Cukrárna Saint Tropez je názornou ukázkou toho, že i v ušmudlaném kabátku lze najít krásnou princeznu. Ušmudlaný kabátek tu zastupuje opuštěná pražská pasáž U Nováků, v níž by konzument čekal spíše přepadení než vybraný kulinářský zážitek. Samotný prostor cukrárny je usilovně zútulněn, ovšem s pomocí různých suchých svinstev, nepohodlných židliček a podobných záležitostí, doporučuji se tedy neupínat na prostředí a rovnou přesunout pozornost k nabídce.

A ta je excelentní. Domácí zákusky a vyhlášené makronky, dortíky všech barev, tvarů i velikostí, i když za patřičně nadsazené ceny, které nepřipravené návštěvníky mohou zaskočit. Jednou za čas ale tenhle luxus za vyzkoušení stojí.

Prezentován je velmi vlídnou a milou a informovanou obsluhou, jejíž vřelý projev vás rázem přinutí si objednat ještě o dortík víc a vzápětí hořce litovat nad nedojedenou porcí. My jsme s kamarádkou zvolily makronky a pár dortíků, k pití pak kávu, kterou jinak moc nepiju, takže mi příliš nepřísluší ji hodnotit.

Makronky jsou skutečně velkolepé, výjimečné chuti i vzhledu. U levandulového se sice kamarádce vybavil voňavý polštářek proti molům, já ale byla spokojená, mají plnou, výjimečnou chuť, nelepí se a slupnete je jako malinu.

Pokud si netroufnete na velké zákusky, můžete zvolit ty mini, čokoládový i vanilkový byly bez chybičky. Já se dorazila trubičkou plněnou čokoládou, jejíž spořádání mi ale dalo zabrat, a to co se týče čokolády mám značnou praxi i výdrž.

Trubička je mandlová a o průměru cca 3 cm a délce cca 15 cm, celý vnitřek pak tvoří tuhá čokoládová hmota, nepochybně kvalitní, ale na jednoho strávníka, předtím udáveného ještě třemi makronkami, je to přece jen příliš. Proto tento zákusek s bolestí v srdci spíše nedoporučuju. Jinak ale spokojenost naprostá, pominu-li naprosté přežrání a hrozbu cukrovkového záchvatu, která se vás po téhle návštěvě může zmocnit…

Do you do you do you Saint Tropez? Já už to párkrát zkoušela – a opakovaně odcházela zklamaná. Nad tím, že člověk v cukrárně vlastně sedí v akváriu, na zahradní židli, okukován kolemjdoucími z pasáže a obklopen plastovými květinami / větvemi / dalšími artefakty, se ještě dá mávnout rukou. Když se vám prodavačka u pultu nezačne hned věnovat, protože se právě dlouze vybavuje se známým, to už jeden trošku zuby skřípne, ale stále se přes to ještě dá přenést s vědomím, kolik dobrot tu na vás čeká. Bohužel, tolik opěvované věnečky tu opakovaně nemají (naposledy ani v upgradované formě s mandlovými lupínky), o slavný punčák tu jeden taky nezavadí a dort royal, na který jsem sem celá natěšená mířila naposledy, se též nějak nekonal.

Abych byla k Saint Tropez spravedlivá, v porovnání s ostatními pražskými cukrárnami je to stále dobrý podnik. Líbí se mi tu například možnost výběru zákusků v miniverzi (po 25 Kč) jako jakási forma degustačního menu. Z miniatur, které byly v podniku k dispozici, mi tedy nakonec skončil na talíři mille-feuille, sachr a dózička se žlutým obsahem (Prodavačka: “To je žloutkový krém s ananasem, ale v tom, co jsem si dala já, nebyl ananasu ani kousek, takže se toho nemusíte bát.”). Milfejka se podle mě v tomto stavu už vůbec neměla k hostovi dostat, krém byl jednoznačně okoralý a těsto vyschlé (chápu, že droboučké zákusky jsem více náchylné k oschnutí, ale nepovažuji to za omluvu). Žloutkový krém v dóze splňuje moji představu dobrého zákusku lépe – poctivý, dokonce i pár kousků ananasu by se našlo, a nahoře uzavřený zapečenou sněhovou čepicí. Čest cukrárny pak zachraňuje sachřík, jehož tenké vrstvy korpusu a čokolády doplněné marmeládou představují příjemnou chuťovou harmonii a taky kus pořádného cukrářského řemesla – konečně! Dobrou volbou je i dortík Ceylon, měkký čokoládový korpus plněný banány a zalitý čokoládovou polevou.

Zdá se tedy, že sainttropezští cukráři své věci docela rozumějí, když chtějí. Musíte ale přijít ve správnou dobu, správně si vybrat, kávu spíš vynechat, posedět jít raději domů – a když k tomu přičtete, že se na vás obsluha bude mračit, pořádně si rozmyslíte, jestli žloutkové věnečky nespáchat radši v troubě sami. Kdepak – on ne meurt pas d'amour à Saint Tropez – v Saint Tropez se láskou rozhodně neumírá.

Tahle cukrárna je pro mě trochu záhada, protože se tu tolik míchá dokonalost s nedokonalostí, že jsem odsud nikdy neodcházela úplně spokojená, přestože zákusky za to většinou nemohly.

Interiér je chladně zelený a na mě příliš nefunguje. To ale nevadí, protože po té, co jsem tu proseděla 15 minut u stolku, aniž by mě někdo přišel obsloužit, už tu stejně vysedávat nebudu.

Když jdu kolem, nechám se občas nalákat na nákup dobrot sebou. Balí je tu do balíčku ve tvaru pyramidy, který vypadá roztomile a je plně funkční. Občas holt ale takové balení zabere více času.

Vzhledem k nabídce zákusků v miniverzi (25 Kč) jsem tu už ochutnala ledacos. Doporučuji tartaletky – pěkně křupavý korpus, slaďoučký krém a ovoce, co chutná jako ovoce. Za zkoušku stojí i čokoládový royal, u kterého mi ale výrazně víc chutná spodní křupavě nugátová půlka. Nezapomeňte na opěvovaný koláč/dort Saint Tropez (55 Kč), který opravdu hodně připomíná pražský koláč, ale v super poctivém provedení. Silná vrstva skutečného žloutkového krému mezi dvěmi přiměřeně nadýchanými plackami z kynutého těsta, z nichž vrchní je pospána cukrovou „rýží“. Trošku rozpačitá jsem z místních krásně vypadajících malých dortíků (85 Kč). Zrovna dojídám cheesecake, ze kterého jsem rozpačitá totálně. Z venku vypadal jako kulatý cheesecake na světlém korpusu. Vevnitř se ale ukrývala další vrstva těsta a pod ní vrstva nějaké červené ovocné dřeně, kterou se mi nepodařilo identifikovat, ale úplně mi nejede. Celou dobu jsem si říkala, že v dortíku cítím celer. Když jsem začala pitvat korpus, ukázalo se, že je v něm mrkev a vsadila bych boty, že i ten celer. Fakt zvláštní, ale za mě spíše ne. Dokonce si říkám, jestli to nebyl nějaký neúmyslný úlet.

Za zmínku stojí také místní mini makrónky, vypadají krásně, chutnají skvěle a mají zajímavé příchutě, takže pokaždé můžete objevit něco nového. Tady mi ale cena 25 Kč za kus přijde opravdu přemrštěná, zvlášť když vím, že makrónky ze Saint Tropez prodávají v Ebel Coffee za 15 Kč/ks, byť jen asi 4 druhy.

Navrhuji tedy zkoušet různé minis, nechat si je zabalit do pyramidky a zkonzumovat na nějakém útulnějším místě.

Na doma si tu také můžete koupit čokolády Valhorna a zkusit, jestli se cukrářům ze Saint Tropez vyrovnáte.

Po tolika pozitivních recenzích na Scuku jsme se rozhodli vydat i my do Cukrárny Saint Tropez.

Prostor nás příjemně překvapil, čekali jsme něco více neútulného, na druhou stranu asi by bylo jedno, jak by to zde vypadalo, protože zrovna nějací šťastlivci byli na kurzu cukrářství a dívali jsme se přes sklo, jak jim to jde od ruky všem, hlavně cukráři, který je úkoloval.

Vybrali jsme si čtyři dortíky. Já si dal vanilkový flan, který chutnal jako normální pudink, krom toho, že měl opravdu miniaturní korpusík – klidně bych snesl více těsta a vršek byl pěkně zkaramelizovaný. U mě na výbornou.

Manželka si vybrala trojčokoládový dortík – z bílé tukolády, mléčné a hořké čokolády a vespod trochu korpusu (85 Kč). Dle mého názoru byl tento dortík nejlepší, hodně krémový a jemný, prostě dobrota. Bohužel pak jsme zjistili, že obecně je nějak ve všem, co jsme si pořídili, překrémováno a že bychom možná snesli trochu toho „těsta“. Poučení pro příští návštěvu.

Uvítali jsme koncept „minidortíků“, kdy podstatná část nabídky je v prodeji i nakrájená na malé kousky po 25 Kč, takže jsme ochutnali malou verzi Jupiteru – hodně těžký dortík – navrchu opět krém s ořechy, oddělený trochou korpusu, ale pod tím vynikající meruňky a karamel.

Nejslabší byla jakási pistáciová polokoule na nepečeném korpusu, který chutnal jako drcený cukr a při kousání křupal. Zelená polokoule byla víceméně bez chuti a konzistencí trochu připomínala marshmellow, které osobně nemám vůbec rád, takže tohle si příště já nedám.

Hodně velké zklamání bylo u čajů. Ptali jsme se, jestli mají velké hrnečky, ujistili nás, že jsou konvičky. Ale ouha, někdo tu šetří vodou, takže moje konvička tak tak zaplnila hrneček a moje žena měla vody v konvičce méně než polovinu objemu, takže té voda nezaplnila ani celý hrnek. Trochu padlé na hlavu, to už mohu rovnou nosit vodu v hrnku, možná by pak té vody bylo i více.

Obsluha nám všechny dortíky skvěle představila a vysvětlila do detailů co v nich je, servírováno je to vše také pěkně, takže u mě obsluha bez výtek, škoda jen těch čajů, to nás dost zklamalo.

Než jsem absolvovala cukrářský kurz SCUKu, tak jsem o cukrárně bohužel neslyšela – schovaná v pasáži, s minimální prezentací z ulice. Teď už sice mají cedulku na sloupu, ale ta z dálky taky není moc vidět… což je škoda. Prostoru vévodí velký pult s dorty, místo pro posezení je menší, vybavení skromné až nepatřičně, působí to tu studeně a člověk si ani nemá moc chuť odložit… Prostředí nepřidává ani fakt, že jsou v pasáži, s lepším výhledem by to bylo ještě lepší. Nicméně prezentaci zákusků a čokoládových pralinek vytknout nic nelze.

Když jsme tu byli v rámci semináře, tak mi tu opravdu moc chutnal místní žloutkový věneček konfrontovaný s náhražkovou variantou, se kterou se bohužel setkáváme mnohem častěji. Posledně už ho ale neměli (že by tu fakt mizely ty věnečky tak rychle?). Nahradila jsem ho tedy dezertem „Millefeuille“ – 1000 lístků – podle popukaného listového těsta, jehož pláty jsou ve vrstvách promazány podobným žloutkovo-smetanovým krémem a vršek je zdobený fondánem (55 Kč). K tomu jsem si dala espresso (45 Kč) (s dotazem, zda picollo či „to větší“..ach jo).

Na kurzu jsme přípravu žloutkového krému viděli naživo, takže vím, že ingredience nešidí. I tentokrát byl krém v dezertu skvělý, ale celý dort byl jakýsi podchlazený, ztuhlý a rozpačitý (jestli to jde u dortu použít). No prostě mi z něj byla zima. Naštěstí jsem k němu dostala dezertní příbor i s nožem, jinak bych se styděla za to, jak s ním bojuju. Těsto se někde drobilo, jinde zas ani nešlo ukrojit. Skoro se mi chtělo jen oblízat ten krém a utéct… Káva měla sice hezkou cremu, ale byla trochu přeextrahovaná s nutností překrýt chybu mlékem a cukrem, voda ke kávě je samozřejmostí.

No prostě se to tentokrát moc nepovedlo. Připadala jsme si tam v té jejich výkladní skříni na rozvrzané židličce u mramorového stolku strašně trapně. Všechno jsem do sebe kopla za neuvěřitelných 12 minut a šla platit. Sakryš, vím, že to tu umí líp. Tak doufám, že to byl jen jednorázový „krok vedle“.

Mimochodem, obsluhovala mě ta samá „vyděšeně vyhlížející“ slečna z předchozích recenzí. Asi to vyděšení není, asi je taková normálně. Tentokrát se i párkrát stydlivě usmála a trochu tak zmírnila moje pocity trapnosti… Příště asi vezmu dorty do krabice s sebou a kávu si k nim dám až doma v křesle s knížkou.

Musím předeslat, že má recenze bude ovlivněna skutečností, že jsem zde nedávno absolvoval seminář o základech poctivé cukrařiny v rámci školení SCUKu.

Prostředí je limitováno prostorem v pasáži u Nováků a zvětší části jej tvoří skleněné stěny snad trochu na úkor útulnosti. Otázkou vkusu jsou židle z bužírek, které mi asociují předlistopadové zahradní restaurace a rozhodně nepatří mezi můj šálek kávy. To je ale jediná výhrada, k prezentaci sladkostí nelze mít námitek.

Od personálu se asi ne vždy dočkáte kvalifikované rady, nicméně balíček na cestu byl zabalen vzorně a ruku na srdce – to podstatné je uvnitř :-)

Nicméně teprve zde jsem vyřešil svůj letitý problém. Chodím jednou za týden k rodičům na nedělní oběd a vždycky chci přinést nějaký kvalitní zákusek. Sám zrovna nepeču a pátral jsem proto po zákuscích, kde se dalo – supermarkety, cukrárny, pekařství… Narážel jsem ale na dva problémy. Jednak všude měli to samé – barevné punčáky z tresti, cosi zalité v želé nebo ve „tmavé tukové polevě se světlou tukovou náplní“. A za druhé – kvalita tristní, v podstatě šlo vždy o stavebnice z konveniencí. Děs a bída, jediné pozitivum byla snad cena… Cítil jsem se trochu jako šílený snob bloudící mezi sladkostmi a hledající něco lepšího, snad dražšího? Cukrárna Saint Tropez mi přinesla řešení – perfektně upravené zákusky z prvotřídních surovin, druhy, jaké nikde jinde v Praze neseženete, i když samozřejmě za odpovídající ceny. I cena je vyšší, ale kdo si zkusil sám doma něco vyrobit z poctivých surovin, nemůže žehrat. Místní dort Jupiter je malý zázrak… vrstva lanýžové čokolády s kousky křupavých oříšků nahoře skrývá základ ze sušených meruněk…
Krémovou konzistencí a dokonalou kombinací chutí jej řadím hned vedle pravého Sachru z Vídně, jenž jsem považoval dlouhá léta za nedostižný. Tleskám a křičím jen houšť, podporujme všichni poctivé cukrárny jako je Saint Tropez!

Když jsme se s kamarádkou, která pracuje v centru domlouvali na tom, že někam zajdeme na dortík, bylo jasné, že navrhnu právě St. Tropez a tam jsme i skončili.

Oproti své minulé recenzi ubírám jeden bod z hodnocení interiéru – je to tím, že tentokrát jsem nenakupoval dortíky sebou, ale sedli jsme si uvnitř a ač se mi stále docela líbí jeho zařízení, zejména prosklená stěna do výrobny, kterou můžu pokud přijdu ve vhodném čase pozorovat cukráře, na místech k sezení mě trochu ruší to, že zde mohou lidé procházející pasáží pro změnu naprosto bez překážek pozorovat mě. Nevadí to nijak moc a místní sladkosti to více než bohatě vyrovnají, ale přeci jen to pro mě na excelentní prostor v této cenové kategorii není.

Co se týče obsluhy, tentokrát nás na rozdíl od mé minulé recenze neobsluhovala paní Musso, ale jedna ze zaměstnankyň a zvládla to co se týče dortíků skvěle – nechala nám čas na výběr, ale přitom nabídla radu, jednotlivé kousky, které nás zaujaly, představila včetně složení, to vše s úsměvem. Důvod, proč ani zde nedávám plné hodnocení je v tom, že jsem neodolal a objednal si ke koláči St. Tropez espresso a dostal jsem bez dalších dotazů velmi ošklivý bazén. Když už něco takového vůbec jsou ochotni připravit, měla by se imho obsluha alespoň ptát. Před sladkým scukem, kdy ode mě objednávku přebíral jeden ze spolumajitelů pan Nosál to tak bylo a káva potom byla v pořádku (v rámci možností použité Dallmayr směsi, která není žádný zázrak, ale při správné přípravě pro mě byla přijatelná). A když už se nezeptají při objednávce, mohou si všimnout téměř netknutého šálku, který mi zůstává na stole.

Tím se dostávám ke kvalitě, a když už jsem nakousl kávu, odbydu si jí hned na začátku. Kamarádčino latté mělo dobře našlehanou mléčnou pěnu a ke kávě automaticky servírují sklenku vody. Tak to by byla pozitiva. Neutrální informace pro mě je, že ke kávě automaticky servírují i cukr a k „espressu" konvičku s mlékem. A teď to nejhorší – v St. Tropez bohužel mají v arzenálu kávového porcelánu šálek Dallmayr dopio, který by sice byl teoreticky použitelný na americano nebo na doppio macchiato (díky klukům z Doubleshotu za facebookovou konzultaci), kdyby člověk z nějakého důvodu nechtěl použít na tyto nápoje šálek na cappuccino, který má podobný objem, ale je širší, ale jeho doménou podle mě zcela jistě jsou ošklivé české bazény, ke kterým svým tvarem a velikostí velmi silně svádí… Osobně bych majitelům doporučil všechny šálky tohoto typu z podniku odstěhovat, aby neuváděly obsluhu zbytečně v pokušení. Chuťově potom "káva“ odpovídala tomu, co nabízela od pohledu. Hořká, přepálená chuť, kterou musíte něčím zajíst nebo zapít, abyste se jí vůbec zbavili. Takže tím jsem se z tohoto nepříjemného zklamání vypsal a teď k něčemu na opačném konci spektra příjemnosti, totiž k zákuskům.
Kamarádka si dala tři minizákusky (nějaký pistáciový kousek, mini royal a mini meruňkový košíček) a jejich kvalitou byla nadšená, já si dal koláč St. Tropez, který dost připomíná můj oblíbený Pražský koláč (dvě vrstvy kynutého těsta a mezi nimi krém) jen s cukrovými válečky namísto drobenky navrchu. A už si asi Pražský koláč jen tak jinde nedám, protože už pár let jsem bohužel nenarazil na takovouto verzi s opravdu poctivým krémem. Zkrátka neměl chybu a určitě jsem ho zde neměl naposled, akorát si k němu holt příště dám raději horkou čokoládu, protože tu zde prý mají extrémně dobrou (ostatně kvalitou zpracování špičkové čokolády Valrhona jsou známí) nebo nějaký čaj či džus (jenom ne pomerančový, jak jsme si mohli vyzkoušet na sladkém scuku, k tomuto krému se opravdu nehodí). Kávu už riskovat nebudu a to i přesto, že když se zadaří, je tu slušná.

Přiznám se, že ač jsem na StTropez slyšela samou chválu, dlouho jsem se nemohla odhodlat vstoupit dovnitř. Chápu, že je efektní vidět cukráře při práci, ale toho skla je tady na mě prostě příliš. Když bych měla interiér zhodnotit celkově, jednotlivé detaily jsou hezké – pult, lustry, zelenkavá barva na stěnách s květy… všechno je „správně“ (proto dávám trojku), ale celkově ta kombinace na mne působí chladně až sterilně. Tedy žádné útulné místo, kam bych se ráda vracela si posedět.

Když jsem se odhodlala a ochutnala, musela jsem uznat, že nabídka stojí za to, takže se v zájmu svých chuťových buněk přinutím sem vlézt častěji. Dort Royal je pro čokomaniaka jako já návykovou záležitostí – na křupavém podloží vrstva hutné čokolády. Ovšem zakázala bych výrobu tak velkých kousků, půlka by mi bývala bohatě stačila. Příště mrknu, jestli nemají miniverzi.

Jejich Mille-feuille není vůbec špatné, ale mám raději, když ho tvoří více vrstev. Název znamená „tisíc lístků" – lístkové těsto se střídá s tenkými vrstvami krému… a právě ty jsou na mne tady moc "tlusté“.

Synovo linecké kolečko bylo obrovské, s meruňkovou marmeládou a „je to dobrý". Poslední kousek ohlodával asi 10 minut, protože si ho "šetřil“, což svědčí o kvalitě víc, než sebesofistikovanější recenze.

Personál byl vstřícný, na můj vkus možná až moc v tom smyslu, že otázka „můžu poradit?" zazněla dvakrát – "ne, díky, my se nejprve podíváme“. Objednávka proběhla v pořádku, chyběla mi jen informace, kdy se vlastně platí (až při odchodu).

Ceny tu nejsou zrovna lidové. Zmíněné dorty za 85,–, linecké za 40,– , dobré espresso za 45,–. V tuto dobu již nabízejí vánoční curkoví – kilo za šest stovek. No, upeču si raději svoje, ale tohle budu chodit mlsně okoukávat. Jestli tedy překonám tu skleněnou bariéru.

Do Saint Tropez jsem poprve zabloudila úplnou náhodou asi před rokem, cukrárna je totiž schovaná v pasáži a donedávna neměli ani ceduli na ulici. Od té doby sem občas chodím na dorty, hlavně když se mi zasteskne po Francii.
Podle mě trošku neútulnému až chladnému interiéru vévodí dlouhý pult, pod kterým jsou vystavené všechny dobroty, pravou část zabírají stolky a levou prosklená výrobna sladkostí a další stolek. To je také jediné místo, které v Saint Tropez volím k sezení (pokud se ve výrobně zrovna „něco“ děje), jinak si beru dorty s sebou. Interiér je ale věcí vkusu a pokud je čistý a uspořádaný (což tenhle je), tak je vše v porádku.
U obsluhy velmi záleží, na koho narazíte; typově jsem si je rozdělila na tři skupiny (vyděšení a zmatení, usměvaví a informovaní, šarmatní majitelka madam Musso). Při posledních dvou návštěvách jsem měla štěstí na velmi milou paní, která si nás s přítelem dokonce odminula zapamatovala.
Všechny místní dorty jsou poctivé, ať už mluvím o kvalitě ingrediencí, zpracování nebo velikosti porcí. Můj nejoblíbenější je koláč Saint Tropez, velmi sladký s krémem (něco jako pražský koláč v de luxe verzi). Rozhodně musím zmínit i svatební dort, který si tu objednala sestra. Nadýchaný piškot, lehoučký krém s banány a lesní ovoce, potažené bílým marcipánem. 100% čerstvý a podle jejího přání. Prý byl jen menší problém s objednáváním, protože na 1. objednávku nereagovali. Z další nabídky jsem ochutnala macarons (bohužel dost často suché a drobivé) a croissanty (výborné – chutnají po másle, bývají čerstvé a měkké). Kávu tu mají ve verzi „dá se s mlékem a cukrem“.

Úplně poprvé jsem si cukrárny Saint Tropez všiml díky tomu, že za prosklenými stěnami pasáže bylo vidět cukráře přímo v akci při zdobení dezertů. Bylo to fascinující divadlo: systematické a přesné pohyby, (v tu chvíli pouze) oku lahodící dezerty.

Od té doby jsem byl v Saint Tropez už několikrát a opakovaně jsem odtamtud bral zákusky na oslavy nebo návštěvy. Pokaždé byly vynikající, a to nejen chuťově, ale i na pohled.

Posezení v kavárně vždy zpříjemní madame Musso, přestože je jí zřejmě souzeno střídat úsměvy namířené k zákazníkům s tichým (ovšem velmi důrazným) peskováním české obsluhy, která, alespoň při mé poslední návštěvě, byla sice milá, ale neuměla příliš prodávat a poradit.

Co se zákusků týče, mám moc rád flan, který patří v Saint Tropez k levnějším, přesto je svou jednoduchostí odzbrojující. Citronový košíček patří k dalším favoritům, místní sacher je výrazně čokoládový. Macarons jsou možná o fous lepší u Paula. Tak či onak, nenarazil jsem zatím na jediný dezert, který by mi nechutnal.

Káva je v cukrárně vydařená, v nabídce jsou navíc moje oblíbené limonády Belvoir. Ocenil jsem otevřené wifi a dobře zvolenou hudbu, která dotváří atmosféru.

Dnes jsem poprvé zavítal do této vyhlášené cukrárny.

Tentokrát jsem si nechal zabalit dva kousky sebou, ale i tak oceňuji velmi příjemný interiér.

Ke kvalitě sladkostí nemá skoro smysl nic dodávat – měl jsem příjemný jakoby „pudinkový“ koláč a jeden dortík Royal – takto nějak si představuji smrt čokoládou, pro nás čokoholiky geniální počin.

Obsluhovala mě velmi příjemná, i když trochu vyplašeně působící mladá slečna, takže na problémy s obsluhou jsem narozdíl od některých předchozích hodnotitelů nenarazil. Dortíky mi hezky zabalila a ještě mi nabídla ochutnávku čokolády Valrhona.

V Café St. Tropez opravdu umí zákusky. Vždycky mám problém si vybrat, protože všechny vypadají skvěle a chutnají taky tak. Prostředí kavárny je střízlivé a moc se mi líbí výhled do výrobny, odkud sympatický pan šéf přináší na tácu své čerstvé výtvory.

Cukrárna má permanentní problém s obsluhou. Paní Musso je báječná dáma, ale bohužel je jediným pevným článkem obsluhy. Dnes tam byly 3 mladé prodavačky – 1 z nich byla milá, ochotná a rychlá (takže máme naději), druhé dvě byly zmatené, pomalé a neschopné zabalit zákusky do balíčků s sebou. Téměř pokaždé, když do St. Tropez zajdu, je tu jiná obsluha. Evidentně není snadné sehnat profesionální personál ani v hlavním městě.

Nově také Café St. Tropez začalo nabízet cukrářské kurzy. To si určitě nenechám ujít a myslím, že to může být i krásný dárek.

Cukrárna Saint Tropez o sobě tvrdí, že je nejlepší v Praze. A rád jí to věřím. Ačkoli se trošku skrývá v pasážích domu u Nováků, jedná se o příjemný prostor, kde mistr cukrářský nabízí výhled do své dílny.

Nabídka dezertů ve francouzském stylu je široká a k tomu několik tradičních českých kousků, provedených ve špičkové kvalitě. Většina zákusků není jen prvoplánově sladká, ale skrývá kombinaci zajímavých textur a chutí. Například dortík, kde základna je tvořena sušenými meruňkami a nad ní je vrstva kakaového krému. Nebo čokoládový váleček, v jehož středu se ukrývá čajový krém. Provedení Sachr dortu je naprosto netradiční, ale rozhodně chuťově zajímavé.

Nemá cenu se rozepisovat o všech kouscích, které jsem ochutnal. Vpodstatě nelze sáhnout vedle a obsluha ochotně popíše, co se ve kterém dortíku skrývá.

V Saint-Tropez jsem byla poprvé (umístění v pasáži a nenápadná cedule na ulici náhodného kolemjdoucího moc nezaujmou) – ale pořád slyším „a bientot“ na rozloučenou a jsem si jista, že to poznovu bude opravdu brzy.
Začala jsem několika Minis (kus 25 Kč). Z těch u mě vede čokoládový Royal – čokoláda v několika skupenstvích – křupavý spodek, hutná středová vrstva a nadýchaný překryv.
Sladkého ale nebylo dost, prostě jsem si na cestu domů musela pořídit nějaké zásoby. Obsluhovala mě sama madame Musso a její švitořivé popisování druhů makronek (15 Kč) vedlo k nezadržitelnému plnění papírového kornoutu dalšími a dalšími barevnými dobrotami. A to jsem si původně chtěla vzít jen dvě! Nevím, jestli ostatní obsluhující bývají někdy ne úplně ideální, ale díky madame Musso jsem se opravdu cítila jako výjimečný zákazník, pro něhož speciálně nachystala právě tyhle sladkosti. Uznávám, že francouzština na mě působí obvykle nostalgicky, natož ve spojení se sladkostmi. Ale přesto si myslím, že mnou zažité kombinaci výborných sladkostí a roztomilosti obsluhy by nemohl nic vytknout ani skutečný škarohlíd. Takže narozdíl od ostatních dávám i za obsluhu tři body.

Do Saint Tropez se ráda vracím. Fascinují mě jejich úhledné dortíky a vždycky si říkám, jak pěkně má určitě pan cukrář srovnaný noční stolek:) A stejně tak mě fascinuje jeho manželka, pravá francouzská dáma, která se na hosty mateřsky usmívá a na personál metá očima blesky při každém zaváhání, když si myslí, že se hosté nekoukají.

Bohužel je zřejmě nemetá dost důrazně, protože personál je podle mého nejslabším článkem téhle cukrárny, pro kterou mám jinak slabost. Někdy narazíte na studentky, které jsou milé, ale nemají moc přehled, někdy zas na příšerně hlučnou dvojici, která vám znechutí posezení (to se mi stalo jednou, byli žoviální, drzí a prostě mě děsně štvali a pak jsem se do Saint Tropez chvíli bála vlézt – protože za ty peníze zkrátka nechcete, aby vás tu kdokoliv rozčiloval, natožpak personál!). Navíc se jim tu lidé dost točí, no, asi to není lehké.

Pro ty jejich dortíky, zvlášť v mini verzi (namlouvám si, že pak tolik nepřiberu), jim to však odpustím a půjdu sem příště zase a odnesu si sladkosti v balíčku s sebou a budu spokojená:)

První návštěva v novém roce na pár „minis“ (4 ks á 25 Kč) a kávu. Měl jsem tentokrát štěstí na orientovanou a usměvavou obsluhu, která dokáže nabídku opravdu vypíchnout a ne potopit. Upozornili i na novinku v nabídce – možnost cukrářských kurzů přímo ve výrobě.

Objednávka byla rychle sestavená, přesně a úhledně servírovaná. Mimo dortů, které přiřazuji k současné cukrářské špičce v Česku, překvapilo i slušně technicky zvládnuté espresso ve správném objemu.