Shrnutí: „Velmi dobře upravené maso, povedený koncept a pěkné prostředí. Naše návštěva však měla své neduhy – neúměrně dlouhé čekání na jídlo a chaotickou obsluhu, u níž jsme neměli dojem, že jí na blahu hostů záleží. “
Přiznávám otevřeně: patřím k těm, které díl kuchyňské show, v níž vystupoval nesmělý šikovný kuchař Štěpán a jeho oddaná skromná paní skutečně dojal. Jak ti dva spolu drží a jak jim to vaří v krásné přírodě šumavského podhůří! A i střízlivě řečeno – koncept vlastní biofarmy, z níž šťastné krávy putují do kuchyně ve formě excelentních steaků – proti tomu nic nemůže namítnout ani zpustlý cynik. Shodou okolností máme nedaleko chalupu, ale trvalo to víc než rok, než jsme se do Štěpána dostali. Restaurace zatím nabyla věhlasu, naše rezervace na vytížené cyrilo-metodějské svátky proběhla raději ve lhůtě doporučených tří týdnů předem.
Dojem první: Štěpán rozšířil své kapacity, místo posezení venku je zasklená světlá zahrádka, působila na mě moc příjemně, ačkoli trochu matoucí je, že do restaurace jsou dva vchody (jeden do této části a druhý do původní chalupy). Venku skluzavka, toť bonus pro rodiče. Vcházíme dovnitř, tedy do té chalupy, kde je na rozdíl od zahrádky temno a horko z nedaleké kuchyně. Čerstvé květiny jsou na stole tam i tady, ale tohle je vyloženě zimní místnost: přítmí, svíce..sem bych chtěla dorazit po túře na běžkách. Jinak doporučuji zkusit si při rezervaci určit i stůl. My to neudělali a zjistili, že tedy sedíme v šeru a horku. Na druhou stranu se mi objektivně i „temná stránka“ Štěpána líbí. Styl selská chalupa je málokdy tak vkusný a útulný jako tady.
Dojem druhý: Nikdo neví, co s námi. Vejdeme dovnitř a nikde nikdo, kdo by se nás ujal, řekl, kde je náš stůl – čísníků a čísnic kolem dost, ale všichni někam pospíchají, někdo točí pivo, druhý markuje u baru…U hospody, která minimálně v sezoně funguje na rezervace, mi to přijde zvláštní. Na své místo se tedy doptáme u baru. Nedostatek péče o hosta byl bohužel leitmotivem celé návštěvy. Židličku pro dceru jsem si musela objevit sama. Když jsme zvrhli plné pivo, obsluha sice přispěchala s hadrem, setřela však jen vágně, takže jsme pod stolem čvachtali v loužičkách – jistě po nás pro ostatní hosty museli vytřít, škoda, že tuto pozornost nedopřáli i nám.
Dojem třetí: čekání, čekání. Na jídlo i pití jsme velmi dlouho čekali. Předkrm – studený tatarák- dorazil asi 45 minut po příchodu. Celá rezervace byla od půl jedné do půl třetí, zdálo se mi to jako zbytečně velkorysá doba na jeden obyčejný nedegustační oběd, ale odcházeli jsme – po dvou chodech – skutečně v půl třetí. Na hladové dvouleté dítě bohužel klouzačka tak dlouho nezabírá.
Dojem třetí -konečně jídlo. Jídlo je u Štěpána skutečně fajn. Z nevelkého jídelního lístku mě lákalo ochutnat skoro všechno. Tatarák byl jemňoučký, dochutili jsme si sami. Bramboračka voněla mocně hříbky a chutnala vyladěně a dost houbově, to já ráda.
Steak z krku s grilovanou zeleninou byl lehce žvýkavější, ale stále nešlo o maso, co roste v puse. Výborně k jídlu ladila pečená brambora s tvarohem, upečená přesně do měkka. Steak ze svíčkové z koňakovou omáčkou a zeleným pepřem měl maso jemné jako dort, omáčka byla silná a chutná. Přílohu – kroupy se slaninou jsem si zvolila sama (chtěla jsem vyzkoušet něco jiného než obligátní šťouchaný brambor), leč k jídlu až příliš dominantní. Na druhou stranu v příloze vada nebyla, sama o sobě byla velmi dobrá. Top jídlo z této trojice je pro mě rostěná s bramborovo-citrónovou kaší a karamelizovanými cibulkami na portském. Výrazná chuť masa s hedvábnou kaší, která má svěží podtón, k tomu slaďoučké cibulky…Asi to není jídlo do vedra, ale rozhodně „comfort food“, který se pokusím obšlehnout, až přijdou podzimní plískanice. Dezerty jsme odpískali, jsouce příliš najedeni a v obavách z dalšího dlouhého čekání.
Dojem výsledný: rozpaky. Jídlo bylo na jedničku, čekání se dá nakonec tolerovat, byl tam nátřesk ( i když nejsou na něj v sezoně zvyklí?), obsluha však v mých očích selhala. Zcela chyběla otázka po jakékoli spokojenosti, omluva či vysvětlení dlouhého čekání, platilo se neosobně na baru. Ani jiskřička živého zájmu o hosta. Číšníci nebyli vyloženě nepříjemní, spíše nepřítomní a chaotičtí. Jakoby tam chyběl jakýkoli systém práce – všichni se přetlačovali na baru, kde si točili pivo pro své stoly, na všechno jsme se museli doptat, Budiž jim přičteno k dobru, že padla otázka po stupni propečenosti steaků.
Když si čtu předchozí recenze, napadá mě, že jsme měli neskutečnou smůlu, nebo si U Štěpána najali na svátkový frmol ne moc schopné brigádníky. Škoda, protože dojem z podniku neprofesionální obsluha dost sráží. Za dobrým masem se sem ale určitě vrátím.