Jednoho všedního večera jsme ve čtyřech lidech zavítali do indického podniku Ganga na náměstí v Pardubicích. Do vlastního podniku se vchází úzkou chodbou po dlouhých schodech dolů, podél otevřených dveří do kuchyně. Prostor restaurace se skládá z místnůstky s barem a dvěma stoly (vybrali jsme si jeden z nich) a o něco větší místnosti vzadu. Celé to bohužel působí velmi stísněně, zvlášť při velkém počtu hostů. Všimla jsem si, že značná část hostů byli cizinci (zvlášť na pardubické poměry). Vzhled interiéru je jakousi fúzí mezi „indickými“ dekoračními předměty a inventářem zřejmě zbylým po minulé provozovně. Obzvlášť obskurně působí velká malba na stěně s motivem středověkých rytířů. Významným plusem je nekuřácké prostředí a volná wi-fi síť. Vyzdvihnout musím servírování na stylovém kovovém nádobí.

Obsluha byla velmi milá a snaživá, bohužel ale značně přetížená velkou návštěvností, a na nápoje i jídla jsme čekali dost dlouho. Velkou zátěž pro personál určitě představuje kuchyň umístěná nad strmým schodištěm.

Z jídel jsem vyzkoušela placku Papadum, jako hlavní chod pak Chicken Masala s plackou chapati. Papadum nemůžu srovnat, protože jsem ho zatím jinde neměla. Nemůžu ale říct, že by mě chuťově oslovil. Jediné, k čemu bych dovedla tu chuť přirovnat, jsou takové ty japonské lesklé slané umělohmotně chutnající krekry. Chicken Masala mi přišla chutná, jídlo bylo přiměřeně ostré, možná jen o trošku slanější, než by pro mě bylo optimální. Obsahovalo velké kousky kuřete, které je potřeba rozkrojit napůl. V oranžovo-červené omáčce jsem našla drobné zelené kousky, zřejmě z nakládané papričky. Hezký moment představovaly tenké proužky čerstvého zázvoru na vrchu jídla. Místní chapati byly silnější a nadýchanější než v jiných indických restauracích (servírované překrojené na čtvrtky), chuťově výrazné a dobré.

Co se týče piv, Ganga nabízí plzeňskou dvanáctku a jedenáctistupňový Pernštejn. Ten jsem vyzkoušela a docela příjemně překvapil. Naopak moje ovocné lassi bylo k nerozeznání od broskvového jogurtového nápoje z plastové lahvičky v supermarketu. Kamarádovo bílé lassi mělo znatelně jinou chuť i konzistenci než to moje. Na závěr jsme měli ještě čaj s mlékem a kořením, který měl oproti konkurenčním o něco vodovější chuť a je servírován neslazený (s pytlíky cukru na talířku).