Do vinařského resortu Elesko (maďarský název nedalekého hradu-zříceniny Ostrý Kameň) jsme se vypravili dvakrát. Poprvé jen tak bez rezervace (a díky uzavřené společnosti neúspěšně), pod vlivem článku v časopise, který jsme si koupili po cestě z Budapešti. Pouhý pohled na budovu v nás vzbudil nemalou zvědavost a očekávání. Proto jsme vyrazili – již poučeni, tj. se zamluveným stolem – podruhé. A i když se i u nás najdou velmi zajímavé vinařské domy, tříhodinové cesty nelituji. Elesko jde totiž ve své koncepci dál; spojuje vášeň pro dobré víno s gastronomií a moderním uměním.

Exteriér i interiér jsou pro mě jasnou nejvyšší známkou. Komplex uprostřed čerstvě vysázených vinic je přirozeně zasazený do krajiny, jeho jednotlivé části – prostory pro zpracování hroznů; pro kvašení a školení vína v nerezových tancích; laboratoře; sklepy s barikovými a dubovými sudy; vinotéka; degustační místnost; apartmány; restaurace a galerie moderního umění Zoya s výstavou slovenské moderny a jednou z největších evropských sbírek děl Andyho Warhola – jsou účelně a esteticky propojeny. Díky prosklené chodbě máte možnost buď sami nebo v doprovodu novozélandského enologa projít vinařstvím a na vlastní oči vidět celý proces výroby vína. Kombinace různě zabarveného pohledového betonu, skla, kamene a dřeva vytváří jednoduchý a zároveň elegantní interiér.

A teď k tomu nejdůležitějšímu: menu je zaměřené na české a slovenské speciality a jídlo z kuchyně, kterou vede Jaroslav Žídek, bylo téměř stejně kvalitní jako interiér. Vinný lístek orientovaný na místní vína je opravdu dlouhý, ceny vyšší, naštěstí toho ale spoustu nabízejí po sklence. Krom toho je k ruce milá sommelierka, která nám navrhla vyzkoušet vína perfektně se snoubící s vybranými jídly.

Fantastická byla foie gras; na povrchu křupavá s hrubými krystalky soli, uvnitř růžová, jemná, příjemně se rozplývající na jazyku. K tomu jablečný rychlo-kompot jako od babičky v apartní skleničce, nadýchaná máslová brioška a sommelierkou doporučená Pálava 2009, výběr z hroznů, ELESKO. Slintám, jen co si na to vzpomenu. Velmi dobré bylo i jemně nakrájené sušené vepřové karé, jehož výrazná chuť se krásně pojila s nasládlostí tenkých plátků červené řepy. Hoblinky křenu dodávaly sympatický říz.

Dále jsme se nechali zlákat na šťavnatá filátka z candáta opečená na másle s dušeným listovým špenátem, hladkou paprikovou omáčkou a komínkem smetanových brambor. Čtyř-kombinace chutí, kterou kazila snad jen lehce promočená kůže spodního filetu, do sebe skvěle zapadala. Mužův řízek z telecího ořechu o velikosti roztažené dlaně byl rozklepaný do tenka a usmažený do křehka, lehký bramborový salát jej krásně doplňoval. Hromádku dušené zeleniny „na ozdobu“ a hnědé talíře jak z horské roubenky jsem už téměř vytěsnila.

Oběd jsme zakončili výběrem domácích zmrzlin a sorbetů, na kterých bylo znát, že jsou připraveny z čerstvého a kvalitního materiálu. Netradiční kokosový sorbet s chilli byl tak skvělý, že bych si jej dala okamžitě znova. Závěrečné espresso nás nezaujalo, mělo slabou cremu a bylo lehce přepálené. Za celý oběd jsme zaplatili EUR 55, včetně 3 skleniček vína a hezkého dýška, což byl perfektní poměr cena/výkon.

Náš číšník byl příjemný, ochotný a i když chvilkami trochu tápal ( „zubáč to je ryba… spitám sa kuchára“ – ale přiznal, že je to jeho první týden), nedal nám žádnou zásadní záminku k nespokojenosti.