Když se blížily narozeniny mého Muže, navrhl, abychom zašli do restaurace Divinis. S radostí jsem souhlasila, a to hned z několika důvodů: vždycky jsem se chtěla do restaurace pana Pohlreicha vypravit, neboť mě opravdu „baví“; restaurace získala ocenění Bib Gourmand, tedy kvalitní jídlo za rozumnou cenu, a navíc jsem tehdy pracovala téměř za rohem.

Prostředí:
Divinis je poměrně malá, útulná a přívětivá restaurace. Styl interiéru bych popsala jako nenucený a svěže eklektický. Na zemi prkenná podlaha, na zdech pestrobarevní motýli, kohouti a zrcadla, na skříni dřevěné kočky, na stolech svíčky, v oknech lampičky jako u babičky na chalupě a knihovna plná vín, knih a časopisů. Zaujal mě i opakující se vzor vidliček, nožů a lžic na stropě. Nelíbila se mi snad jen zadní místnost vedoucí k záchodům, kde bych nejspíš měla stejný pocit, jako když mě ve škole poslala paní učitelka na hanbu.

Servis:
Spokojení jsme byli také s obsluhou. Náš číšník byl efektivní, profesionální a přátelský. Poté co nám předal jídelní a vinný lístek, upozornil na nabídku dne, přičemž jednotlivá jídla popisoval s takovou chutí, že jsem změnila plán připravený po zhlédnutí webových stránek. Pochválila bych i velmi dobré načasování jednotlivých chodů.

Kvalita:
Jídelní lístek je přesně takový, jaký by člověk po shlédnutí pořadu Ano, šéfe čekal: jednoduchý a krátký, doplněný o denní speciality ze sezónních surovin.

Předtím než nám na stole přistály objednané předkrmy – chobotnicový salát (Muž) a salát z čočky s krevetami (já) – byl nám nabídnut hutný domácí chleb posypaný hrubou mořskou solí a výrazný olivový olej. Domácímu chlebu nikdy neodolám, takže nám ten košík přistál na stole ještě jednou. Co se týká předkrmů, musím uznat, že ačkoli můj čočkový salát, který kombinoval krásně hebkou čočku uvařenou al dente a tři velké šťavnaté krevety, byl velmi chutný, nemohl přebít překvapující chuť chobotnicového salátu nesalátu. Neskutečně jemné a šťavnaté maso, které mi chvílemi připomínalo hřebenatky, bylo doplněno o brambory, nasládlý a lehce štiplavý fenykl, rajčata, která opravdu chutnala jako rajčata… ochutnávala jsem tak dlouho, až jsme si předkrmy vyměnili.

Muž šel do Divinis s jasným cílem: zkusit Pohlreichova dušená telecí líčka s vínem Marsala a špenátem, já se rozhodla pro filety z okouna s fenyklovým salátem. Rozpadající se kousky telecího s tenkou vrstvičky tuku, která dávala jídlu příjemnou krémovou příchuť, byly sázkou na jistotu. Skvělý byl i čerstvý špenát prohozený na pánvičce s rozinkami a piniemi (pro mě milé překvapení, ale alergici by nejspíše nadšení nebyli). Doporučená příloha, bramborová kaše, měla smetanovou konzistenci a byla hodně vydatná. Nezvyklá chuť téměř průsvitných plátků fenyklu doplněných dresinkem si mě po třetím ochutnání zcela získala, grilovaná ryba měla perfektně křupavou kůrčičku a šťavnaté maso, které se krásně lístkovalo.

Vzhledem k tomu, že mě na sladké příliš neužije, rozhodla jsem se místo dezertu objednat campari s džusem. Muž vybral čokoládový fondán, nabídl mi, sledoval, jak mu dezert mizí před očima, a pak jsem jakoby z dálky slyšela jeho hlas, objednával další. Z čerstvého bochánku při zakrojení vytékala sametově jemná hustá čokoláda, která chuťově kontrastovala s kyselkavým malinovým pyré. Na druhé straně talíře byl položený kopeček zářivě žlutého mangového sorbetu, který chutnal stejně, jako když se člověk zakousne do čerstvého voňavého manga.

Výsledný účet dělal něco okolo 2.500,– Kč bez spropitného, což se rozhodně nedá zařadit do kategorie levné, pokud se však někdo zeptá, zda to za to stálo, odpovídám bez váhání „ano“.

Na oslavu mých poměrně bezvýznamných narozenin jsme se s V. rozhodli vyzkoušet některý z pražských vyhlášených podniků. Volba padla na Divinis, abych konečně viděl, jakže se ta gastronomie má vlastně správně dělat.

Po příchodu do restaurace se nás záhy ujala slečna, která nás uvedla ke stolečku v kuřácké části. Tu jsem objednal i přesto, že ani já, ani V. žádní náruživí kuřáci nejsme – ale co kdyby, říkal jsem si. Jak už je poměrně běžné, kuřácká část byla vytlačena „na hanbu“ do chodbičky vedle záchodu, od kterého ji odděluje paraván, byla tedy poměrně stísněná a oproti zbytku restaurace minimálně o třídu níž. Volba místa k sezení ale byla jediná věc, které jsem onoho večera litoval.

Pak už šlo všechno jak po drátku. Slečna poté, co si od nás vzala bundy, přinesla jídelní a vinný lístek, zpaměti odříkala denní nabídku předkrmů, primi e secondi piatti, pomohla s výběrem vína a zdatně zodpověděla všechny dotazy týkající se ingrediencí. Po první sklence sauvignonu lehčího ovocného ladění jsme už jen čekali na první z objednaných chodů – předkrmy v podobě chobotnice a teriny z holoubátka. Chobotnice byla podávána s rajčaty a fenyklem, v doprovodu dvou kousků opečených brambor. Po obvyklé tuhosti ani stopa, naopak se rozpadala a nezvyklá konzistence posunula její chuť zase o kousek dál. Terina měla podobu dvou nakrájených koleček ozdobených klíčky, doplněná byla omáčkou, kousky vařených hrušek a pečeným stehýnkem holubího miminka o velikosti palce. Předkrmům zdatně asistovaly plátky čerstvého domácího chleba – ač z bílé mouky, byl hutný, navrchu sypaný hrubou solí.

Zatímco jsem odpočíval, V. se pustil do poloviční porce linguin s mušlemi a cherry rajčátky. Chuť omáčky ze srdcovek s bílým vínem byla výrazná, konzistence nad očekávání hustá a dokonale sladěná, s těstovinami akorát al dente. Následoval zlatý hřeb večera – tedy aspoň pro mě. Jelení svíčková, coby můj hlavní chod, dorazila s rukolovým salátem, ten jsem s nadcházejícím jarem zvolil místo dýňové caponaty. Maso bylo nakrájené na několik širších proužků, naprosto měkké, medium a posypané kousky soli. Vedle bylo pár kuliček sladkých bobulí (které jsem nedokázal identifikovat) a řízná rukola ochucená olivovým olejem s jemným nádechem kyselosti sušených cherry rajčat, která mě opravdu dostala – nebyla vůbec tuhá a kuchaře jsem podezíral z jejich nějaké tajné úpravy. Slečna mi ale později vysvětlila, že se jednalo o polosušená rajčata z vyhlášeného obchodu na Smíchově. V. svou volbou pohlreichovské klasiky – dušených telecích líček – nadšený nebyl. Nebyla to ale chyba zpracování, maso bylo měkké jako máslo a ani špenát nemořili v hrnci dlouho, ale prostě se jedná o dost specifický pokrm. Nepatří ani mezi mé favority, což jsem ale už naštěstí věděl z kurzů vaření, a tak jsem trochu záškodnicky poňoukl V., aby jej zkusil – klasika je klasika, ne? ;)

Čokoládový fondant s mangovým sorbetem na závěr byl příjemnou tečkou. V čerstvě upečené krustě se schovávala hustá čokoládová hmota, nahoře byly višně posypané cukrem a z vedlejšího konce talíře zářila mangová zmrzlina naprosto autentické chuti. Jen za to espresso bych ruku do ohně nedal, pěna byla výrazně tmavá a spíš hořká – v porovnání s italskými originály, které jsem měl před pár týdny v Římě, mě moc neohromilo.

Kromě nešťastné volby místa k sezení mě restaurace nemile překvapila tím, že ani jídelní lístek, ani vinný lístek (žádný jiný jsme nedostali), ani webové stránky neuvádějí ceny nealkoholických nápojů. Nevím, jestli to patří k bontonu lepší restaurace, kde se neočekává finanční tíseň návštěvníků, mně to každopádně vadilo – mám rád jasno a ptát se obsluhy „kolik ta voda stojí“ mně nepřipadá jako nejlepší řešení ani pro jednu ze zúčastněných stran. Za to a trochu delší prostoje před placením dávám bod dolů za obsluhu. Celkově vynaložených financí (cca 3000 Kč plus spropitné) nelituju, i když je to částka, kterou za večeři hned tak zase určitě neutratíme.

Pozval jsem minulý čtvrtek pár kolegů na večeři do Divinis a rád bych se s vámi podělil o zážitky z tohoto večera.

1. Prostředí
Interiér restaurace je velmi příjemně zařízen. Není to takový ten moderní studenočumákovitý design, ale ani vypičičinkovaná rustikální chalupa. Architekt použil pořádné masívní dřevo a nebál se ani barev. Opravdu vše mimořádně pěkně sladěné a hned od vstupu jsem se zde cítil příjemně. Restaurace je rozdělena do několika menších částí, takže jsme měli stále pocit dostatečného soukromí. Celkové kvalitě jistě přispívá i to, že restaurace je z těch menších, odhaduji tak kolem 40 míst a také to, že otevírají pouze na večeře. Dále bych chtěl ocenit hezkou webovou prezentaci podniku včetně bezchybně fungujících on-line rezervací. Za prostředí dávám 5 bodů.

2. Servis
Rezervaci jsme měli od 18.00, což je zároveň otevírací hodina. Přišli jsme přesně a bylo vidět, že ještě všichni nebyli na svých místech. Každopádně ihned se nás ujal číšník a uvedl nás na místa. Nabídl se, že nám uloží věci, což bylo příjemné zejména pro kolegu, který odsud odjížděl přímo na letiště a měl s sebou kabinové zavazadlo. Číšník se nám hned od začátku velmi věnoval, odprezentoval nabídku mimo jídelní lístek (obstojnou angličtinou), doporučil víno k jídlu, doléval, objednal taxi … Když se restaurace zaplnila, tak se doba odezvy trochu prodloužila, ale i tak to bylo vysoce nadprůměrné. Za servis tedy dávám také 5 bodů.

3. Kvalita jídla
Objednal jsem si telecí líčka na špenátovém lůžku. Maso bylo dokonale zpracované, dalo by se jíst lžící, přitom nebylo vysušené. Špenát byl připravený tak, že si zachoval chuť i barvu. Omáčka s vínem Marsala to celé doladila. Jedinou vadou bylo, že mě bolelo v krku a moje vnímavost byla značně utlumena, za to ale nemůže Divinis. Za večeři o dvou chodech (z toho třikrát jako hlavní jídlo byla ryba) pro 4 lidi, láhev vína, nepočítaně vody jsme dali 4.500 včetně spropitného, což považuji vzhledem ke kvalitě za adekvátní. Za jídlo nemohu jinak než dát plný počet bodů.

4. Zamyšlení na závěr
Také vám připadá, že situace v gastronomii je podobná jako v jiných oborech včetně politiky? Máme tu Pohlreichy, kteří dokonale ovládají své řemeslo a umí to i hezky prodat. Pak máme skvělé kuchaře, o jejichž existenci se dozvíte jen jako člen tajné sekty. A pak je spousta pozlátka, pod kterým jsou blafy. Myslím, že potřebujeme více Pohlreichů ve všech oborech, ale taky potřebujeme více scuků, aby ty rozdíly byly pořádně vidět.

Divinis doporučuji jako místo pro výjimečné příležitosti, kdy chcete v příjemném prostředí skvěle povečeřet.