Návštěvou Košíku jsme si chtěli zpříjemnit cestu do podkrkonoší. Zdařilo se na výbornou, byť trošku přejedenou.

Na úvod je nutno zdůraznit, že jsme měli velké štěstí s rezervací – volali jsme pouze dvě hodiny předem a dostalo se nám upozornění, že normálně je třeba se ohlásit týden dopředu. Na místě jsme pochopili proč – čtyři stoly ve světnici, u jednoho babička a chlapi z farmy, druhé dva čekaly na hosty penzionu, poslední byl pro nás (ale asi jen proto, že někdo odřekl).

Velmi milý a vstřícný číšník se k nám na chvilku posadil, vysvětlil, jak to zde chodí s nabídkou jídel a hned nám ji odrecitoval. Partnerka nejí jehněčí a ten den zrovna neměla chuť na maso vůbec, zvolila tedy halušky se zelím (a běžně také s uzeným masem), přestože se jí dostalo důrazného upozornění, že bez špeku a masa asi nebudou tak dobré. Já chtěl ochutnat co nejvíc a objednal jsem malou porci kapustnice a jěhněčí pečené na česneku s bramborovými noky a červeným zelím.

Chvilku jsme si hráli s místním kotětem a už nám na stole přistála polévka. Krásně voněla, byla sytě červená a hustá – spousta zelí, kousků jehněčího a jehněčí klobásy. Chuť? Domácké blaho v každém soustu, o které jsem se nakonec stejně musel podělit, protože odolat se nedalo. K tomu dobrý čerstvý chleba.

Halušky, přestože bez uzeného, byly i tak velmi dobré – drobné, oblé, nikterak oslizlé a promíchané s kyselým zelím tak akorát, aby nedominovalo ani jedno. Porce ovšem tak velká, že jsme víc než třetinu museli nechat zabalit s sebou.

Pečené jehněčí bylo velmi jemné a dokonale upečené – maso šlo hezky od kosti a jemně vonělo. Výpek s kousky opraženého špeku se krásně pojil s bramborovými noky, červené zelí bylo posypané troškou křenu. Bylo to tak dobré, že jsem se nemohl zastavit. Od stolu jsem se pak stěží odvalil.

Na dezert už nezbylo místo, ale chtěli jsme zkusit kávu. V Košíku podávají espresso Darboven. A musím říct, že mě příjemně překvapilo chutí i barvou. Nešlo o žádnou supertřídu, ale byla to dobře zvládnutá káva, což se v restauraci málokdy stane.

Ve dvou lidech nás celý pozdní oběd stál necelých pět set korun.

Tuhle recenzi píšu s výčitkami. Dlouho jsem se k ní odhodlávala, až jsem byla nucela analyzovat své myšlenky, které mi brání v tom, abych popsala tenhle skvělý objev. Zjistila jsem, že ta prokrastinace byla způsobená tím, že bych si to nejradši nechala pro sebe :-O! Celou farmu Košík bych si odnesla z Tuchomi a schovala si ji doma ve skříni, aby tam nikdo jiný nemohl. Jenomže teď to musím napsat čestně a pravdivě, podle kodexu Scukaře, a už tam brzy začnou brát rezervace nejdřív na příští rok. Achjo, těžký to životní úděl máme.

Farma Košík je oáza pro všechny turisty a cyklisty, kteří mají dojem, že na dovolené pěšky či kolmo je v českých krajích neuvěřitelně těžké najít mezi všemi lukami a kopci skutečně slušný podnik. V Tuchomi nejde jen o jídlo, jde o celou atmosféru útěku z města, od hluku a vypočítavých číšníků, co jsou milí jen proto, aby dostali dýško. V Tuchomi se o nás pěkně celý víkend starali, dávali pozor, abychom nezapomněli na snídani, oběd ani večeři a hlavně, abychom byli skutečně spokojení. Jídelní lístek tam nevedou, ceny se moc neřeší, a koncept je „co máme, to vám dáme“. Snaží se zpracovat hlavně produkci z farmy, ale i všechny ostatní suroviny zapadají do konceptu. Sladkovodní ryby, divočina (neodvažujte se vztáhnout ruku na zdomácnělého divočáka Chrochťu!) a tak dále. Pokud si nedokážete představit, jak těžkou práci mají bačové a dřevorubci ze slovenských hor, tak stačí, abyste si tady objednali jednu porci čehokoliv, a potom přejezení meditovali nad tím, že vážně existují lidé, kteří by takový velký talíř snědli. Já odvážně dvakrát bojovala s haluškama, a nesnědla jsem je ani jednou, a to jsem přitom podruhé zbaběle požádala o poloviční porci. (A byly s uzeným a se zelím a ty druhé s brynzou a všude bylo tolik špeku a čerstvě namletého pepře, že na ně vzpomínám dodnes, lepší jsem neměla.) Masa (cenově kolem dvou set korun) jsou výborně kořeněná a přelitá pěknou lžící skvělé redukce a jako přílohy vetšinou podávají pečené brambory nebo bramborové noky. A ke všemu je strašně dobrý salátek z křupavé zeleniny s vinaigrettem a s lžící skvělé zakysané smetany (nebo je to snad créme fraiche?), který vám skvěle poslouží jako lehká večeře, když budete po dvou dnech absolutně otrávení, že už zase do sebe musíte něco cpát, když jste se naposledli tak hříšně přejedli…

Pokud též zatoužíte vzít si celou farmu domů, asi se vám to nesplní. Můžete si ale koupit geniální měkké jehněčí klobásku, čerstvý hrudkovaný ovčí sýr (a pokud si ho doma naložíte do solného nálevu, tak nejenže vydrží dýl, ale bude z něj regulérní řecká feta) anebo roztodivné marmelády, třeba šípkovou nebo mišpulovou. Ještě poradím, že kousek od Tuchomi jsou Dětěnice, kde je lokální pivovar s hezkou dobovou show kolem.

Tuchom <3 dala bych tak třináct bodů z desíti!

Stačí hodinka jízdy z Prahy směr Košík a nabídne se vám mimořádná příležitost pokochat se jak malebnou krajinou, tak i talířem plným dobrot z produkce místní ovčí biofarmy. Návštěvu ohlašte předem a své gastronomické tužby konzultujte přímo s kuchařským guru Václavem Košnářem, takovou možnost totiž jen tak někde mít nebudete.

Projíždíme-li poblíž, vždy stočíme volant a těšíme se na vřelé přijetí. Pro dva dobré lidi se tady místo vždy našlo, i když jsme se ohlásili bezprostředně před příjezdem, větší skupina by už takové štěstí mít nemusela.

Po uvelebení se v krásně rekonstruované dřevěnici, jejíž součástí je i penzion, se nás v mžiku přátelsky ujali a seznámili s aktuálním menu, zapomeňte tedy na „jídelák“ v papírové podobě. Snad celoročně můžete vyzkoušet halušky s místní čerstvou brynzou nebo kapustnici (zelňačku) s domácími jehněčími klobáskami a uzeným, kromě toho je tu i sezónní nabídka. Teď na jaře je to hlavně o mladém jehněčí. My neodolali jeho úpravě na česneku (220,– Kč), bohužel vzhledem k pokročilé večerní hodině jsme místo restovaných kyprých bramborových noků a slaďoučkého červeného zelí (vše na domácím sádle), se kterými už jsme měli zkušenost z minula, přijídali lehce opečený máslový brambor a zeleninový salát. Ten ledový s rajčaty a okurkou sice splnil svůj účel a odlehčil našemu trávení, nebála bych se ho však nahradit nějakou neotřelou variací kořenové zeleniny, případně čerstvě nakrouhaného mladého zelí. Mladé maso bylo neuvěřitelně šťavnaté a díky česneku a bylinkám plné chuti, v porci odpovídající celodenní práci místního bači. Nejsem velký masožrout, ale tohle jsem si užila náramně.

Po všem tom pomlaskávání musíte najít místo pro alespoň jeden lívaneček. Naservírují vám totiž nadýchané obláčky, které jsou díky sádlu neuvěřitelně křehké. Domácí borůvková zavařenina, lžička kysané smetany a sypání skořicovým cukrem vlastní výroby vás přiměje talíř tajně vylízat. Na hostech se tady nešetří, takže chcete-li dát možnost tělu strávit všechny ty domácí dobroty, přijeďte spíše poobědvat. Dost možná jinak začnete pošilhávat po nastlané kachlové peci.

Čekejte vodu ze studně s mravenečkem na tácku a taky precizní prezentaci vína. Michlovského suchý višňový svatovavřinec (kabinet 2008) nám učaroval. Oceňuji krásné vysoké sklenice, které umožnily vínem kroužit. Plzeň vám tady natočí z historického umyvadla.

Farma Košík je po všech stránkách překvapivým podnikem. Je to kousek autentického Slovenska, který někdo opatrně vzal a přenesl do středních Čech, aniž by se cestou cokoli pochroumalo. Malebné prostředí, kde je vidět, že zvířata nejsou jen výrobním prostředkem, ale že je tam mají opravdu rádi. Pro děti je to taková malá zoo s domácími zvířaty včetně oslíka nebo zdomácnělého divočáka.

My dospělí, co už víme, jak vypadají kozy a ovce, si můžeme vyzkoušet tato zvířata opatřit, podojit, nakrmit – zkrátka agroturistika, za kterou někteří městští lidé tak rádi jezdí. Přitom můžete být sebevětší neumětel a nikdo vám nedá najevo žádné pohrdání.

Na farmě si můžete zakoupit nejrůznější lokální zboží, zejména famózní ovčí sýry, samozřejmě také sezonní ovoce a zeleninu (výborné ořechy), ovčí kožešiny a chutné křehoučké jehněčí masíčko. Když si zavoláte předem, dozvíte se, co je zrovna skladem, co se urodilo nebo jaké zboží je v akci, protože už je nutné jej urychleně spotřebovat.

Nedaleko farmy se nachází penzion, kde se můžete za velmi rozumné ceny slušně ubytovat. Ubytování jsem nezkoušel, takže osobní referenci nemám, neslyšel jsem ale od známých nikdy žádnou stížnost.

Součástí objektu je i restaurace s tradiční českou a slovenskou kuchyní. Ale ta je! Halušky, zelňačka, jehněčí speciality, jídla z ovčího sýra, lívance ze zdejších vajec s marmeládou z místního ovoce, zkrátka dokonalá ukázka využití místních zdrojů. Vše čerstvé, lahodné a bez chemie.

U restaurace nelze nezmínit kuchařského mistra pana Košnáře. U něj rozhodně nečekejte „katův šleh“ nebo kuřecí řízek s broskví, eidamovým potahem a vlaječkou na vrcholku. Jeho kuchyně voní a chutná tím nejlepším z Rettigové a obdobných kuchařek. Denní nabídka je nápaditě obměňována podle toho, co se zrovna urodilo. A to pořád není všechno. Když si zařizujete v restauraci rezervaci, můžete se předem telefonicky s panem Košnářem dohodnout, co byste si dali k jídlu. No řekněte, ve které restauraci se takhle chovají k hostům?

Musím jen upozornit, že v pondělí a úterý se vaří jen pro ubytované hosty, pro ostatní až od středy do neděle. Výjimky se ale dají dohodnout. Každopádně doporučuji vždy nejdříve na farmuči do restaurace zavolat a domluvit se.

Návštěvu farmy Košík můžu s klidným svědomím doporučit každému, kdo má rád malebnou přírodu, dobré lidi s velkou úctou k tradicím své práce a českou a slovenskou kuchyni tak, jak si ji pámbů představoval.

Na farmu Košík jsme vyrazili v létě 2009 v rámci kurzu dojení:) Netušila jsem vůbec, co nás čeká, o to příjemnější to bylo překvapení. Košík je „opravdická“ farma, kde se prohánějí kozy, bačové a psi, kde si všechno pěstují a dělají vlastní sýry, se spoustou koček, králíků a všeho ostatního, co je u farem nakresleno v obrázkových knížkách:)

Nejlepší na celé návštěvě ale bylo samozřejmě jídlo. Kousek od farmy totiž manželé Havlovi (těm to tu patří, bratrovi Václava Havla a jeho ženě Dagmar) zrekonstruovali penzion, jehož součástí je i restaurace. My jsme seděli v „salonku“, ale v přední části je ještě pár stolů v místnosti s pecí. Je lepší se sem předem ohlásit, protože restaurace vaří hlavně pro hosty penzionu.

A vaří převážně z vlastní produkce farmy, což je v Česku naprostý unikát. Nejdřív jsme doprostřed stolu dostali mísu s chlebovou polévkou a obalované kotlety s bramborami a čerstvým sýrem (z mléka, které jsme nadojili:). Vše bylo jako od babičky, domácí a chutné.

Přesně jak píše pan C., díky němu jsem i já objevila tento „kulinářský ráj na zemi“. Kousek od Prahy, přesto na malé vesničce se nachází útulná chaloupka s milou a rodinnou atmosférou.

Poprvé jsem se na Košík vydali v září loňského roku, naposledy jsme tam vzali přátele cestou ze Špindlerova Mlýna asi před měsíce. V listopadu jsme tam byli i ubytováni a přes víkend jsme se spřátelili s panem šéfkuchařem Václavem Košnářem. Jak nám řekl, vaří podle M. D. Rettigové a jídlo jako od babičky (v jeho případě od děděčka :-)).

Dokonce i moji rodiče, kteří nejedí kachnu a tatínek rybu si neuvěřitelně pochvalovali. Pokud se ohlásíte předem, připraví vám jídlo pro skupinu a téměř cokoliv na přání.

Jeden z nejmilejších objevů loňského roku. Farma s nádherně zrekonstruovaným malým penzionem s malou restaurací, kde se sedí u kachlových kamen.

Vaří se tu hlavně pro hosty a v sezóně si sem určitě nejdřív zavolejte, že se chcete najíst. Jak jsem tak při poslední návštěvě viděl, dělá si tu výletní zastávku spousta cyklistů.

Vaří se jednoduchá česká a slovenská kuchyně ze surovin z farmy – tj. s využitím brambor, sezonní zeleniny, brynzy a ovčích sýrů, jehněčího. Naposledy jsem tu měl tu nejlepší chlebovou polévku vůbec a obyčejné vepřové řízky na sádle s vařeným bramborem z pekáče (moje TOP brambory roku 2009 ;). Všechno krásně čerstvé a jako od maminky.