Nedělní odpoledne a výlet z Prahy směrem na Zbraslav si přímo říkal o to, udělat zastávku ve Fregattě a dát si pozdní oběd.

V restauraci nebylo nikterak přeplněno, přesto byla obsluha čítající tři lidi trošku pomalejší, byť minimálně ze dvou třetin milá. Jak to vím? Vystřídali se u nás postupně všichni tři. Starší servírka byla nepříjemná a jako polévku dne ohlásila pórkovou. Mladší servírka pak s úsměvem donesla špenátovou. (Také jsme se od ní dozvěděli, že připojit se na restaurační wifi lze jen v době, kdy je v podniku paní provozní – krom ní neumí nikdo jiný vzít MAC adresu zařízení a síť jí zpřístupnit.) Ještě před ní za námi ovšem přišel s kopou omluv mladý číšník: bramborové noky, které jsme chtěli, bohužel už nemají, jestli tedy prý budeme chtít něco jiného. Když nám na závěr starší servírka nabízela kávu a my se ptali po dezertech, dostalo se nám odpovědi, že pokud nemáme konkrétní představu, radí nám radši zaplatit a sejít o patro níž do cukrárny, která k podniku patří. Což jsme rádi udělali. Toliko k obsluze.

Samotné jídlo bylo prima, všechno pouze chtělo dosolit. Špenátová polévka s bramborem byla vydatná a jemná. Mořský vlk s houbovým chutney a pórkem byl hezky šťavnatý (byť houby táhnou lehkou rybu řádně ke dnu). Masovému špízu s náhradní přílohou ve formě špenátu se také nedalo nic zásadnějšího vytknout.

A zákusky v cukrárně? Nakonec jsme skončili u punčového řezu – byl brutálně sladký. Káva byla naproti tomu poněkud kyselá a řídká. Nemohu říct, že by se to úplně vyvažovalo.

Cukrárna je součástí komplexu Fregatta, který zajímavým způsobem integruje marinu, penzion, restauraci, tuhle cukrárnu a snaží se tak vytvářet jakési ucelené zázemí pro majitele lodí. Koncept rozhodně zajímavý, v Čechách neobvyklý a Fregattě držím palce – ale zpět do cukrárny. Prostor prodejny i posezení je docela rozmáchlý, v prosklené místnosti si můžete dát kávu s výhledem do zeleně (provozovatelé oddělili rušnou silnici od cukrárny vysokým živým plotem). Já jsem ale zamířila rovnou k prodejnímu pultu, který se táhne v délce dobrých tří metrů a na konci ještě zahýbá. Když jsem otřela sliny a přesvědčila se k racionálním úvahám, objevila jsem, že většina vystavených zákusků se zřejmě připravuje podle speciálních místních receptur – povědomé mi byly pouze koňakové špičky, ořechové košíčky, či kremrole. I klasika typu tiramisu nebo pana cotta je připravená ve specifickém stylu, v průhledných plastových miskách s neobvyklým designem. Na jednotlivých zákuscích je znát preciznost a téměř hodinářská práce – nejsou veliké, standardní trojúhelníkové dortíky tu například dosahují rozměru tak deseti centimetrů, ale o to jsou propracovanější. Na sladkostech jsou s pečlivostí naaranžovány čokoládové hoblinky, kandované třešně, plátky limetek potažené tenoučkou vrstvou želé. Paráda.

Pro porovnání s běžnou produkcí jsem vybrala ořechový košíček a rumový váleček, ty jsou tu proti ostatním cukrárnám v poněkud zmenšené verzi, za cenu kolem desetikoruny. I u těchhle obligátních kousků byla chuť trochu jiná, než na jakou je člověk zvyklý – ořechový košíček měl v náplni hrubě mleté ořechy a víc čokolády, v náplni rumového suku jsem pak cítila banány. Kostka s jablky měla základ z piškotového těsta, což bývá u dezertů tohohle typu slabá a hlavně suchá stránka, tenhle korpus se ale jen rozplýval a váhala jsem, jestli se pustit nejdřív do něj nebo do vrstvy hrubě strouhaných jablek se skořicí pokryté průhlednou želatinou, aby byla zachována barva a chuť. Dostal mě i dort Mon Cheri, připravovaný primárně z čokoládového krému s přímesí pokrájených třešní v rumu. U limetkového dortíku oceňuji už odvahu cukráře se do toho vůbec pustit – zkombinovat tenké vrstvy korpusu, sladkého krému a nakyslé limetkové směsi tak, aby výsledek působil vyváženě, muselo být docela obtížné, nicméně povedlo se na výbornou.

Prodavačka, která mě v cukrárně obsluhovala, měla na tváři potutelný úsměv, který naznačoval, že je asi zvyklá na zákazníky přihazující k objednávce neustále další a další kousky, které by ještě chtěli ochutnat. Zákusky pak zabalila do úhledného, v rámci možností pevného balíčku (zmínila jsem se, že musejí přežít transport) a na požádání přidala i dvě plastové lžičky, kdyby chuť přišla už cestou.

Měchenická cukrárna mě svými výrobky uchvátila, chuťově i vizuálně – a to mám podezření, že se druhy zákusků i průběžně obměňují. Docela určitě to tedy nebyla poslední návštěva.

Chtěl jsem po minulé návštěvě Fregattě dát ještě jednu šanci a zastavil jsem se tam tedy na jídlo znovu.
Prostředí nebudu popisovat, od minulé recenze žádná změna. Obsluha mi zpočátku přišla lepší a profesionálnější, než minule (byla to jiná směna), ale potom se objevil další číšník a znovu to bylo to samé jako minule – v podniku na úrovni, na které chce Fregatta kuchyní a cenami být, prostě čekám kromě příjemného vystupování a vstřícnosti i profesionalitu a ta ve Fregattě obsluze, nebo alespoň její části, chybí. Na vrub obsluhy jde jednoznačně i káva – na lístku mají espresso a espresso lungo, objednával jsem při obou návštěvách espresso, dostal jsem plný šálek na cappuccino (tedy víc, než skutečné lungo) a na účtu našel v obou případech „espresso lungo“. Chuť očekávaná, tedy přepálená, zničená káva.

Co se týče kvality jídla, zkusil jsem tentokrát roládu ze pstruha s vanilkovou bramborovou kaší a konfitovanou mrkví. Kaše a mrkev s nakyslou omáčkou byly dobře vyvážené, horší to bylo se pstruhem, který byl akorát uvařený, ale bohužel naprosto neochucený. Stále také platí varování před velikostí porcí – jenom hlavní jídlo mě spolehlivě zasytí tak, že žádný z lákavých zákusků už se do mě nevejde, což mi přijde škoda. (hlavně pro restauraci, ale i pro hosta)

Kolem restaurace Fregatta jezdím na chatu už od jejího otevření. Nejdřív mě vzhled domu, ve kterém sídlí nijak nevábil k návštěvě, potom mě nalákal jí věnovaný díl pořadu Ano šéfe, potom zase odradilo prohlášení na stránkách restaurace po jeho odvysílání. Nicméně dnes jsem jel kolem a měl zrovna hlad, což rozhodlo. Hodnocení se mi ale bude psát dost těžko, protože mám z restaurace pocit lehce podivného „kočkopsa“ Část jídelního lístku (větší část, zejména speciality) jako by podnik táhla jedním směrem, ne zcela profesionální obsluha a druhá část jídelního lístku (zejména některá jídla z části hlavní chody) zase na druhou stranu.

Ale pojďme popořadě:

Jeden z hlavních důvodů, proč mě bez referencí návštěva moc nelákala, je poloha restaurace – dům je postaven přímo u poměrně rušné silnice – to také dost degraduje minimálně jednu z jinak pěkných teras, která je v patře přímo nad silnicí (druhá je z boku domu, takže tam to asi bude lepší). Oceňuji to, že kuřácká a nekuřácká část jsou dobře odděleny skleněnou stěnou a maminky s kočárky nebo starší hosté určitě ocení výtah z parkoviště. Bohužel je ale nekuřácká část uspořádána tak, že jsem se cítil jako bych seděl někde na chodbě – stoly jsou jen podél stěn a uprostřed je široký průchod do salónku a na terasu. Kuřácká část s klasicky rozmístěnými stoly, barem a chladící vitrínou se zákusky působila lépe. Celkově myslím OK odpovídá.

Ty škodolibější fanoušky pořadu Ano šéfe možná potěší zpráva, že obsluha stále nosí pantofle (-: Plus body u mě mají za bezproblémové donesení vody z kohoutku a vstřícnost a za zájem o to, zda hostovi chutnalo, mínusové za úroveň obsluhy neodpovídající stylu kuchyně (tedy té jeho nadějnější části) – od oblečení po nošení talíře v obou rukou. Celkově opět trojka.

A konečně ke kvalitě – zkusil jsem čočkovou polévku, která byla opravdu vynikající a byla jí taková porce, že kdyby mi k ní donesli kus dobrého pečiva, stačila by mi na oběd sama o sobě (o pečivo jsem nežádal, protože jsem měl objednané ještě hlavní jídlo). Tím byly lasagne, jejichž množství by mi také bohatě stačilo i bez polévky a menší jedlík takovou porci podle mě bude mít problém zvládnout i samostatně. Bohužel jsem je ale nedojedl i z jiného důvodu – moc mi nechutnaly. Cítil jsem z nich podivnou pachuť, kterou jsem nedokázal identifikovat – trochu mi připomínala kozí sýry, které nemám rád, nicméně ten prý určitě nepoužili, tak nevím. Když to zprůměruji, tak mi vychází trochu lepší trojka. Nakonec káva a ukázka, jak zničit Illy směs – v lístku mají espresso a espresso lungo – objednal jsem tedy espresso a dostal obligátní plný cappuccino šálek. Opatrně jsem ochutnal, abych si ověřil, že chuť odpovídá vzhledu a neudělali mi jako bonus kávy do jednoho šálku čtyři, zaplatil a ještě se na odchodu dozvěděl, že jsem si prý měl objednat „p…“. Na účtence se mi navíc objevilo lungo, což jsem neřekl zcela určitě.

Fregattu jsme navštívili cestou autem na Slapy, a to i proto, že se objevila v „Ano, šéfe!“.

Horké sobotní odpoledne sem vylákalo mnoho výletníků, plno tedy bylo nejen uvnitř restaurace, ale i na terase, z které je příjemný výhled na Vltavu.

Velmi milá a během celé návštěvy velmi pozorná obsluha nás předem, s jistou lítostí, upozornila, že příprava jídla by mohla trvat o něco déle. K tomu ale nakonec vůbec nedošlo.

Hustou hráškovou polévku nám donesli během krátké chvilky. Byl jí pořádný talíř a byla skvělá – plná chuť, krásná barva.

Losos se špenátem příjemně překvapil – ryba i příloha působily čerstvě a velmi svěže.

Terasa je zastíněná – byla by radost moct tu jen vysedávat, pozorovat lodě na Vltavě a vraky, které kolem řeky projíždějí.

Cestou přes Měchenice nemůžete přehlédnout restauraci a cukrárnu Fregatta. Párkrát jsme se tu zastavili na oběd cestou z výletu a byli jsme spokojeni. Restaurace není velká, prostředí je příjemné a máte výhled na Vltavu. Ostatně, kdo sleduje „Ano, šéfe“, viděl Fregattu v jednom z dílů.

Jídelní lístek je krátký a průběžně se mění. Porce jsou poctivé a jídla chutná a bez příkras typu krouhané zelí. Rozhodně můžu doporučit místní specialitu – kohouta na víně, nebo konfitované kachní stehno, dršťkovou polévku a různé úpravy pstruha. Co mi tu ale nejvíc chutnalo, je hedvábná bramborová kaše. Ta mě úplně nadchla a klidně bych sem jela přes půl Prahy jenom kvůli ní. Váhám, jestli mám dát jídlu známku 4, nebo 5 a nakonec dávám 5, protože poměr cena/výkon mi přijde opravdu dobrý.

Po obědě se určitě zastavte o patro níž v cukrárně. Výběr dortíků a zákusků je velký, jsou domácí a z poctivé šlehačky. Na výběr jsou jak hutné čokoládové druhy, tak i lehčí ovocné varianty. Káva bohužel nijak skvělá není.