Přes veškerá varování, že místo u Myšáka je lepší předem rezervovat, jsem objevila v cukrárně v sobotu kolem půl jedenácté dopoledne pouze jedinou zbloudilou Japonku. Těžko říct, zda je na vině úderný nápis na vstupních dveřích “Vchod vedle!”, či prázdný prostor bez hostů, který zvenčí vždy vypadá trochu podezřele. Každopádně to byla dobrá příležitost užít si v blízkosti přelidněného Václaváku trochu klidu a porozhlédnout se po rozmáchlém dvoupatrovém rekonstruovaném interiéru. Historická zvětšenina, kterou najdete na zdi v horním patře cukrárny, prozrazuje, že nynější prostory se předválečného námětu ve velké míře drží. Posezení na světlé kůži, u malých dřevěných stolečků, pod křišťálovými svítidly vás zkrátka přenese do atmosféry první republiky, kdy byla česká cukrařina ještě uměním.

Přiznám se, že mě do Myšáka nalákala důvěrná informace, že tu má nyní přípravu kávy na starosti Zdeněk Smrčka, dvojnásobný mistr republiky v latté artu. I zdejší kávový lístek s lákavými fotografiemi hrnečků s vyvedenými kávovými obrázky přímo láká k ochutnání. Bohužel, cappucino, které měla na svědomí přítomná servírka/baristka, bylo nejen bezobrázkové, ale na povrchu mléčno-kávové směsi neslo jen asi 1 cm pěny, byť husté a jemné. U libovolné jiné cukrárny, či dokonce kavárny bych to komentovala jako produkt převyšující český standard (přece jen, k bublinám se skořicí se tu nesnižují), v tomhle podniku mě ale uvedené cappuccino zamrzelo. Potěšilo mě ovšem, že k hrnku kávy bylo servírováno narozdíl od nudných amaretti či čokolády pár kousků poctivého vánočního cukroví – a za žádný z nich by se nemusela stydět ani moje babička. Jahody se šlehačkou (uznávám, blbý nápad uprostřed zimy – kdo ví, kam pro ně chuděrka Maruška musela jít) chutnaly vzhledem k nejahodové sezóně neobvykle jahodově, v poháru jich bylo dobrých dvacet deka, mírně proslazených moučkovým cukrem a s pořádnou čepicí nešizené smetanové šlehačky a snítkou čerstvé máty. Maličko mě zklamalo, že po dojedení zbyla v poháru nikoli sladká jahodová šťáva, ale dvě lžičky vody, protože jahody nebyly po umytí dobře osušené. Olbřímí jahodový pohár vydal pro mě na obstojný oběd (a to nejsem žádný brabec!) a stejné dimenze měly i ostatní vystavené dezerty: ceny sladkostí se pohybují kolem stokoruny (jahody za 85,– Kč) a jeden člověk, byv již naobědván, nemá podle mě valné šance celý zákusek sníst. Poháry tiramisu, které se chladily hned v sousední vitríně, se připravují do sklenic bratru čtvrtlitrových. Tohle spořádat po jídle? Hmm, nemyslím…

Ve spojení s návštěvou Myšáka se mi tedy při pomyšlení na interiér i zákusky jako takové vybavují především přívlastky “obrovský”, “gigantický” či “enormní”. Ve vztahu k obsluze mi bohužel nic ohromného na mysl nepřichází. Servírka/baristka se k obsluhování stavěla celkem vlažně: dotaz na objednávku, donesení, sklizení, vyúčtování, zaplacení, průběžný neutrální úsměv (zaplaťpánbůh aspoň za to!), tedy žádná chyba, na kterou by se dalo poukázat, a žádný zápal, který by se dal vyzdvihnout, což pro mě v tom světlém, rozzářeném prostředí uprostřed tolika sladkostí byl další důvod k zármutku.

Přemýšlím, pro jakou příležitost se Myšákova cukrárna vlastně hodí. Pro posezení s kamarádkou u kávy a dortíku je prostor příliš neintimní, rodinné nájezdy s hromadou dětí tu mohou trochu lézt do peněz a chlapy z práce na sachr nenalákáte. Možná sem pozvěte svoji mimopražskou babičku, ta by místní starosvětskou atmosféru a produkci mohla ocenit – a až jí v polovině větrníku dojde dech, užijete si i vy.