhé strany se už také začal plnit výběrem z předkrmů a vůbec celá místnost po osmé hodině viditelně ožila ruchem, nicméně i nadále si uchovala příjemnou atmosféru, podpořenou mimo jiné i nekuřáckým prostředím.

Tím se pozvolna dostávám k interiéru, který mi osobně naprosto vyhovuje – pět jednoduchých vkusných stolků, chlazená vitrína s lahůdkami, regál s víny a dalšími specialitami. Fascinuje mě sytě tyrkysově namalovaná největší stěna, přesně takovou barvu moře mám ze Sardinie zafixovanou.

Tady se mi prostě líbí. Místo má stejný duch jako Osteria da Clara nebo Home Kitchnen. Všechny okolky jdou stranou a důraz jde na KVALITU jídla a požitek z něj. Místo je teď dosti narvané (pověst se šíří rychle) a tak pokud se neprobijete na oběd (11–15h), večeři bez rezervace ani nezkoušejte. Celková kapacita je jen 16 míst! ;)

Jídlo je s důrazem na čerstvost surovin a jejich jasně vyjádřenou chuť. Dobře připravené maso, velká proce zeleniny a k tomu vždy dostatek aromatiky typické pro jižní kuchyně (víno, bylinky). Za obědovou cenu hlavního jídla 90 Kč myslím není třeba dvakrát váhat. Lépe se v okolí nenajíte. Dobrý zážitek z jídla si tu můžete odnést i v tašce. V nabídce lahůdek je dobrý (a díky obměně v restauracei čerstvý) průřez sardských specialit za ceny, které neutrhnou kapsu.

Stejně jako v Osterii tu občas narazíte na uhoněnou a nestíhající obsluhu. Co ale nedodají v přesnosti v klidu vyrovnají osobním přístupem. Plné hodnocení dávám i za interiér, protože pro mně osobně funguje na 100% – nic mi nechybí a cítím se tam hned dobře. Konečně taky někoho napadlo používat jednorázové papírové ubrusy! ;)

Že by v Praze konečně začaly přibývat cenově dostupné podniky s výborným jídlem a člověk by nemusel známým stále doporučovat Na Kopci a Da Claru? Po Home Kitchen je Ichnusa dalším příslibem, že by tomu tak mohlo být.

Dnes jsem byla Ichnusu okouknout poprvé – v době oběda, kdy mají v nabídce jednu polévku (40 Kč) a dvě hlavní jídla (cca 90 Kč). Prostředí je tu úplně jednoduché – čtyři stoly, pultík s lahůdkami a pokladna. Na místo jsme chvíli čekali, což je parádní, protože to znamená, že sem lidi chodí!

Sympatický je i personál – dva mladí kluci, jeden v kuchyni a druhý na place. O sortimentu mají přehled a umí o něm popovídat. Jen pan číšník vypadal trochu uhoněně, což po třech měsících v provozu ve dvou lidech není vůbec divné.

Na jídlu jsem si pochutnala. Dýňová polévka byla na můj vkus trochu slanější, jinak ale bez připomínek, doplněná kulatými těstovinami jako zavářkou. Druhý chod byla telecí játra s bramborovou kaší (doplněnou zřejmě dýní). Zde úplně bez výhrad, kaše byla jemná, játra dobře připravená a dochucená velkými krystalky soli, na cibulce a s trochou sosu. Uzavřeli jsme dezertem – švestkovým koláčem a slušně připraveným espressem. Voda do karafy je zde samozřejmostí, stejně jako slušný výběr rozlévaného vína.