Všechno hrálo pro Krobiána. Velmi střídmý jídelní lístek založený na aktuální nabídce, neuvěřitelně strohá otevírací doba (necelých 30 hodin týdně), poloha v malebném údolí pod Svatým Janem a v neposlední řadě recenze plné úžasu a rozplývání. Zkrátka a dobře, zkusit se to muselo – a kdy jindy než o nedělním obědě?

Na posezení na zahrádce byla v březnovém poledni přece jen ještě zima, zapadli jsme tedy do lokálu. Přesně takhle si představuji hospodu, kterou si někdo pořídí v obýváku – místo pro bratru 30 lidí, jednoduché dřevěné stoly a židle, výčep sotva metr a půl zdéli. Na stole se vám objeví jídelní lístky se dvěma listy v kožených deskách, ve skutečnosti v nich je ale napsáno totéž, co najdete na černé tabuli na zdi – a tam je ještě nějaká ta denní specialita navíc.

V hospůdce tohohle typu očekávám bodrého, trochu hřmotného hostinského, který se nebude zdržovat zbytečnými zdvořilostními frázemi ani párováním pití k jídlu, jen se důsledně přesvědčí, že jeho strávníci vylizují talíře až do dna. Číšník a servírka od Krobiána ale očekávání splňují tak zpoloviny: žádná zbytečná strojenost a přehnaná profesionalita, to souhlasí, ale na straně komunikace s hostem bych si dovedla představit klidně víc úsměvu, domácké pohostinnosti a taky větší sdílnost a chuť pochlubit se všemi těmi podoma vyráběnými dobrotami.

I jídlo splnilo očekávání jen napůl. Kdyby bylo zůstalo u husté hrachovky s pár zrnky cizrny, opečenými kostkami uzeného a krajíčkem kváskem zadělaného domácího chleba, zachrochtala bych blahem a zvedla palec až nad hlavu. U vepřového plátku na černém pivě bylo taky znát kuchařské řemeslo, maso propečené pěkně do měkka, šťáva chutná, intenzivní, červené zelí pečlivě ochucené, jako příloha dokonce dva druhy knedlíků (ty tedy mohly být méně hutné). Za nepochopitelný omyl ale považuji bramborové placky se špenátem, Nivou, kysanou smetanou a sušenými rajčaty.

Nemluvím teď o tom, že ani jednotlivé složky jídla nebyly žádný trhák – bramborové placičky byly hodně moučné a upečené bez kůrky, jen tak do poloměkka, špenát (listový, nikoli protlak) chutnal skutečně špenátově, ale výraznější tóny cibulky či česneku by mu jen prospěly, no a smetana, Niva i sušená rajčata byly jednoduše vyndány z obalu a pokladeny na talíř. Niva tedy byla předtím nastrouhána. Fascinovala mě ovšem především ta kombinace! Jedná se o středomořskou variaci na tradiční českou kuchyni? Nebo vynucený chod pro zapřisáhlé vegetariány? Proboha proč? Samozřejmě, kdyby mi v hospodě dali farfalle s dětskou přesnídávkou, domácí drobenkou, strouhanou čokoládou a bílým jogurtem, taky to není na otravu jídlem – ale na ukroucení hlavy to tedy je.

Zkrátka a dobře, když vás výlet zavane do této části Českého Krasu, doporučuji U Krobiána moc neexperimentovat a zůstat u tradiční české kuchyně, kde je kuchař jistý v kramflecích. A připravit se na to, že může být hospůdka plná turistů a cyklistů, kteří dorazili před vámi – v okolí totiž moc jiných šancí, kde se slušně najíst, nenajdete.

Autobus, který nejel, způsobil, že jsme se namísto na Dědu ocitli ve Svatém Jánu a byli tak nějak okolnostmi donuceni jít na oběd právě sem. Ukázalo se to však být nepříjemností nadmíru příjemnou, za níž chybě v IDOSu upřímně děkujeme.

Hospůdka sedí přímo pod rozcestníkem turistických tras, takže ji prostě nelze minout. Obklopena rozlehlým dvorkem s velkým množstvím stolků, vyzdobeným hromadami dýní, nesmírně přítulným německým ovčákem a tabulemi s vypsanou denní nabídkou a upozorněními, že venku je samoobsluha. Počasí by bylo mohlo způsobit přimrznutí našeho pozadí k venkovním židličkám, takže jsme volili vnitřní prostory. Je to jedna místnost, nádherně prohřátá rozpáleným krbem, zažízená v selském stylu, ale bez zbytečných rádobyselských serepetiček. Přiznané trámy na stropě, na zdech pár starých fotografií, na parapetech staré mlýnky a hliňáky, toť vše. A hlavní a důležitá věc je, že je zcela nekuřácká.
Usadili jsme se k jedinému volnému stolu a snažili se zorientovat v nabídce, kterou obsluhující pán právě na tabuli promazával. Mezitím se u nás víckrát zastavil, jestli už víme, co chceme, ale na odpověď nečekal a opět zmateně odskočil cosi umáznout (výběr nám trval, neb kýžené kyselo bylo právě umáznuto, takže jsme ještě před definitivním výběrem vyčkávali umáznutí příštích). Po chvíli přišla místo něho paní, mile se usmívající a vysvětlující, co ještě nedošlo a umáznuto nebude. Ovšem paní pro změnu zřejmě nedoslýchá, namísto dršťkové si na účet psala svíčkovou a musela jsem asi třikrát zakřičet, že „-ová“ sice ano, ale ne svíčka, nýbrž dršťka.
Přes zmatenost a nahluchlost byli ovšem oba moc milí a v hospůdce tohoto typu cením vřelosti více než profesionality. Proto čtyřka.
Točí tu svijanský kvasničák (tuším 35Kč), k jehož oroseným sklenicím nám vzápětí přistála hliněná miska dršťkové (ano, nakonec skutečně nikoli svíčkové). Píšou, že je jí 300ml, proto jsme si dali jen jednu dohromady. S jejich místním vlastnoručně pečeným chlebem by totiž jinak vystačila na oběd. Pěkně hustá, s měkkými světloučkými dršťkami, krájenými na konzumně příjemné menší kousky, než je obvyklé, nepřepepřená a nepřesolená (jak bývá časté), takže vynikla chuť drštěk.
Následná pečená kachna se strapačkami (130 Kč) pokračovala v radostném defilé chutných krmí. Maso skutečně měkoučké, takže určitě poctivě pomaloučku pečené. Přitom kůžička křupavá a vypečená. Strapačky bohatě obdařené zelím a drobnými rozškvařenými kostičkami špeku činily kachně ne zcela obvyklý a velmi důstojný doprovod. Mé oči hladového výletníka zabloudily ještě k poslednímu nápisu na tabuli – lívance s dušenými jablky. Nu, u pohledu nezůstalo. Paní obsluhující se mě ještě zeptala, kolik lívanců chci. Samozřejmě jeden, i tak to bude po kachně až až. To, co přede mnou ale přistálo, ze mě vyrazilo vyjeknutí, cože je to za obrovskou věc. Paní se smála, že prý třeba s manželem to zvládneme.
Lívanec byl sice jeden, ale rozměrů malého talíře, čerstvě upečený, navrch křupavý, uvnitř vláčný. Schovaný pod kopcem dušených jablíček se svůdnou čepicí šlehaného tvarohu s cukrem a skořicí a ještě rozpustile přelitý javorovým sirupem. Ufff. No samozřejmě, že jsme ho nemohli nespořádat, toť otázka cti. Však to paní při placení ještě se smíchem náležitě ocenila.

Ještě nutno podotknout, že hospůdka je lufťáckovýletní, takže otevřená pouze středu, pátek a víkend. A vaří se tu jen od pátku do neděle. Momentálně se zde chystají martinské husy, jejichž konzumaci si lze objednat, je možné pro větší společnost (prý 1 husa= 8 osob) i parádní servírování celé husy s porcováním přímo na stole.

Na tuto hospůdku jsem narazila při výletě do oblasti Srbska a okolí. Přítel zde byl už před lety, ale tenkrát zde byli jiní majitelé a nevařilo se. My jsem se zde zastavovali po procházce ze Sv. Jána pod Skalou, kterou také doporučuji. Jinak je celá oblast rájem pro horolezce a cyklisty, v krásném prostředí Berounky je i in-line stezka vedoucí do Berouna a zpět na Srbsko.

Zapadli jsem do této příjemné hospůdky promrzlí, s chutí na svařák a s tím, že jsme najedení. V jedné místnosti, vybavené pohodlným dřevěným nábytkem a vyzdobené starými fotografiemi, praskal oheň ve velkých kamnech a u nich spal ohromný vlčák. Kromě nás zde seděly ještě dva páry a u vchodu do kuchyně personál s přáteli. U velmi milé obsluhující jsme si objednali, já pouze teplou griotku a přítel se nechal zlákat kvasnicovým pivem ze Svijan. Po chvíli jsme se rozhodli ještě vyzkoušet dršťkovou polévku. Ta byla přinesena vzápětí v kameninové misce (na talíř to bylo moc velké :-)) a bylo jí dost pro oba. Výborná hutná polévka, skvěle dochucená se spoustou dršťek a zahuštěna mimo jiné mrkví. Ještě, že jsem si nedala i druhý chod.

Na webových stránkách se dále uvádí, že vaří pouze o víkendech a podle receptů staré české kuchyně.